Nejlepší filmy 2024: Lekce pro hollywoodský moloch i české ždímačky traumat

Rok 2024 přinesl filmu hned několik nadějí. Že Hollywoodské velkofilmy mohou dělat režiséři s osobitým rukopisem i vizí, bez pomoci multiverz nebo levných triků. Nebo že česká historická traumata mohou být natočená s lehkostí i překvapivou formální precizností. Připomínáme nejlepší filmy uplynulých dvanácti měsíců - domácí i zahraniční.

Velmi výjimečně se stává, aby si český film vysloužil pozitivní přijetí kritiků a ještě dokázal (dokonce rekordně) naplnit kinosály. Jenže ani tady Mádlova spanilá jízda se snímkem Vlny, líčícím srpnovou okupaci 1968 očima redaktorů Československého rozhlasu, nekončí. V polovině prosince se Mádlův film dostal do užší nominace na Oscary.

Když se o zájem akademie neúspěšně ucházel snímek Bratři, vypadalo to, že česká historická traumata už prostě svět nezajímají. Možná to ale jen chtělo promyšlenější režii. Vlny nabízejí o dost víc než jen „příběh o hrdinství v temné době“. Mádlovo historické drama v sobě má ambivalenci, která podobně laděným snímkům tak často chybí, ale z filmu také vyzařuje osvěžující režijní lehkost a nadšení. Není pochyb, že perfektně gradující tempo a metamorfóza z historického dramatu do napínavého „newsroom thrilleru“ přesvědčila Hollywood, aby u Vln zpozorněl.

Vlny budou patřit mezi vrcholy roku 2024, i kdyby Oscara nezískaly. Ze snowboarďáka je režisér, který se může s klidem rozhlížet za hranice českých hor.

Snímek režiséra Viktora Tauše nepřipomíná nic, co v české kinematografii v posledních letech vzniklo. V příběhu o dívce, která se světem musí prát docela sama, přesto je nezlomná jako skála, nesl význam každičký detail, od barev pokojů až po látky kostýmů. Zároveň se v Amerikánce objevovaly nadživotní sochy z videokazet, které trčely z pláten kinosálů jako potlačované vzpomínky na bolest.

Taušův snímek předcházela pověst „háelpéčka“ o režisérovi, kterého ze života na ulici dostal příběh o nezlomné vůli jeho kamarádky. Z Amerikánky mohl být dokonalý misery porn. Ale nestalo se tak. Po dvaceti letech usilovné práce, transformací, komplikací Tauš nepřinesl „jen film“, ale osobitou uměleckou výpověď o tragédii opuštěných dětí v Česku. Tak přesvědčivou, že v ní každý mohl najít vlastní tíživou vzpomínku a spolu s ní i vlastní sílu přežít.

Celovečerní debut režiséra Adama Martince strhnul diváky už na karlovarském festivalu. Kinosál se na premiéře snímku, který po formanovsku studuje českou náturu na jedné vesnické zabíjačce, otřásal salvami smíchu. Jak se ale filmový záznam jediného podzimního dne posouval do večerních hodin, úsměv na tvářích diváků tuhl. Začínalo být jasné, že Martinec se nechce vysmívat stereotypům o českých vesničanech, ale chce se dostat svým protagonistům pod kůži. Z Mordu je pitva komplikovaných rodinných vztahů. Působivá je i proto, že do role patriarchálního vůdce zabijačky Martinec obsadil vlastního otce. A ten, ač neherec, ve filmu předvedl skvělý výkon.

P. S.: Čestné uznání pro prase.

Ještě donedávna o práci Libuše Jarcovjákové věděl málokdo. Fotografka pracovala v ústranní. Mapovala vyloučené komunity, ať už v undergroundových LGBT klubech, nebo v romských osadách. O desítky let předběhla trend selfies, když v autoportrétech zachycovala tajuplné poryvy vlastních nálad. Pak ji objevil svět. A nakonec i Češi.

Celovečerní dokument Kláry Tasovské na výjimečném příběhu Jarcovjákové neparazituje. Dodává mu neméně osobitou formu, v níž záleží na každém snímku. Obraz tu tvoří pouze statické snímky z fotografčina archivu, které ožívají díky promyšlenému střihu a vyprávění Jarcovjákové. Tasovské se v dokumentu, který si vysloužil nadšené ohlasy i na prestižním Berlinale, podařilo zachytit výjimečně fotogenickou duši.

Pětasedmdesátiletý Pedro Almodóvar letos přinesl svůj třiadvacátý film. Za svou kariéru mnohokrát nezakolísal. Málokdo ale předpokládal, že natočí svůj vrcholný snímek. Ve Vedlejším pokoji na jednu stranu vystoupil z komfortní zóny. Poprvé natočil celovečerní film v angličtině. Na druhou stranu zůstal u toho, co umí nejlépe - detailně zachytit mikroklima blízkých vztahů. V novém filmu jeho práci korunují herecké výkony Tildy Swinton a Juliane Moore. Jedna z nich čelí vlastní smrtelnosti, ta druhá ztrátě nejlepší přítelkyně. Almodóvar zůstává citlivý, ale nesentimentální.

Vítězný snímek letošního festivalu v Cannes působí na první pohled jako stokrát viděná pohádka o chudé dívce a bohatém princi. Jenže Sean Baker je režisér, který obyčejným zápletkám dodává archetypální rozměry, a přitom tvoří s okouzlující lehkostí. Ukázal to v křehkém filmu The Florida Project, předvádí to i s aktuální Anorou. Pokračuje v tematizaci příběhů tzv. sex workerek, odstraňuje z jejich životů nánosy stereotypů a zobrazuje je jako houževnaté hrdinky, které se nikdy nevzdávají naděje. Anora je jako Pretty Woman pro nové tisíciletí. Drsnější, temnější, ale paradoxně také optimističtější než slavný předchůdce.

„O Duně vždycky mluvilo jako o námětu, který se na plátno prostě převést nedá,“ připomněla filmová publicistka Kateřina Špičáková v recenzi letošního pokračování velkolepé sci-fi ságy podle předlohy Franka Herberta. Na Duně si vylámaly zuby Jodorowsky i Lynch. Teď s ní zápasí kanaďan Denis Villeneuve. Nutno dodat, že velmi obstojně. Z kritiky si nic dělat nemusí. Jistě si na ni zvykl už po pokračování kultovního Blade Runnera, jednoho z nejpodceňovanějších filmů posledních let. Diskuze o věrnosti předloze jsou únavné. Důležitější je, co Villeneuvova Duna dělá s hollywoodskou inflací velkolepých filmů. V závalu epických multiverz s rychlokvaškovými scénáři působí práce kanadského režiséra jako balzám na divácké ADHD. Kéž by takových sci-fi bylo zase víc.

Zatím poslední zářez v kinematografii energického osmdesátníka George Millera posílá dovnitř Hollywoodu podobný vzkaz jako Villeneuvova Duna. Odvážné osobní vize jsou hodnotnější než algoritmy zpracovaná data o diváckých preferencích, praktické efekty mají větší kouzlo než epické rendery. Máloco má v dnešním filmovém světě horší konotace než slova jako prequel, sequel, spinoff nebo multiverzum. Jenže Miller svou ságu vypráví už víc než čtyři dekády. Na příběhu Furiosy je znát, že není výmyslem od stolu studiových exekutivců a že ji točil někdo, kdo ani v osmdesáti letech neusíná na režisérské sesli.