Domů přišli vojáci a zatkli otce. Ve filmu tragédie roztrhne rodinu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Diskuze o nedávném udílení Oscarů se točila hlavně kolem dramat Anora a Emilia Pérez. Dva tituly nominované v hlavní kategorii však českým divákům zůstávaly skryté: Zinkoví chlapci a Navždy s vámi. Druhý jmenovaný, nakonec oceněný Oscarem pro nejlepší cizojazyčný film, nyní začala promítat kina.

Předznamenává ho pověst jakýchsi „brazilských Vln“. Těm se podobá hlavně brutálním kontrastem mezi touhou po svobodě a režimním útlakem. A také konzervativněji laděnou režií. V té ale Navždy s vámi nad Vlnami výrazně vede. Film Waltera Sallese, známého díky snímkům Město bohů nebo Motocyklové deníky, je svou formou překvapivě neinvenční. Ve svých nejhorších momentech působí jako televizní biografie. Přesto se mu daří organicky budovat emoce.

Podobně jako Vlny se i Navždy s vámi pohybuje na hraně dějinného zvratu. A stejně jako Jiří Mádl také Brazilec Salles vypráví o hrdinství malého kolektivu. Početná rodina Paivových se musí vypořádat s náhlou ztrátou otce, kterého vojáci za bílého dne zatknou přímo doma, kam se už nikdy nevrátí. A tady podobnost s Vlnami končí. Zatímco Mádl se zaměřil na hrdinství, které by mělo patřit celému národu, Sallesův film se obrací dovnitř. Heroismus v Navždy s vámi je mateřský.

Na pláži v Riu de Janeiru roku 1970 panuje pohodová atmosféra. Na diktaturu vojenské junty, která v zemi vládne od puče z roku 1964, upomíná jen armádní helikoptéra prolétající nízko nad městem. V domě rodiny Paivových dál vyhrává Serge Gainsbourg, Gilberto Gil i Beatles, pobíhá tu pět dětí a jeden čerstvě nalezený pes, dospělí na odpoledních seancích diskutují o politice i alternativní budoucnosti země.

Temné záležitosti za zdi domu pronikají skrze televizní zpravodajství - mluví se v něm o teroristech, jejichž údajnou existencí armáda ospravedlňuje šikanování civilistů i blokády v ulicích. O nebezpečnosti režimu se u Paivových diskutuje s pozvanými přáteli, ale jen polohlasně, až když se dotančí a děti jdou spát. „Přejde to brzy,“ uklidňuje Rubens Paiva svou ženu Eunice. O pár dní později, když ho v civilu oblečení vojáci odvádějí přímo z domu do vězení, jej klid stále neopouští. „Na soufflé jsem zpátky,“ říká Rubens s úsměvem. Posledním, který své rodině věnuje.

V úvodní třetině filmu začíná být kontrast čím dál tíživější. Pokaždé, když Rubens Paiva před svým nevyhnutelným zmizením otevírá dveře, proteče do domu neklid jako vlna z nedalekého moře. Když pak životy Paivových definitivně zaplaví tíseň, zvuky radostné hudby žánru tropicalia vystřídá nářek mučených vězňů a místo prosluněných ulic přímořské čtvrti Ria de Janeira přichází tma vyšetřovacích místností.

Režisér Walter Salles Paivovy osobně znal. „Bylo mi třináct let, stejně jako Nalu, prostřední z pěti dětí, měli jsme společného kamaráda. Tak jsem se dostal do rodiny, která se drasticky lišila od té mé. Způsob, jakým spolu v tomhle svobodném prostoru jednali, byl unikátní. Připadal jsem si jako součást komunity,“ vzpomíná brazilský filmař v britském Guardianu.

V rozhovoru pro magazín Hollywood Reporter zase mluví o brutální změně, kterou Brazílie prošla chvíli po nástupu junty. „Lidi přestali mluvit svobodně. Dokonce ani pro Rio tak typický zvyk setkávat se na veřejných prostranstvích, třeba na pláži, najednou neplatil,“ vybavuje si.

Nápad na snímek čerpající jak z tragédie svých blízkých, tak z vlastní niterné zkušenosti nosil osmašedesátiletý Walter Salles v hlavě celou kariéru. Cestu našel až v roce 2016, kdy vyšly knižní memoáry jeho přítele Marcela Rubense, nejmladšího z rodiny Paivových, jenž se v Brazílii etabloval jako oblíbený spisovatel, dramatik a básník.

Vznik snímku ovlivnila i komplikovaná současnost země. „Trpěli jsme dvojitou pandemií,“ vysvětluje režisér. „Nedrtil nás jen covid-19, ale i fakt, že extrémně pravicová vláda nenakoupila vakcíny, a Brazílie tak měla nejvyšší počet mrtvých na obyvatele ve světě. Kinematografii to hodně poznamenalo,“ dodává.

Brazilcům dlouho trvalo, než se odhodlali vrátit do kinosálů. Umělce proto překvapilo, že se z Navždy s vámi stal nejnavštěvovanější postpandemický film v zemi. „Byl to nečekaný dar. Veřejnost se vrátila do kin, nejen aby prožila kolektivní zkušenost, ale aby znovu prozkoumala skrytou část brazilské historie, která ovlivnila několik generací,“ poznamenává. Další podobnost s Vlnami.

Kontrasty, jež nastolí první třetina filmu, rozvíjí i zbytek Navždy s vámi. Ten už je ale daleko těžší číst: člověk musí hledat ve tváři protagonistky Eunice Paivy, kterou hraje Fernanda Torres.

Právě její jméno přineslo Navždy s vámi první výraznou vlnu pozornosti. Brazilská hvězda zkraje roku získala Zlatý glóbus za herectví a porazila mnohem známější hollywoodské kolegyně, včetně Demi Moore, jejíž comeback díky filmu Substance vypadal pro hlasující jako až pohádkově jasná volba.

Brazilku, která je v rodné zemi známá zejména komediálními výstupy, někteří kritizují kvůli takzvané metodě odečítání. Fernanda Torres tíživé emoce ve filmu nerozehrává, ale spíš tlumí. Všechnu bolest z nečekané ztráty životního partnera skrývá za pevnou slupkou odvahy a odhodlání. Zlatým glóbem oceněná a na Oscara nominovaná herečka tvrdí, že Walter Salles nezlomnou masku opuštěné matky pěti dětí ještě posílil, když vystříhal drtivou většinu scén, v nichž propadala pláči. Režisér se držel legendy o tom, že ani reálná Eunice Paiva nikdy nedala veřejně najevo slabost. Na dobových fotografiích se vždy usmívá.

Kouzlo Navždy s vámi ale nestojí jen na Fernandě Torres. Celá rodina Paivových působí jako jedno tělo, jeden herec. Může za to i fakt, že tvůrce věnoval mnoho času přípravám před natáčením. Dbal na to, aby se mezi aktéry filmu budovaly vztahy, tajné aliance nebo prostě přátelství. Když padla první klapka, za kamerou už nestáli jednotliví herci pečlivě odříkávající naučené repliky, ale semknutý kolektiv, jehož radost i smutek organicky vyzařuje z plátna.

Díky hereckým výkonům rodiny Paivových je snazší odpustit nedostatky, kterými Navždy s vámi trpí. Žánrové manýry historických biografií – včetně klišovité fotografické montáže v závěrečných titulcích –, melodramatická hudba i násilné skoky v čase, které narušují citlivě vybudovanou atmosféru.

Tu napraví až závěr. Jediná scéna stačí Fernandě Montenegro, hrající stárnoucí Eunice, aby na diváka znovu přenesla tragédii ztráty. Pocit, že celý život po zmizení Rubense Paivy v hloubi duše působí jako nekonečné postskriptum. Pětadevadesátiletá herečka pokračuje ve stylu své dcery. Na to, aby nás zaplavila bolest, jí stačí nepatrný pohyb rtů.

Fakt, že Fernanda Montenegro je skutečnou matkou Fernandy Torres a zároveň jedinou další brazilskou herečkou s oscarovou nominací, navíc za roli v Sallesově starším snímku Hlavní nádraží, tu dokonalou syntézu už jen dokresluje.