Nejlepší seriál současnosti skončil a s ním celá jedna éra televize

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když téměř před deseti lety skončila poslední série Perníkového táty, byla to jedna z kulturních událostí roku. Seriál, jenž představoval společně se Šílenci z Manhattanu a Rodinou Sopránů jeden z vrcholů tzv. zlaté éry televize, odešel s velkou parádou a brutálním akčním finále, na které se vzpomíná dodnes.

Příběh Perníkového táty o středoškolském učiteli chemie, jenž dostane rakovinu a rozhodne se z frustrace a nedostatku financí vyrábět a prodávat pervitin, změnil navždy pravidla televizní tvorby. Po prvních epizodách přitom vůbec nebylo zřejmé, že by měl sbírat velké úspěchy. Do hry ale vstoupila síla internetu a fanouškovské komunity, která původně méně sledovaný klenot z produkce televize AMC dostala do středu pozornosti, když vášnivě debatovala o každém dějovém zvratu.

Když se po konci Perníkového táty oznámilo, že vznikne prequel o milované postavě podivínského právníka Saula, spousta lidí (včetně autora tohoto textu) měla pochyby, jestli to není zbytečné ždímání značky. Saul se zdál být zábavnou, až karikaturní postavičkou, která dodávala temnému drogovému světu původního seriálu barevnost a potřebný humor, jenž zbytku ansámblu tváří v tvář brutální kriminalitě chyběl. Ale postavit na něm celý další seriál se zdálo jako přinejmenším podivné rozhodnutí, které mohlo poškodit odkaz díla, jež si po celých pět sezón dokázalo udržet stabilně vysokou kvalitu.

Sedm let po odvysílání pilotní epizody Volejte Saulovi jsme nakonec viděli ještě odvážnější epos, než je Perníkový táta.

Námět samotný je přitom v něčem banální. Bývalý podvodníček a loser James McGill si po nocích udělal právnický titul a teď se neúspěšně snaží rozjet vlastní praxi. Do toho se stará o svého duševně nemocného staršího bratra Chucka, který jím většinu času neskrývavě opovrhuje a nepovažuje jej za hodného být právníkem. Poučení diváci vědí, že z Jamese jednoho dne bude velké právnické eso, ale hlavně pravá ruka drogového kartelu s pseudonymem Saul Goodman.

Fascinující na opatrném tempu seriálu ale je, že potrvá několik dlouhých sérií, než se titulní hrdina začne vůbec stávat onou ikonickou figurou. A děj neosvěží ani konflikty s kartelem, jako se to stávalo u Perníkového táty. Na ty se diváci Volejte Saulovi zpočátku nejspíš těšili. Přitom se tu po velkou část děje odvážně ignorují.

Místo toho sledujeme Saulovy právnické kličky, psychické manipulace a komplikované intriky, které mnohdy trvají několik dílů, než vůbec dojdou k vyvrcholení. Přesto je Volejte Saulovi fascinující podívanou, hlavně díky pečlivé charakterové studii titulního hrdiny. Člověka osamělého, chybujícího, člověka, který chce být respektován a milován a někdy kvůli tomu obchází morálku a zažívá momenty naprosté trapnosti. Prostě někoho jako my.

Po celých sedm let zrcadlil James McGill neboli Saul Goodman všechny naše nejistoty, touhy i chyby. Největší síla seriálu je v tom, že není škodolibý, ale je naopak ke svým hrdinům, jakkoli nedokonalí jsou, empatický. Tvůrci Volejte Saulovi mají své postavy rádi a je to poznat, což je v internetové éře libující si v ironii a sarkasmu malý kulturní zázrak.

Jak již bylo letmo načrtnuto, jednou z definujících charakteristik seriálu je jeho pomalost. Tvůrci Vince Gilligan a především hlavní showrunner Peter Gould od začátku chtěli, aby se Volejte Saulovi lišilo od Perníkového táty jak atmosférou, tak vizuálem. Přestože se v rámci Gilliganova univerza opět ocitáme ve městě Albuquerque v Novém Mexiku, z hlediska kamery sledujeme tamní prostory úplně jinou optikou. Zatímco Perníkový táta byl z podstatné části snímán ruční kamerou, která odrážela nervy drásající děj, Volejte Saulovi je naopak točeno především staticky, s důrazem na důmyslné kompozice zvýrazňující okolí postav, tedy často uniformní a geometricky přesné kancelářské budovy, kde se odehrává velká část děje.

Poslední, šestá série je pak skutečně zážitková. Jednotlivé kompozice by se daly bez problémů okamžitě rámovat do uměleckých fotografií, a přesto nejsou při sledování příběhu rušivé, neupozorňují na sebe.

Úvody dílů často začínají dlouhou jízdou kamery sledující krajinu nebo jednotlivý detail, jehož důležitost se odhalí až na úplném konci epizody, kdy se teprve divákovi připomene abstraktní vstup do děje – to už pamatujeme z Perníkového táty. Již zmiňovaná osamělost všech hlavních postav z Volejte Saulovi, ať už zřejmá, nebo nenápadná, je zdůrazňována užitím negativního prostoru. Hrdinové jsou malí, zatímco jejich okolí je pohlcuje do své celistvosti, jako by nikam a k nikomu nepatřili.

Pomalost tu není sebestředná manýra. Odráží náš reálný život, jehož tempu Saul odpovídá. Nikdy se věci nevyvíjejí z bodu A do bodu B a C, protože tak se ani v našich životech události nevyvíjejí. Sledovat hlavní postavy pít kávu, řídit auto, chystat snídani nebo vysedávat v oblíbené vinárně bez větších dějových konsekvencí popírá veškeré scenáristické poučky, které tvůrci dostávají na filmových školách, ale divákům to napomáhá cítit se opravdu součástí jejich životů a vybudovat si k nim nevídanou empatii.

Seriály Perníkový táta a Volejte Saulovi jsou často interpretovány jako konce amerického snu. Špatná a nemorální rozhodnutí titulních hrdinů totiž vycházejí především z frustrace toho, že uvěřili ideologii, která na ně kašle. Walter White (protagonista Perníkového táty) je nepochybně vysoce schopný vědec, ale kvůli nepříznivým okolnostem učí nezaujaté puberťáky chemii a ze svého platu ani nemůže důstojně žít. Musí si ještě přivydělávat v automyčce. Nikdo ho nerespektuje, nebere vážně, a tak chce po diagnóze rakoviny poprvé v životě převzít otěže nad svým osudem. A to vařením čistého metamfetaminu, z jehož výdělku chce ženě a synovi zařídit uspokojivý život po své smrti. Postupně se samozřejmě situace zvrtne a on čím dál víc podléhá svému „zlému já“, jež se nezastaví před ničím.

Jimmyho McGilla taky nikdo nerespektuje. Všichni v něm vidí jen jeho pokřivenou minulost, a jakkoli se snaží opakovaně dokázat, že je dobrý právník, nikdo včetně jeho vlastního bratra ho nebere vážně. Jimmy to vzdá a rozhodne se, že když v něm všichni vidí křiváka, tak se jím prostě stane. A tak se zrodí Saul Goodman, jeho alter ego.

Saul i Walter jsou muži, kteří začínají s pochybnými, ale v zásadě dobrými úmysly, jež zlomí dynamika kapitalismu. Tu nejdříve nezvládají, ale pak ji pochopí a vítězně pokoří v ilegalitě. Podobné příběhy frustrovaných bílých mužů, kteří v určité chvíli přepnou, jsou v posledních letech kritizovány. Naposledy třeba u filmu Joker z roku 2019, ale obdobně se mluví i o starších snímcích, jako je Taxikář ze 70. let, Volný pád nebo Americké psycho.

Rozdíl je ale právě v rozsáhlém prostoru, který oba seriály mají, aby rozklad osobnosti svých hrdinů ukázaly v precizním detailu a daly prostor pro pochopení jejich motivací, ale také jasné a nemoralistické odsouzení jejich činů, které se postupně už nedají obhájit. Přesto jsou jejich příběhy rozličné a vyplatí se na ně dívat zvlášť. Perníkový táta vypráví o proměně člověka v absolutní zlo. Volejte Saulovi je mnohem subtilnější a v něčem hluboce humanistický příběh o sérii malých a větších rozhodnutí, jež v určitou chvíli už nejdou vrátit a mají nedozírné následky, které neubližují jen Jimmymu, ale i všem jeho blízkým.

„Valná většina našeho seriálu je o špatných rozhodnutích, jež lidé dělají. Pokud existuje hořkosladká tečka visící nad celým naším dílem, je to silný pocit, že životy těchto lidí mohly dopadnout úplně jinak,“ řekl showrunner Peter Gould v rozhovoru pro server Variety.

Hořký pocit určité nenávratnosti provází i závěrečný díl Volejte Saulovi. Jimmy se opakovaně ptá dalších postav, co by ve svých životech změnily, pokud by se mohly vrátit zpátky v čase. On sám přitom není schopný reflektovat, co udělal špatně.

Je ironické, že Jimmy se podívá pravdě do tváře ve chvíli, kdy předstírá psychické zhroucení, aby odvedl pozornost strážníka obchoďáku, zatímco jeho kamarád uvnitř krade oblečení. „Nemám nikoho. Moji rodiče jsou mrtví. Můj bratr je mrtvý. Nemám ženu ani přátele. Kdybych dneska umřel, nikoho by to nezajímalo,“ říká Jimmy, zatímco se po očku dívá, jestli už je parťák pryč z hledáčků kamer. Tahle scéna je důkaz vrcholného Odenkirkova herectví. V jeho tváři vidíme radost, že jeho trik vychází, a simultánně děs z toho, že to, co říká, je vlastně pravda. Dovoluje si být k sobě upřímný jen v momentě, kdy se snaží oklamat někoho jiného.

Stejně dokonale hrají ale i všichni ostatní. Za zdůraznění především stojí Rhea Seehorn, ztvárňující Kim Wexler, Jimmyho partnerku a životní lásku. V jejich posledním telefonátu hrají každý svou vlastní emočně devastující scénu. Jimmy po konci hovoru agresivně rozmlátí telefonní budku, z které jí volal, a Kim zachovává až znepokojující klid, s nímž se sama nutí přijímat svou vlastní vinu a fakt, že její život už nikdy nebude stejný. Předtím dochází k posledním hraně odtažitým větám na drátě, zatímco uvnitř jim oběma viditelně puká srdce. Není už co říct, přitom by toho oba chtěli říct tolik. Je to jeden z nejbolestnějších televizních konců kdysi láskyplného partnerství, kterého jsme jako diváci byli intimně svědkem po dobu šesti sérií. Paradoxně v seriálu, jenž se tváří být žánrovkou o drogovém kartelu.

Volejte Saulovi je především příběh o lásce. S poslední epizodou končí nejen nejlepší seriál současnosti, ale také jedna éra pomalé a náročné televize. Dobrých seriálů je samozřejmě spousta, ale nejde se vyhnout intenzivnímu pocitu, že tohle je konec něčeho velkého a ojedinělého.

Žádný seriál v posledních letech nekladl na svého diváka a jeho pozornost tak velké nároky, aby je pak tolik odměňoval. Naštěstí vše zachraňuje naděje, že zase něco nového přijde, po jedné éře ta další. Saule, bylo nezapomenutelné s tebou prožít jeden život.