Návrat hollywoodského monstra. Šílené herectví Nicolase Cage je zase v kurzu

Zhruba patnáct let zpátky byl internet plný vtipů o tom, že Nicolas Cage je ochotný hrát doslova v čemkoliv a jeho výkony se skládají hlavně z koulení očí a vyřvávání.

Když jako hollywoodský herec běháte v kostýmu medvěda po lese a dáváte pěstí postarším ženám (skutečná scéna z filmu Rituál z roku 2006), zdá se, že vaše kariéra nemůže klesnout hlouběji.

Přitom neuplynulo mnoho času od doby, kdy Cage dokázal přesvědčivě ztvárnit člověka posedlého démonem alkoholu (Leaving Las Vegas, 1995), akčního hrdinu v nespočtu permutací (Con Air, 60 sekund), nebo se předvést ve dvojroli neurotického scenáristy Charlieho Kaufmana a jeho ujetého jednovaječného dvojčete (Adaptace, 2003).

Málokdy se povede, aby se z oscarového herce stal terč výsměchu a pohrdání. U Cage za to nenesla vinu jen špatná kariérní rozhodnutí, ale i paradox jeho hereckých výkonů. Role synovce veleváženého režiséra Francise Forda Coppoly odjakživa spojovalo jedno: Vždy do nich dával vše – někdy zdánlivě o hodně víc, než potřebují.

V posledních letech se ale Cageova expresivita dočkala renesance a lidé jeho podivínský přístup k řemeslu začali vyhledávat. Že se z něho stal metaherec, potvrdila loňská komedie The Unbearable Weight of Massive Talent, v níž Cage ztvárňuje sám sebe, tragického outsidera, který by pro roli ve filmu Quentina Tarantina udělal cokoli.

A v novém filmu Renfield se Cage vrací jako karikovaná, záměrně přehnaná verze hraběte Drákuly. Svou roli si užívá právě tak, jak umí jedině on.

Upíři jsou jedním z nejvděčnějších hororových monster. Děsivé zrůdy ale mají jen krůček od toho, aby se staly terčem vtipů. Představa raně novověkého středoevropského šlechtice v moderní době je přece jenom docela legrační. Právě o mix hororu a komedie se pokouší i tahle svižná jednohubka.

První, co na Renfieldovi upoutá pozornost, je samozřejmě právě Cage v roli transylvánského knížete. Aby ne, když v trailerech prominentně figurují jeho kreace přesně tak, jak jsme si je u krále hereckého excesu oblíbili. Je však dobré hned od začátku zdůraznit, že Cage je spíše třešinkou na dortu téhle mládeži nepřístupné komedie. Je důležitou vedlejší postavou, okolo níž se točí příběh skutečného hlavního hrdiny.

Tím je R. M. Renfield, Drákulova tradiční pravá ruka, zde s tváří britského herce Nicholase Houlta. Ten poslední dobou získává stále více popularity díky roli v satirickém seriálu Veliká, kde hraje infantilního ruského cara, a filmovém Menu, v němž ztvárnil vyšinutého fanouška fine dining.

Jméno si tedy udělal na mírně ustřelených, ubohých postavách a nejinak je tomu nyní – jeho Renfield je oddaným sluhou Drákuly snad už půl století. Darem od něj získal nesmrtelnost a superschopnosti (které se spouští pojídáním brouků), jenže co to je za věčný život, když je vyplněn posluhováním nelidské zrůdě, která zničí a pozře vše čisté, s čím přijdete do styku? Renfield tedy, i díky poctivé policajtce Rebecce (Awkwafina), začne sbírat odvahu a střádat plán na setřesení svých upírských okovů.

Pokud je na snímku něco překvapivého, pak to, jak moc se snaží „o něčem být“. Drákula je velmi důsledně, až trochu polopaticky, budován jako alegorie toxického vztahu. Renfield dokonce navštěvuje podpůrnou skupinu a vyslýchá příběhy lidí potýkajících se s narcistními osobnostmi ve vztazích či v práci. Velmi dobře se v nich poznává. Nejde jen o jednorázový vtípek, ale téma, u nějž film zůstává a opakovaně se k němu vrací.

Upíři měli v lidovém folkloru mnoho různých rolí, díky románu Brama Stokera z konce 19. století, z nějž pochází i postava Renfielda, se však velké prominence dočkala ta, jež z nich dělá alegorii nenasytné, morálně zdegenerované šlechty. Hrabě Drákula vysává svou zemi už stovky let. Během nich si získal postavení vládce, který může udělit rozkaz každému muži a vzít si každou ženu. Jedná se o komentář mocenské dynamiky ve společnosti, kde má malá skupina lidí o tolik více moci než většina, až se jeví jako neporazitelné, nelidské monstrum.

Režisér Chris McKay a scenárista Ryan Ridley tento princip posouvají na osobnější a intimnější rovinu. Sledujeme vládu Drákuly nad jediným člověkem, což vede k nečekaně svěžímu úhlu pohledu. Pán temnot zkrátka představuje jakéhokoliv narcistního jedince, který vládne našemu životu, odčerpá z něj veškerou radost a my nejsme schopni dojít pocitů štěstí a naplnění, dokud jej rázně neodstřihneme. Jak už padlo, tohle téma je pojato maličko polopaticky a snad i naivně, rozhodně je ale výsledný film lepší s ním, než by byl bez něj.

Jinak totiž Renfield nemá zase tolik, co nabídnout. Nejlepší části jsou nepřekvapivě eskapády Nicolase Cage, takže když ve filmu není, máme nutkání koukat se po hodinkách. Je zkrátka škoda, že scénář není trochu vytříbenější a režie nápaditější. Hrdina se na své cestě za osvobozením omylem zaplete se zločineckým gangem, film je tedy plný brutálních a záměrně přehnaných akčních scén, které plně využívají sníženou věkovou přístupnost filmu. Krev v nich teče proudem, končetiny létají vzduchem, McKay je ale neumí režírovat dost zajímavě ani přehledně, aby upoutaly pozornost.

Tak to holt dopadne, když mají filmaři vděčné lákadlo, kterým nechtějí plýtvat v každé scéně, během jeho absence ho ale nezvládají nahradit. Renfield je i přesto příjemná podívaná. Ne dokonalá, ale milá a dostatečně uvolněná – velká škoda, že podobných rychlých, jednorázových blbin vídáme v kinech tak málo. Už proto má smysl mu přát úspěch.