Nedostupný, přitom blízký. Tajemství kamenné tváře Alaina Delona

V české encyklopedii Malý labyrint filmu z roku 1988 najdeme u hesla „Alain Delon“ jediné slovo: „Hvězda“. Víc nebylo třeba dodávat. Zahraniční hvězdy, zejména ty ze Západu, představovaly v dobách komunismu jedno z mnoha nedostatkových zboží. Stávaly se z nich nejen vzory šarmu a elegance, ale také zapovězené západní kultury, hvězdného lesku a luxusu. Francouzské žánrové filmy jako Černý tulipán nebo Dobrodruzi, které patřily k Delonovým doménám, byly přitom relativně dostupné a hojně navštěvované. Tuzemské publikum jej tudíž vídalo i na plátnech kin, nejen na stránkách obrázkových časopisů.

Pro diváky a divačky vyrůstající v normalizačním Československu byl Alain Delon zkrátka prototypem hvězdy, zosobněním něčeho esenciálně francouzského a opravdového mužství (což bylo vzhledem k jeho androgynnímu vzhledu lehce paradoxní). Ztotožnění s jeho postavami bylo zároveň způsobem vzdoru proti socialismu a jeho hodnotám.

Delonův mimořádný status stvrdila emotivní tuzemská odezva na jeho smrt. Dojaté komentáře na sociálních sítích vytvářely zdání, že odešel blízký přítel, nikoliv nedostupný idol. Byla by ale škoda neumožnit muži s tak pestrým životem a rozporuplnou osobností, aby zůstal něčím víc než nedotknutelnou hereckou modlou, bezživotnou mramorovou sochou.

Pokud Alain Delon připomínal sochu, pak svým kamenným hereckým výrazem s potlačenými emocemi. Dobovým kritikům jako kdyby tento aspekt jeho herectví unikal. Když o něm v šedesátých letech vycházely oslavné články, byl označován jednak za nástupce starších francouzských hvězd (Jean Marais, Gérard Philipe), jednak za francouzského Jamese Deana. Ano, možná měli podobné rysy a zosobňovali mládí a krásu, ale jejich herecký styl nemohl být odlišnější. Dean byl proslulý expresivní mimikou, kterou dokázal vyjádřit širokou škálu pocitů. Kdežto Delonova podmanivost naopak spočívala ve zdrženlivosti.

Jeho pronikavý pohled nenesl přímé sdělení, nanejvýš náznak něčeho tajemného nebo zlovolného. Nepoznatelnost nitra, do kterého nás nenechal nahlédnout, dodávala zneklidňující podtón jeho svůdnému zevnějšku. Krása a ladnost jeho postav mnohdy maskovaly nebo zmírňovaly to, že jde o morálně pochybné, nebezpečné jedince. Zdánlivá pasivita a odevzdanost byla spíš nehybností šelmy číhající na kořist. Z čeho ale vycházela tato temnota, která z Delona dělala ideálního představitele charismatických antihrdinů?

Alain Delon své dětství sice prožil na prosperujícím jižním předměstí Paříže, ale nevzpomínal na něj rád. V roce 1939, kdy mu byly čtyři roky, se jeho rodiče rozvedli a on byl svěřen do pěstounské péče. Po šesti letech se vrátil k biologické matce, která se mezitím provdala za jistého řezníka. Syna posílala do internátních škol praktikujících tělesné tresty. Alain z nich byl kvůli své nepoddajné povaze pravidelně vylučován. Utíkal také z domova. V patnácti zkusil s kamarádem prchnout až do Chicaga, ale oba chlapci byli zadrženi v přístavním Bordeaux.

Podle toho, jak vyprávěl o svém dětství, vyrůstal Delon s pocitem, že jej nikdo nemiluje, v atmosféře strachu a násilí. Stejně jako později jeho vlastní potomci. Delonův nejstarší syn Anthony ve svých memoárech podrobně popisuje, jak ho otec kvůli nevhodnému chování u jídelního stolu jednou zmrskal koženým bičíkem. Podobné záchvaty zlosti měl údajně často.

Po vzoru svého otčíma se mladý Alain měl stát řezníkem, ale v sedmnácti letech nastoupil k námořnictvu. Jeho rebelie proti autoritám pokračovala i tam. Z armády byl vyloučen poté, co ke konci indočínské války ukradl jeep a sjel s ním do škarpy. Své dvacáté narozeniny strávil ve vězení. Služba u námořnictva jej nicméně hluboce poznamenala. Objevil vojenskou disciplínu, smysl pro čest a hrdost k francouzské vlajce. A také si vypěstoval slabost pro zbraně, která jej neopustila ani v pozdějším věku. Policie v jeho domě letos zabavila dvaasedmdesát ilegálně držených střelných zbraní a více než tři tisíce nábojů.

Po návratu do Paříže v roce 1956 si Delon přivydělával jako číšník, prodavač na tržišti nebo přístavní dělník. Jeho rajónem byla nechvalně proslulá čtvrť Pigalle. Později přiznal, že ho svět zlodějů, gigolů a pasáků, založený na pevných přátelstvích a neporušitelných slibech, fascinoval. Také odtud zřejmě bude později čerpat inspiraci při modelování zlopověstných postav, kterým je pařížské podsvětí bližší než představa poklidného rodinného života.

Ještě ve druhé polovině padesátých let ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by se Alain Delon měl stát jednou z největších hereckých osobností poválečné Francie. Jeho štěstím bylo, že si přátele nezískával jen mezi zločinci. Zapojoval se také do uměleckých kruhů na levém břehu Seiny. Na pozvání svého přítele, herce Jeana-Clauda Brialyho, odjel v roce 1957 na festival do Cannes. Kombinací andělského vzezření a rošťácké povahy zaujal hollywoodského agenta, který ho seznámil s vlivným americkým producentem Davidem O. Selznickem. Selznick mu nabídl sedmiletý kontrakt pod podmínkou, že se naučí perfektně anglicky.

Delon ovšem dal přednost roli podvodníčka ve filmu Yvese Allégreta Quand la femme s'en mêle (Když se do toho zaplete žena). V Hollywoodu tak neprorazil a nepodaří se mu to ani později. Nedostatkem domácích nabídek ale netrpěl. Hned v roce 1958 si v milostném dramatu Kristýna zahrál po boku Romy Schneider, nikoli první a zdaleka ne poslední z jeho osudových žen. Vedle žen a filmařů o něj měli zájem i diváci. Jeho filmy patřily ve Francii k nejnavštěvovanějším – vidělo je přes 136 milionů lidí.

Protože Delon neměl žádné herecké vzdělání, řídil se radami režisérů. Tu nejcennější mu dal Allégret: „Mluv tak, jak mluvíš se mnou. Dívej se tak, jak se na díváš na mě. Nehraj, žij.“ Při vzpomínání na tento pokyn Delon poněkud nadneseně tvrdil, že v žádném svém filmu nehrál, protože každou roli žil. Každopádně platilo, že pokud se jeho neškolený projev setkal s vhodnou rolí a režisérským vedením, dokázal být hypnotizující i bez toho, aby cokoliv řekl.

Na počátku kariéry jeho přirozený talent výborně využil italský tvůrce Luchino Visconti, který v něm našel ideálního představitele rozkolísaných mladých mužů bez silné vůle (Rocco a jeho bratři, Gepard), nebo jeho krajan René Clement. Ten z Delona udělal hvězdu.

V Adaptaci románu Patricie Highsmith V plném slunci měl Delon původně hrát menší part milionářova synka. Přesvědčil ale Clémenta, že se víc hodí pro hlavní roli Toma Ripleyho. Působivost filmu z velké části spočívá ve výše načrtnutém napětí mezi vnitřkem a vnějškem. Tomovy modré oči a dokonale opálené tělo kontrastují s faktem, že jde o chladnokrevného vraha. Po vzrušujícím technicolorovém thrilleru se o Delona začali přetahovat přední evropští režiséři. Michelangelo Antonioni jej obsadil do Zatmění, Anthony Asquith do Žlutého Rolls-Royce, Henri Verneuil do Melodie podzemí.

V posledním uvedeném snímku byl jeho hereckým parťákem Jean Gabin, kvůli němuž kdysi začal uvažovat o herectví. O roli stál tolik, že se zřekl honoráře výměnou za filmová práva pro Japonsko, SSSR a Argentinu. Do distribuce filmu v uvedených lokalitách se Delon zapojoval víc než jinde po světě a taky díky tomu jej tam milují podobně jako v Česku. Dokonce i jeho méně zdařilé žánrovky Zorro a Teherán 43 viděly v Sovětském svazu desítky milionů diváků. Delonův vliv na Východě se přitom neomezoval na kinematografii. V Rumunsku po něm pojmenovali kožený kabát s límcem z jehněčí vlny a ruské rockové uskupení Nautilus Pompilus mu vzdalo poctu písní „Alain Delon nepije kolínskou“.

Připomeňte si Alaina Delona v jeho slavných rolích:

V roce 1967 Delona navštívil režisér Jean-Pierre Melville, aby mu přečetl scénář k Samurajovi. Herec ho po chvíli přerušil s tím, že text čte už sedm minut a pořád v něm nezazněl jediný dialog. To Delonovi stačilo. Našel roli svých snů. Pod Melvillovým vedením vytvořil postavu samotářského, málomluvného nájemného vraha, který nedělá žádná zbytečná gesta. Kdykoli se pohne, má pro to pádný důvod. Jeho disciplinovanému herectví je podřízena estetika celého filmu, který později ovlivní Jima Jarmusche i Johna Woo.

Melville lépe než kterýkoli jiný režisér pochopil, že Delon je dokonalý představitel lhostejných, přitom svůdných antihrdinů, kteří nemusejí dávat najevo emoce. Hercův limitovaný rejstřík proměnil v jeho přednost. Než Melville v roce 1973 zemřel, spolupracovali oba muži ještě na krimifilmech Osudový kruh a Policajt, které předurčily, k jakému žánru bude Delon inklinovat po většinu sedmdesátých a osmdesátých let.

Příběhy o gangsterech a policajtech, zajišťující mu velké zisky doma i v zahraničí, ale Delon nadále prokládal odvážnějšími autorskými projekty, s nimiž obrážel áčkové festivaly. Spolupracoval s osobnostmi francouzské nové vlny jako Jean-Luc Godard (Nová vlna) nebo Agnès Varda (Sto a jedna noc), hrál hlavní roli v prvním a posledním filmu filozofa Bernarda-Henria Lévyho Le Jour et la nuit (Den a noc). Navzdory množství umělecky ambicióznějších projektů ale Delon za svou kariéru získal pouze jednoho Césara a Čestnou Zlatou palmu.

S nesmlouvavostí některých svých hrdinů dokázal Delon jednat též v reálném životě. Když v Paříži během máje 1968 probíhaly stávky a studentské demonstrace, neměl pro ně pochopení. Vadilo mu, že kvůli zavřeným divadlům přichází o práci. Byznysový pragmatismus se mu hodil i po založení vlastní produkční společnosti Adel Productions, která mu přinesla větší kontrolu nad vlastní značkou. O tu někdy pečoval možná víc než o mezilidské vztahy.

Když si přečetl knížku o dvojici marseillských gangsterů ze třicátých let, napadlo jej, že by podle ní mohl vzniknout film – Borsalino. Divácký zájem si pak pojistil tím, že do jedné z rolí obsadil sebe a do druhé svého největšího hereckého rivala, Jeana-Paula Belmonda.

Belmondovi se ale nelíbilo, že na plakátech je jeho jméno pouze jednou, zatímco jméno Delona, který byl zároveň producentem, dvakrát. Prý nebyla dodržena smlouva. Pře pokračovala soudem a mediálním překřikováním ješitných hvězd. Po letech se ale udobřili a roku 1998 si spolu zahráli v Poloviční šanci. Protože návštěvnost této akční komedie zůstala za Delonovým očekáváním, oznámil odchod do filmového důchodu. Zanedlouho ale zaznamenal televizní comeback v seriálových hitech Fabio Montale a Frank Riva.

Spor s Belmondem však nebyl jediným případem, kdy Delon budil rozruch i svým životem mimo plátno. Koncem šedesátých let byl jedním z podezřelých v případě vraždy svého řidiče a bodyguarda Stefana Markoviće. Kontroverzi vzbudila jeho podpora francouzské krajní pravice i mnohé výroky. O trestu smrti, který obhajoval, o ženách, které je podle něj v pořádku občas profackovat, nebo homosexualéch, jejichž existence je prý proti přírodě. Domácího násilí se neměl dopouštět jen na svých dětech, ale i manželkách. Rosalii van Breemen dle svědectví jednoho ze synů zlomil osm žeber a dvakrát nos. Syna, kterého počal se zpěvačkou Nico z Velvet Underground, zase celý život zapíral a nechal jej napospas osudu.

Jako kdyby ani v osobním životě nedokázal opustit mytický svět mužných přátelství a násilí, který ho v mládí tak uhranul a do kterého pravidelně vstupoval před kamerou. Bez ohledu na to, jaké byly zdroje Delonova násilného a bezohledného chování, není důvod jej omlouvat. Stejně tak by ale bylo reduktivní odbýt jej nálepkou „homofob“, „pravičák“ nebo „rasista“.

Luchino Visconti, se kterým Delona pojilo dlouholeté přátelství, byl gay a komunista. Drama Pan Klein, na které Joseph Losey nedokázal kvůli svým levicovým postojům sehnat v Americe peníze, zafinancoval Delon i s vědomím, že nepůjde o žádný trhák. V nedávných letech veřejně vyjádřil podporu Ukrajině i Joeovi Bidenovi. Donalda Trumpa oproti tomu označil za podvodníka a špatného herce. Podepsal také výzvu deníku Le Monde na záchranu planety a za největší škůdce Země při té příležitosti označil muže. Ve výčtu faktů znemožňujících Delonovo jednoduché zaškatulkování bychom mohli pokračovat…

Nejlépe jej možná vystihl výše zmíněný Joseph Losey, který ho označil za „sebedestruktivní osobnost, která hledá svou vlastní identitu“. Nebo jeho kamarádka Brigitte Bardot. Ta mu k osmdesátinám napsala dopis, v němž jej připodobnila ke dvouhlavému orlovi, nedostupnému, ale blízkému, chladnému, ale spalujícímu, v němž se snoubí to nejlepší s tím nejhorším.

James Dean se stal symbolem rebelujícího mládí i proto, že zemřel ve čtyřiadvaceti letech. Zůstalo hlavně pár jeho ikonických rolí. Také v tomhle ohledu se od něj Delon liší. Žil, pracoval, miloval a nenáviděl dost dlouho na to, aby se do veřejného povědomí zapsal nejen jako herecká legenda, módní ikona a ideál mužství, ale jako člověk. Obyčejný, chybující smrtelník plný rozporů. Poctu mu tak můžeme vyjádřit nejen tím, že si připomeneme některou z jeho nezapomenutelných rolí, ale i tím, že jej přijmeme v jeho komplexnosti.