Článek
„Jestli je Lassův způsob špatný, těžko si představit, co je správné,“ říká se v seriálu, který skončil minulý týden a vůbec neměl právo být tak dobrý, jak se nakonec ukázal.
Pojďme se vrátit do poměrně nedávné minulosti. Na začátku pandemie si streamovací služby mohly mnout ruce. Lockdowny zavřely lidi doma a ti často sáhli po ovladači. Mezi zkušené seriálové harcovníky, jako je třeba Netflix, se nenápadně zapojil Apple se seriálem z vlastní produkce, Ted Lasso. A do zoufalé situace přinesl závan milého humoru a optimismu.
Opravdoví fajnšmekři mohli zhruba tušit, co je čeká. Titulní postava se totiž na obrazovkách objevovala už dříve: Ted Lasso lákal v reklamě NBC ke sledování ostrovní Premier League. S tou však měl seriál společných možná pár vtipů a jména postav. A o moc moudřejší nebyli ani ti, kteří reklamu neviděli.
Trailer před první sezonou byl přinejlepším neslaný, nemastný. Když se člověk zpětně podívá, jaké scény upoutávka použila, chce se mu plakat. Tvůrci lákali na nejjednodušší možný popis Teda Lassa: feel good seriál z fotbalového prostředí s na první pohled přitroublým Američanem. Ale možná je to dobře.
Ukázky totiž šly proti současnému trendu a ty nejlepší momenty nechaly až divákům, kteří si Lassa opravdu pustili. Těžko říct, který seriál naposledy takhle elegantně přecházel mezi komedií a dramatem, aniž by při tom dělal kompromisy.
Ano, Ted je na první pohled nezlomný optimista a nekonečná studnice více či méně špatných vtipů. Jenže hned v prvním díle zjistíme, že bojuje s vlastními hlubokými problémy. Postava, kterou by většina scenáristů stavěla jako milého hlupáka, má více vrstev, než by se mohlo na první pohled zdát.
Ano, dominantním prostředím Teda Lassa je fotbalový klub. Sportu jako takového uvidíte v seriálu minimum. Osobně bych odhadoval, že za celé tři dvanáctidílné sezony by se ze scén na hřišti neposkládal ani jeden plnohodnotný zápas. A kdo fotbal někdy hrál, ví, že některé scénáře seriálu jsou mírně řečeno nadnesené.
Ale hlavně – Ted Lasso je poctivé komediální drama. Přesně to, co jsme v pandemii potřebovali, jen jsme to nevěděli. Fakt, že se po drtivé většině dílů cítíte dobře, nijak nezjednodušuje postavy a jejich pohnutky. Snad žádná z nich není bez motivace a i u záporáků po čase začneme chápat. Ne souhlasit, ale chápat.
Věřit v sebe a v dobro
A tak Jason Sudeikis s nepřehlédnutelným knírem a často až otravnou veselostí přichází do prostředí, kde jeho dobrosrdečnost působí jako pěst na oko. Ostatně už jeho angažmá vychází z negativních emocí – majitelka klub získala v rozvodovém řízení a jako pomstu svému bývalému manželovi ho chce zničit. Proto najme Teda, který by dle svých slov „zaplnil dva internety věcmi, které o fotbale neví“.
Lasso přichází do prostředí, kterému nerozumí a kde není vítaný. Nechápe Anglii, nerozumí fotbalu – a jako správný Američan mu tvrdošíjně říká kopaná. Majitelka klubu Rebecca (Hannah Waddingham) ho využívá jen jako nástroj svých plánů, fanoušci klubu ho, mírně řečeno, nemají rádi a v šatně také podporu hledat nemůže. Je tisíce kilometrů od svého syna a manželky.
Přesto si Ted dál jede svoji. Urážky a nadávky po něm stékají jako po teflonu, vůči svému okolí je dál milý, vstřícný a podporující. Má rád každého, bez ohledu na rasu, vyznání, pohlaví, cokoliv. Pozor - není naivní, ani hloupý. Jen se rozhodl, že se nenechá strhnout do začarovaného kruhu negativity. Zažil tragickou událost a zkušenost z ní stojí za rozhodnutím, že udělá maximum, aby nikdo nebyl na útrapy sám.
Jeho mentalita vůči okolí by se dala shrnout reakcí na dotaz, jestli věří na duchy: „Ano, ale hlavně si myslím, že duchové by měli víc věřit v sebe.“ Jedna z nejlepších definic, co se šíří po internetu, je, že opak anglického asshole (kretén) by měl být Lasso.
Ted neřeší schopnosti hráčů, snaží se jim pomoct, aby se měli dobře, aby se cítili v bezpečí a postavili si silné psychické základy, na kterých pak můžou pokračovat ve zlepšování svých profesních dovedností. Aby byli nejlepší verzí sebe sama hlavně po lidské stránce.
Dělá to někdy na sílu? Ano. Je při tom otravný? Rozhodně. Sudeikis je v seriálu zosobněným „love child“ zlatého retrívra a motivačních plakátů. Ve skutečnosti by takový člověk asi často končil jako oběť fyzického napadení. Útočník? Kdokoliv z jeho okolí. Jenže praštit Lassa je jako uhodit štěně.
„Ať už si o Tedu Lassovi jako o fotbalovém trenérovi myslíte cokoli, ujišťuji vás, že pravda se polyká hůř,“ popisuje postavu fiktivní novinář s fenomenálními vlasy, Trent Crimm z britského The Independent. „A spolknout ji musíte, protože Ted je tam venku a buď statečně, nebo hloupě tomu všemu čelí.“
Změnit svět k lepšímu
O to víc pak bolí momenty, kdy se Ted rozsype. Seriál patří mezi díla producenta Billa Lawrence, možná si pamatujete jeho Scrubs, komediální sérii z doktorského prostředí, která se nebála čelit těžkým situacím. I Lasso má momenty, kdy hraje na vážnou notu. Divák tak řeší dopady úzkostných stavů, rasismus, okolnosti coming outu nebo rozvodu. Syrově, bez přehrávání, bez zesměšnění. Tvůrcům se přesto nějakým záhadným způsobem povedlo každý díl natočit tak, že na konci má divák příjemný pocit.
Seriál ukazuje, jak se dá odpouštět, jak dávat druhé šance, ale i jak přijmout odpovědnost za své chyby. Tenhle projekt prostě neměl právo být tak kvalitní, komplexní a propracovaný, jak se nakonec ukázal. Asi nepřekvapím přiznáním, že Ted Lasso se stal mým nejoblíbenějším Apple produktem.
Neznamená to, že nemá chyby. Během svých tří sérií se Ted Lasso několikrát dopustil klišé a zejména závěr poslední řady je možná přeslazený už moc. I proto tiše doufám, že Apple odolá vábení mamonu a nenatočí další řadu. Konec třetí může přežít jen tehdy, pokud byla opravdu poslední.
Takhle je ten až přehnaně dokonalý konec totiž tak nějak jedno. Je to vlastně leitmotiv celého seriálu a bylo by nespravedlivé chtít, aby postavy dopadly jinak. Lasso ale hlavně do puntíku naplňuje pratchettovskou myšlenku o tom, proč Bond zneškodní bombu vždy několik vteřin před výbuchem. „Protože vesmír, kde by se to nestalo, by byl temný a nepřátelský,“ připomíná spisovatel. „Můžou v něm být hordy goblinů, environmentální hrozby, obří zmutovaní slimáci, když jinak nedáte, ale také v něm musí být naděje. Může to být temná, tenká naděje, Artušův meč za soumraku, ale musíme vědět, že nežijeme nadarmo.“
I Ted Lasso nám dává naději: že se k sobě můžeme chovat hezky, pomáhat si růst, řešit spolu problémy nebo že si zasloužíme druhou šanci. Kdybychom všichni byli víc jako Ted Lasso, svět bude hezčí místo.
