Ne všechno ruské je ruské. Nejslavnější ruský malíř byl Ukrajinec a Polák

V hlavním mediálním proudu jen málokdo dokáže rozeznat, zda bylo umělecké dílo vytvořeno v ukrajinské, gruzínské, estonské, nebo ruské sovětské socialistické republice – široká veřejnost to zkrátka vnímá jako sovětské, a tedy ruské umění.

Změnil to rok 2014, ruská anexe ukrajinského Krymu a válka na východě ukrajinského území. V napadené zemi se rozjela diskuse o sovětském dědictví. Kreml se debaty neúčastnil a nadále si přivlastňuje umělce s různým původem; dál je nazývá „ruskými“, přičemž západní média tento narativ přijímají.

Díla umělců Oleksandry Ekster, Davida Burliuka, Kazimira Maleviče a dalších zůstávají bez ohledu na jejich původ dál zařazena pod společným názvem „Ruská avantgarda“. Pojďme si je představit.

Kazimir Malevič se narodil se 23. února 1878 v Kyjevě v polské rodině jako první ze 14 dětí. Rodina se často stěhovala, Malevič proto své dětství strávil daleko od slavných galerií v ukrajinských vesničkách. Později studoval na uměleckých školách v Kyjevě a Moskvě. 

Černý čtverec na bílém pozadí je vůbec nejdůležitějším obrazem dvacátého století, ohlašoval revoluci ve světě umění.

Revoluce v umění v prvních letech probíhala paralelně s revolucí politickou, očekávalo se, že se bude podporovat moderní umění s jeho progresivními, tedy avantgardními proudy.

Malevič od roku 1917 vyučoval na výtvarných školách, publikoval a působil ve státním kulturním aparátu. O pár let později mu Stalin zakázal malovat, cestovat a vystavovat veškerá abstraktní díla.

V roce 1932 ustanovil Stalin socialistický realismus jako jedinou přípustnou uměleckou formu.

Sonia Delaunay je dnes považována spíše za francouzskou umělkyni, pocházela však z Ukrajiny, kde se narodila do židovské rodiny v Oděse. Své dětství prožila Gradižsku v Poltavské gubernii, později byla adoptována a vychována v Petrohradě v rodině strýce. Další strýcové pracovali jako lékaři na Krymu a obchodníci v Oděse.

V roce 1905 odjela do Paříže, která se jí stala novým domovem. Vedle výtvarného umění se vrhla na práci s textilem, módu a scénografii. Zajímala se o integraci umění do nábytku, tapet a dalšího vybavení.

V roce 1911 vyrobila Sonia Delaunay patchworkovou přikrývku do postýlky svého syna. Deka je dodnes součástí sbírek Musée National d'Art Moderne v Paříži. Přikrývka vznikla spontánně, přičemž Sonia k sobě sešívala různé geometrické tvary odlišných barev.

„Napadlo mě vyrobit pro svého syna, který se právě narodil, přikrývku složenou z kousků látky, jaké jsem viděla v domech ukrajinských rolníků. Když bylo aranžování kusů materiálu hotovo, zdálo se mi, že to vyvolává kubistické představy, a pak jsme se stejný postup pokusili aplikovat na další objekty a obrazy.“

Delaunay se svým manželem Robertem a dalšími založila umělecké hnutí Orphism, které je rozpoznatelné právě používáním výrazných barev a geometrických tvarů.

Byla první žijící umělkyní, která měla v roce 1964 retrospektivní výstavu v Louvru.

Narozen 1887 v Kyjevě. Umění studoval Alexander Archipenko v letech 1902–1905 na umělecké škole v Kyjevě. Poté odjel do Moskvy, kde zažil první umělecké úspěchy. Už po třech letech (1906) však Rusko nadobro opustil a zamířil do Paříže, kde jej silně ovlivnil kubismus.

Spolu s francouzsko-maďarským sochařem Josephem Csakym vystavoval na prvních veřejných manifestacích kubismu v Paříži; na Salonu des Indépendants a Salonu d'Automne v letech 1910 a 1911. Spolu s Pablem Picassem se tato trojice stala první, která používala kubistický styl ve třech rozměrech. Archipenko vystavoval vedle dalších velikánů umění, jakými byli Sonia Delaunay, Malevič nebo George Braque.

V roce 1921 přesídlil do Berlína, odkud však musel zanedlouho prchnout před nacismem do Spojených států. V roce 1928 získal americké občanství.

Jeho doménou bylo především figurální sochařství. Jako jeden z prvních sochařů vůbec použil (to se psal rok 1947) ve své tvorbě plexisklo. Kromě klasických soch modeloval takzvané sculpto-peintures, jakési přechodové formy mezi sochou a obrazem; i v tom drží prvenství.

Burljuk, označován jako „otec ruského futurismu“, se narodil v ukrajinské obci Rjabušky (Sumská oblast). Jeho otec pocházel z kozácké rodiny, matka byla Běloruska.

V letech 1898–1904 studoval na uměleckých školách v Kazani a Oděse a také na Královské akademii v Mnichově. Burliuk byl i se svým bratrem – malířem Volodymyrem – velmi aktivní, poblíž Chersonu založili literární futuristickou skupinu Hylea (Гилея), kam se později přidal i Vladimir Majakovskij.

Skupina se záhy přeměnila v literární kubistický futurismus; směr, který si liboval ve skandálech. Všichni členové skupiny rádi provokovali, chodili na veřejnosti ve srandovních šatech, malovali si obličeje a pořádali zcela nesrozumitelná divadelní představení. Asi nejznámější hrou z jejich dílny je Vítězství nad sluncem o skupině futuristů, kteří si dali za cíl zničit rozum. Není divu, že mnohá vystoupení končila bitkou s publikem.

V prosinci 1912 byl spoluautorem a jedním z mnoha signatářů manifestu Facka do tváře veřejného vkusu, jednoho z hlavních manifestů ruského futurismu.

Před bolševiky nakonec unikl do Spojených států, kde se stal spoluzakladatelem Asociace revolučních mistrů Ukrajiny.

V roce 1940 Burljuk požádal sovětskou vládu o možnost navštívit vlast. Výměnou za to nabídl rozsáhlou sbírku archivních materiálů, jež se vázaly k jeho příteli Vladimiru Majakovskému. Chtěl je darovat Majakovskému muzeu. Jeho žádost sovětské orgány zamítly.

Návštěva Sovětského svazu mu byla povolena až v letech 1956 a 1965.

Kubofuturistka, konstruktivistka a žena, který významně ovlivnila hnutí Art Deco, se narodila na území dnešního Polska v Bělostoku roku 1882; území tehdy patřilo ruskému impériu. Otec byl Bělorus, matka Řekyně.

Své mládí prožila v Kyjevě, kde také vystudovala umění. Krátce po škole se provdala za vlivného kyjevského právníka Nikolaje Extera. Cestovali po Evropě, Alexandra navštěvovala v Paříži uměleckou školu na Montparnassu Académie de la Grande Chaumière, s přestávkami žili v Paříži, Oděse, Římě, Moskvě, Petrohradě a Kyjevě.

Jejich ateliér na ulici Funduklievskajaa 27 byl svého času epicentrem kyjevského intelektuálního života.

V roce 1908 se přidala k futuristické skupině Zveno a vystavovala v Kyjevě spolu s jejími členy. Zajímala se o navrhování módy, dva roky působila v řemeslných družstvech ve vesnicích Skopci a Verbovka, později založila v Kyjevě výukovou řemeslnou dílnu, která fungovala v letech 1918–1920. Působila i jako scénografka a autorka divadelních kostýmů.

V roce 1919 společně s dalšími avantgardními umělci vyzdobila ulice a náměstí Kyjeva a Oděsy abstraktními vzory pro Slavnosti revoluce.

V roce 1924 se s manželem rozhodli emigrovat do Francie a usadili se v Paříži. Právě tam začala vytvářet své zřejmě nejoceňovanější dílo – originální iluminované rukopisy (kvaš na papíře). Ke slavným patří iluminovaný rukopis Callimaque (text je francouzským překladem hymny helénistického básníka Callimacha) z roku 1939.