Nejlepší český film roku? Loutková pohádka, která vás rozzáří

Tonda je jiný než ostatní jedenáctiletí kluci. Od narození svítí. Jeho světlo nikomu neubližuje, ale stydí se za něj. Vyrábí si proto různé masky, aby jej skryl před ostatními nájemníky ve starém domě, kde žije s rodiči a dvěma malými sourozenci. Matka a otec to ale s péčí někdy přehánějí. Svítícího syna doslova drží na špagátu a nedovolují mu dojít dál než na zasněžený dvorek. Tonda však touží po volnosti a kamarádech. Od Ježíška si nic jiného nepřeje.

Těsně před Vánoci se mu přání plní. Do jeho života vstupuje Slávka. Stejně stará dívka se právě přistěhovala do jednoho z bytů spolu se svou mámou, bývalou baletkou. Ani ona není jako ostatní děti. Z reality uniká do různobarevného světa imaginace. Její představy získávají konkrétní obrysy, když rozsvítí svou kouzelnou baterku. Tonda jako jediný vidí, co se jeho nové sousedce honí hlavou. A je ohromen. Podobně Slávka žasne nad tím, jak chlapec z horního patra svítí. Mezi dětmi, které si rozumí ve své jinakosti, vzniká křehké přátelství.

Vnitřní světy Tondy a Slávky nejsou striktně oddělené. Překrývají se. V domě, kde se film odehrává, představují výjimky. Mezi sousedy panuje nevraživost. Nechtějí a nedokáží si naslouchat. Když už na sebe narazí na chodbě, vyměňují si ostražité pohledy a místo hledání společné řeči vyžadují dodržování nesmyslných pravidel. Ze společného prostoru se raději stahují do svých příbytků, které se od sebe liší i barevně. Ani tam se ale necítí šťastni.

Posledním článkem spojujícím podnájemníky a udržujícím v domě smír je churavějící domovník. Na jeho místo už se ale tlačí podnikavá paní Bečková, jejíž barvou je agresivně fialová. Dvůr chce vybetonovat a postavit tam parkoviště, polovinu bytů by po vzoru developerů ráda proměnila v kanceláře. Kvůli lidem jako ona skomírá také duch domu, jeho genius loci. Dřív stavbu prozařoval světlem. Postupně do sebe ale nasál tolik negativních emocí, že úplně zčernal. Teď hrozí, že až praskne poslední žárovka, činžák pohltí tma.

Tonda, Slávka a kouzelné světlo je oslnivým celovečerním debutem Filipa Pošivače, knižního ilustrátora, autora několika krátkých snímků a hlavního výtvarníka populárního animovaného seriálu Mlsné medvědí příběhy. Jeho první „velký“ film byl rovnou uveden a oceněn na prestižním festivalu v Annecy. Spolu s autory animovaných filmů Electra a Deniska umřela se tak zasloužil o největší festivalové úspěchy české kinematografie v letošním roce.

Propracovaností svého příběhu a animace, která neprozrazuje žádné ústupky, se Tonda vyrovná velkým zahraničním produkcím od Henryho Selicka nebo studií Ghibli a Aardman. K nim také odkazují některé výtvarné nápady. Pošivač ale především citlivě oživuje a aktualizuje tradici české loutkové animace, sahající k Hermíně Týrlové nebo Jiřímu Trnkovi.

Výroba filmu zabrala zabrala úctyhodných 362 dní, což je poznat na vypiplanosti loutek a dekorací, mezi nimiž volně klesá a stoupá dynamická kamera Denisy Buranové, dosud natáčející hrané a dokumentární snímky. Obrazy zářící barvami a vtipnými detaily sice dávají průchod dětské fantazii, ale díky viditelným texturám použitých materiálů jsou současně ukotvené v realitě. Třeba hromadu peřin a polštářů je obrazotvorností postav (a tvůrců) proměněna v obří magickou jeskyni, v Tondovo útočiště před chaotickým vnějším světem.

Záběry vypadají tak úchvatně, až máte chuť si je zapauzovat a chvíli jen tak vychutnávat – jako pohled na polární září, kterou hra světel občas připomíná. V semknutém scénáři spisovatelky Jany Šrámkové, mj. držitelky Ceny Jiřího Ortena, ale není prostor na prodlevy a kontemplaci. Svým humorem, spádem a dětskými hrdiny je příběh bez problému přístupný mladšímu publiku. Na hlubší rovině ovšem dokáže oslovit, pobavit a dojmout i dospělé.

Prvotní podnět k napsání námětu poskytl režisérův bratr, cítící se v mládí nepatřičně mezi vrstevníky. Posmívali se mu kvůli jeho zrzavým vlasům. S Tondou se stejně snadno ztotožní diváci, kteří zažívali nebo zažívají pocit vyloučení z jakéhokoli jiného důvodu – kvůli vysoké inteligenci, tělesné hmotnosti, brýlím, introverzi, neurodiverzitě… Film skrze protagonistu velmi jemně a přesně vystihuje prožívání člověka, jenž nezapadá do kolektivu, zde zastoupeného rozhádaným domem o mnoha patrech, ale rád by v něm našel místo a uplatnění.

Tondovi dodává odvahu Slávka, vnímavá k celému spektru světel a barev. Je zřejmě prvním člověkem, který ho bezezbytku přijímá a zároveň neomezuje svou přehnanou starostlivostí. S kamarádčinou podporou si Tonda uvědomuje, že jeho světlo možná není omezením, které musí skrývat, ale naopak darem, o který se může podělit… a třeba díky tomu zažít vytoužené dobrodružství. Jako bájný Théseus, o kterém mu během domácí výuky vypráví otec.

Z podobných odkazů je patrné, že vrstevnatý scénář rozvíjí motiv přijetí, odmítnutí a cesty za světlem na více úrovních. Slávčině andulce, která stejně jako děti nechce jen sedět v kleci, se například dvoří jakýsi exotický pták. V přírodě odlišné zbarvení – na rozdíl od lidského společenství – zjevně nepředstavuje překážku. O duchovi domu, který zpočátku působí jako vetřelec, se hrdinové zas dozvídají, že na místě žije mnohem déle než lidé. Zkrátka tam patří. Tak jako Tonda a Slávka.

Zvídavá dívka s matkou procestovala svět. Teď konečně našla zázemí, kde se cítí jako doma. Ne kvůli skleníku na dvorku nebo velkému schodišti, na kterém lze zažít spoustu zábavy, když se domovník zrovna nedívá. Ale kvůli člověku, s nímž může sdílet ohromnou spoustu myšlenek, protože ví, že jí bude rozumět. Dobrodružství, které spolu Tonda a Slávka v útrobách tajemného domu zažijí, vede právě k tomuto poznání. Prostředí, kde žijeme, bude vždy odrazem našich vztahů. Proto bychom o ně měli pečovat. Odlišnostem navzdory.

Debut Filipa Pošivače je po Úsvitu od Matěje Chlupáčka druhý letošní český film, který komplexně tematizuje, jak se stavíme k jinakosti. Je zřejmě jen shoda náhod, že se oba filmy dostaly do kin krátce po sobě. Náhodou ale není, že oba vyprávějí o překážkách, které nám brání v porozumění a nepřímo tak reflektují postupující rozpad sociálních vazeb. Úsvit je vůči obnovení pocitu bezpečí a sounáležitosti poměrně skeptický. Dojemné finále Tondy, Slávky a kouzelného světla, kde k zázraku stačí jeden nesobecký akt, oproti tomu nabízí naději.

Emotivní konec ale přes svou pohádkovost není banální. Tak jako není banální celý film. Nadčasový sdělením, světový zpracováním. A jeden z nejlepších, které u nás vznikly. Nejen letos a nejen v žánru dětské animace.