Nejde nám o hudbu, ale o chaos. Sex Pistols řádí v seriálu Dannyho Boylea

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Žánr životopisných snímků o slavných hudebnících zažívá v posledních letech renesanci. Předně díky jeho komerčnímu úspěchu v případě kasových trháků, jakým bylo Bohemian Rhapsody o kapele Queen, Rocketman o Eltonu Johnovi nebo rapové Straight Outta Compton.

Přednedávnem vstoupil do kin Elvis a ještě nás čekají filmy o Whitney Houston a mladém Bobu Dylanovi, kterého by měl hrát hvězdný Timothée Chalamet. Zároveň se ale jedná dějově o žánr natolik šablonovitý a plný opakujících se klišé, že si už vysloužil vlastní parodii, kultovní komedii Neuvěřitelný život rockera Coxe z roku 2007. Ta přesně a vtipně odhaluje ohranou formuli, jež se při psaní životních příběhů slavných muzikantů omílá pořád dokola.

Když se ale oznámilo, že novou životopisnou minisérii pojmenovanou jednoduše Pistol o přelomové punkové kapele Sex Pistols bude režírovat Danny Boyle, přišel s tím příslib, že by se nemuselo jednat o rutinní zpracování. Ostatně film, který z Boylea udělal režijní hvězdu, byl dnes už kultovní Trainspotting, pojednávající o bandě skotských narkomanů, kteří k punku mají hodně blízko.

Sex Pistols aktivně fungovali jen dva a půl roku a za dobu své existence vydali jediné album. Zanechali ale v historii populární hudby nesmazatelnou stopu a navždy změnili kulturu nejen Velké Británie. Stali se hlavními představiteli punkového hnutí, ve kterém nešlo jen o hudbu, ale také o přístup k životu. Symbolizovali hrdou příslušnost k dělnické třídě, ale i příslib toho, že život nemusí být jen bezútěšný, ale i dobrodružný a svobodný.

„Nedělali to politicky jako The Clash. Nechtěli tvořit hnutí. Hráli tak, jak hráli, protože prostě chtěli. Protože tě to osvobodilo od jasně nalajnované cesty, která tě vedla stejně jako tvého tátu do továrny nebo do vězení. Pistols říkali, že si můžeš dělat cokoli, co k**va chceš,“ popsal kapelu režisér Danny Boyle v rozhovoru pro časopis Vanity Fair.

Sex Pistols si tuhle svobodnou filozofii vyzkoušeli už v samém začátku. Ze čtyř původních členů kapely uměl pořádně hrát na nástroj jen baskytarista. Jak ostatně zazní v seriálu z úst kytaristy kapely Steva Jonese: „Nám vůbec nejde o hudbu, jde nám o chaos!“

Právě díky Steveu Jonesovi vznikl scénář k seriálu Pistol. Vychází z kytaristových memoárů, které vyšly pod názvem Lonely Boy: Tales from a Sex Pistol, a zachovává Jonese jako protagonistu příběhu. V porovnání s ikonami Johnny Rottenem a Sidem Viciousem je perspektiva mnohem méně slavného Stevea zvláštní dramaturgickou volbou, ale nakonec je to jedno z nejlepších scenáristických rozhodnutí. Steve je sice v mnoha ohledech problematický kluk, s nímž se seznámíme v první scéně tak, že ho vidíme krást nástroje po koncertu Davida Bowieho, ale zároveň je vedle labilního Rottena a sebedestruktivního Viciouse vlastně ještě relativně racionální chlapec, který si chce jenom splnit svůj dětský sen – stát se rockovou hvězdou.

Životní trauma mu způsobil nevlastní otec alkoholik, který Jonese mlátil a sexuálně zneužíval. Kytaristova cesta ke slávě je tak i cestou k emancipaci od autoritářské otcovské figury, prohloubeným životním punkem, díky němuž divák musí hrdinovi od začátku fandit. Oproti Johnnymu Rottenovi, který má milující rodiče a bylo mu poskytnuto dobré vzdělání, se negramotný Steve cítí evidentně méněcenně, ale i to vytváří v kapele dynamiku a napjatou atmosféru. Jones je navíc na rozdíl od Rottena muž činu, jenž kapelu proslaví, když v živém televizním vysílání mluví sprostě. V seriálu je také vykreslený jako někdo, kdo svými živelnými kytarovými riffy v podstatě definoval zvuk Sex Pistols.

Boyle a Pierce dali v Pistoli hodně prostoru ženským postavám. Nancy Spungen, přítelkyně Sida Viciouse, konečně není jen neřízená střela, která svým chováním přinese kapele zkázu (tak ji vykreslili třeba tvůrci filmu Sid a Nancy z roku 1986). „Myslím si, že bylo důležité vyprávět o Nancy jinak. Protože stejně jako spousta žen v rocku byla i ona příliš dlouho viněna ze všeho špatného, co se stalo. Pamatuju si, jak jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že jí tehdy bylo jenom dvacet. Protože jsem si celý život myslel, že byla starší a zkušenější a že schválně stáhla Sida ke dnu. A pak mi došlo, do prd**e, jí bylo dvacet! A byla to diagnostikovaná schizofrenička,“ řekl Boyle.

Nejvíc prostoru tu ale dostává hudebnice a zpěvačka Chrissie Hynde, která později ve skutečném životě založila slavnou kapelu The Pretenders. V seriálu vystupuje jako přítelkyně Stevea Jonese, jeho tvůrčí síla (to ona ho učí hrát na kytaru) i člověk, jenž do Jonesova života vnáší stabilitu.

Postava Chrissie funguje, jediný problém je, že její role v historii Sex Pistols je zcela vyfabulovaná. Hynde sice chvíli pracovala jako prodavačka v obchodu SEX a znala letmo členy kapely, ale nikdy k nim neměla skutečně blízko. Ve své autobiografii Jonesovi věnuje pár řádků, kde píše o tom, že se spolu jednou vyspali.

Pokud bylo cílem zaměřit se ve světě punku také na zásadní ženy v jeho historii, zůstává otázkou, proč Boyle s Craigem fabulují přítomnost Hynde. Mohli se více zaměřit na Vivienne Westwood, nejzásadnější ženu spojenou s existencí Sex Pistols a ikonu současné módy. Její příběh je také fascinující – začínala jako rozvedená matka, pro niž bylo vyrábění šperků pouhým koníčkem.

V základu tradiční příběh cesty ke slávě má přece jen v prostředí punku trochu jiný vývoj než v případě takového Elvise. Hrdinové mají v jednom kuse v ústech cigaretu a vždycky blízko k nějaké lahvi od piva. Spí většinou ve špíně na podlaze, a když hrají koncerty, pokaždé se někdo porve.

Navzdory snahám tvůrců o autenticitu se ale stejně nejde ubránit tomu, že se historie Sex Pistols musela vyhlazovat. Krom krále sebezničení Sida Viciouse, jenž zemřel v jednadvaceti letech na předávkování heroinem, se totiž v seriálu zdá, že zbytek kapely jsou cílevědomí a tvrdě pracující muzikanti, kteří se sem tam napijí piva, ale de facto je nikdy nevidíme opilé. V Pistoli nám tak chybí i druhá strana punkového života, tedy následné vystřízlivění, kocoviny a deprese.

Uhlazenou historii trochu dokáže vykompenzovat atraktivní vizuál společně s napěchovaným soundtrackem dobové hudby. Často se tu pracuje s dynamickou montáží, rychlými střihy, vizuálními asociacemi, roztěkanými pohyby kamery a do toho všeho Boyle ještě vkládá dobové záběry z Anglie sedmdesátých let, které výrazně pomáhají navodit tehdejší atmosféru. „Bude to vykloubené, na maximální hlasitost, od začátku do konce, a bude to plné hudby. Nebudeme ty písničky vypínat v polovině, budou hrát pořád. A pokud to naše publikum rozdělí na dva tábory, tak ať, protože Pistols se taky nikdy za nic neomlouvali,“ vysvětloval Boyle svůj režisérský přístup. A ten se vyplatil.

Druhým opravdu dobrým důvodem ke zhlédnutí je herecké zjevení: teprve dvaadvacetiletý Anson Boon, jenž podává jako Johnny Rotten fascinující výkon. Jeho elektrizující přítomnost nabíjí každou scénu živelnou energií.

Pistol není televizní událostí roku, ale je to vzácně podařená biografie definující kapelu, která svou existencí odmítala zařazování. Starším generacím dá nostalgicky vzpomenout na mládí a mladým zase může otevřít svět kapely jejich rodičů.

A zároveň je příjemné, že ani jedné z těchto skupin nenalhává, že by to snad byly lepší nebo jednodušší časy. Proti něčemu přece jen Pistols svojí hudbou museli bojovat. Možná že jejich poselství nakonec je, že je bohužel vždycky proti čemu bojovat. To ale neznamená, že se u toho nemůžeme taky řádně bavit.