Článek
V hlavním mediálním proudu jen málokdo dokáže rozeznat, zda bylo umělecké dílo vytvořeno v ukrajinské, gruzínské, estonské, nebo ruské sovětské socialistické republice – široká veřejnost to zkrátka vnímá jako sovětské, a tedy ruské umění.
Změnil to rok 2014, ruská anexe ukrajinského Krymu a válka na východě ukrajinského území. V napadené zemi se rozjela diskuse o sovětském dědictví. Kreml se debaty neúčastnil a nadále si přivlastňuje umělce s různým původem; dál je nazývá „ruskými“, přičemž západní média tento narativ přijímají.
Díla umělců Oleksandry Ekster, Davida Burliuka, Kazimira Maleviče a dalších zůstávají bez ohledu na jejich původ dál zařazena pod společným názvem „Ruská avantgarda“. Pojďme si je představit.
Kazimir Malevič
Kazimir Malevič se narodil se 23. února 1878 v Kyjevě v polské rodině jako první ze 14 dětí. Rodina se často stěhovala, Malevič proto své dětství strávil daleko od slavných galerií v ukrajinských vesničkách. Později studoval na uměleckých školách v Kyjevě a Moskvě.

V roce 1915 namaloval svůj první Černý čtverec a na petrohradské výstavě nazvané Poslední výstava futuristických obrazů 0.10. ho umístil do rohu místnosti na místo pravoslavné ikony. Výstava ohlašovala konec staré malby a ukazovala nový směr malířství – suprematismus.
Černý čtverec na bílém pozadí je vůbec nejdůležitějším obrazem dvacátého století, ohlašoval revoluci ve světě umění.

Černý čtverec z roku 1920. Sbírka Státního ruského muzea v Petrohradě.
Revoluce v umění v prvních letech probíhala paralelně s revolucí politickou, očekávalo se, že se bude podporovat moderní umění s jeho progresivními, tedy avantgardními proudy.
Malevič od roku 1917 vyučoval na výtvarných školách, publikoval a působil ve státním kulturním aparátu. O pár let později mu Stalin zakázal malovat, cestovat a vystavovat veškerá abstraktní díla.
V roce 1932 ustanovil Stalin socialistický realismus jako jedinou přípustnou uměleckou formu.

Suprematická kompozice, 1916.
Sonia Delaunay
„Přitahují mě čisté barvy. Barvy z mého dětství, z Ukrajiny. Vzpomínky na selské svatby v mé zemi, na nichž se v tanci vlnily červené a zelené šaty zdobené mnoha stuhami.“

Sonia Delaunay okolo roku 1976 ve svém francouzském ateliéru.
Sonia Delaunay je dnes považována spíše za francouzskou umělkyni, pocházela však z Ukrajiny, kde se narodila do židovské rodiny v Oděse. Své dětství prožila Gradižsku v Poltavské gubernii, později byla adoptována a vychována v Petrohradě v rodině strýce. Další strýcové pracovali jako lékaři na Krymu a obchodníci v Oděse.
V roce 1905 odjela do Paříže, která se jí stala novým domovem. Vedle výtvarného umění se vrhla na práci s textilem, módu a scénografii. Zajímala se o integraci umění do nábytku, tapet a dalšího vybavení.
V roce 1911 vyrobila Sonia Delaunay patchworkovou přikrývku do postýlky svého syna. Deka je dodnes součástí sbírek Musée National d'Art Moderne v Paříži. Přikrývka vznikla spontánně, přičemž Sonia k sobě sešívala různé geometrické tvary odlišných barev.
„Napadlo mě vyrobit pro svého syna, který se právě narodil, přikrývku složenou z kousků látky, jaké jsem viděla v domech ukrajinských rolníků. Když bylo aranžování kusů materiálu hotovo, zdálo se mi, že to vyvolává kubistické představy, a pak jsme se stejný postup pokusili aplikovat na další objekty a obrazy.“
Delaunay se svým manželem Robertem a dalšími založila umělecké hnutí Orphism, které je rozpoznatelné právě používáním výrazných barev a geometrických tvarů.
Byla první žijící umělkyní, která měla v roce 1964 retrospektivní výstavu v Louvru.

Sonia Delaunay ve svém bytě, 1924 v Paříži.
Alexander Archipenko

Archipenko stojí vedle svého náčrtu budoucí sochy, 1930.
Narozen 1887 v Kyjevě. Umění studoval Alexander Archipenko v letech 1902–1905 na umělecké škole v Kyjevě. Poté odjel do Moskvy, kde zažil první umělecké úspěchy. Už po třech letech (1906) však Rusko nadobro opustil a zamířil do Paříže, kde jej silně ovlivnil kubismus.
Spolu s francouzsko-maďarským sochařem Josephem Csakym vystavoval na prvních veřejných manifestacích kubismu v Paříži; na Salonu des Indépendants a Salonu d'Automne v letech 1910 a 1911. Spolu s Pablem Picassem se tato trojice stala první, která používala kubistický styl ve třech rozměrech. Archipenko vystavoval vedle dalších velikánů umění, jakými byli Sonia Delaunay, Malevič nebo George Braque.
V roce 1921 přesídlil do Berlína, odkud však musel zanedlouho prchnout před nacismem do Spojených států. V roce 1928 získal americké občanství.
Jeho doménou bylo především figurální sochařství. Jako jeden z prvních sochařů vůbec použil (to se psal rok 1947) ve své tvorbě plexisklo. Kromě klasických soch modeloval takzvané sculpto-peintures, jakési přechodové formy mezi sochou a obrazem; i v tom drží prvenství.

Stojící žena od Alexandera Archipenka vystavena v Holland Parku 25. května 1954 v Londýně ve Velké Británii.
David Burljuk
Burljuk, označován jako „otec ruského futurismu“, se narodil v ukrajinské obci Rjabušky (Sumská oblast). Jeho otec pocházel z kozácké rodiny, matka byla Běloruska.
V letech 1898–1904 studoval na uměleckých školách v Kazani a Oděse a také na Královské akademii v Mnichově. Burliuk byl i se svým bratrem – malířem Volodymyrem – velmi aktivní, poblíž Chersonu založili literární futuristickou skupinu Hylea (Гилея), kam se později přidal i Vladimir Majakovskij.
Skupina se záhy přeměnila v literární kubistický futurismus; směr, který si liboval ve skandálech. Všichni členové skupiny rádi provokovali, chodili na veřejnosti ve srandovních šatech, malovali si obličeje a pořádali zcela nesrozumitelná divadelní představení. Asi nejznámější hrou z jejich dílny je Vítězství nad sluncem o skupině futuristů, kteří si dali za cíl zničit rozum. Není divu, že mnohá vystoupení končila bitkou s publikem.
V prosinci 1912 byl spoluautorem a jedním z mnoha signatářů manifestu Facka do tváře veřejného vkusu, jednoho z hlavních manifestů ruského futurismu.
Před bolševiky nakonec unikl do Spojených států, kde se stal spoluzakladatelem Asociace revolučních mistrů Ukrajiny.

Alexej Kručonych (spisovatel), David Burljuk (básník, malíř, ilustrátor), Vladimir Majakovskij (prozaik, básník, dramatik, zakladatel ruského futurismu), Nikolaj Burljuk (básník) a Benedikt Livšic (básník), snímek neznámého autora 1913 ze sbírky Státního muzea Majakovského v Moskvě.
V roce 1940 Burljuk požádal sovětskou vládu o možnost navštívit vlast. Výměnou za to nabídl rozsáhlou sbírku archivních materiálů, jež se vázaly k jeho příteli Vladimiru Majakovskému. Chtěl je darovat Majakovskému muzeu. Jeho žádost sovětské orgány zamítly.
Návštěva Sovětského svazu mu byla povolena až v letech 1956 a 1965.

David Burljuk, nedatováno.
Alexandra Exterová

Alexandra Exterová, 1930.
Kubofuturistka, konstruktivistka a žena, který významně ovlivnila hnutí Art Deco, se narodila na území dnešního Polska v Bělostoku roku 1882; území tehdy patřilo ruskému impériu. Otec byl Bělorus, matka Řekyně.
Své mládí prožila v Kyjevě, kde také vystudovala umění. Krátce po škole se provdala za vlivného kyjevského právníka Nikolaje Extera. Cestovali po Evropě, Alexandra navštěvovala v Paříži uměleckou školu na Montparnassu Académie de la Grande Chaumière, s přestávkami žili v Paříži, Oděse, Římě, Moskvě, Petrohradě a Kyjevě.
Jejich ateliér na ulici Funduklievskajaa 27 byl svého času epicentrem kyjevského intelektuálního života.
V roce 1908 se přidala k futuristické skupině Zveno a vystavovala v Kyjevě spolu s jejími členy. Zajímala se o navrhování módy, dva roky působila v řemeslných družstvech ve vesnicích Skopci a Verbovka, později založila v Kyjevě výukovou řemeslnou dílnu, která fungovala v letech 1918–1920. Působila i jako scénografka a autorka divadelních kostýmů.
V roce 1919 společně s dalšími avantgardními umělci vyzdobila ulice a náměstí Kyjeva a Oděsy abstraktními vzory pro Slavnosti revoluce.
V roce 1924 se s manželem rozhodli emigrovat do Francie a usadili se v Paříži. Právě tam začala vytvářet své zřejmě nejoceňovanější dílo – originální iluminované rukopisy (kvaš na papíře). Ke slavným patří iluminovaný rukopis Callimaque (text je francouzským překladem hymny helénistického básníka Callimacha) z roku 1939.

Alexandra Exterová ve svém pařížském studiu, nedatováno.