Natočili spolu film o zranitelnosti mládí: „Brácha mě naučil mít rád život“

„Byl bych nerad, kdyby náš film působil jako pláč nad ztraceným světem,“ říká režisér Brutálního vedra Albert Hospodářský. Film, který natočil s bratrem, hledá naději ve světě zahlceném úzkostmi.

Rozhovor Jonáše Zbořila s bratry Hospodářskými si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zápletka celovečerního hraného debutu Alberta Hospodářského je jednoduchá: Na planetu Zemi míří úlomek Slunce a v Česku je takové vedro, že se nedá nic dělat. Cesta mladého Vincenta za kamarády na chatu se brzy mění v labyrint bizarních setkání s lidmi, kteří tváří v tvář ztíženým podmínkám podléhají vlastním pudům.

„Jsme členy společnosti, která je kompletně postavená na růstu, individualismu a ctižádosti. Ale v momentě, kdy se člověk bojí, že svět skončí, svou ctižádost zredukuje na úplnou podstatu. Chce pít, jíst, reprodukovat se. Chce se maximálně saturovat, než zmizí,“ myslí si režisér Brutálního vedra.

Jedním hlasem ale dodává, že jeho snímek není apokalyptickou vizí, ale spíš studií krize. Ať už té, kterou může lidstvo zažívat na planetární úrovni, nebo té, kterou žije člověk na hraně mezi dětstvím a dospělostí. „Bez krizí by nebylo vůbec nic. Je to zásadní zdroj vývoje nebo růstu,“ říká Hospodářský.

Jaké krize zažívají dnešní dvacátníci? „Máme tolik možností, tolik kariérních cest, států, kultur, informací. Člověk je konstantně zahlcený, až najednou věci ztrácí smysl a ta cesta je zamlžená. Nevíš, kudy máš jít. Zůstaneš zaseklý na jednom místě,“ myslí si režisérův bratr Vincent.

Jaké je točit film s vlastním bratrem? A v čem nacházejí Albert a Vincent Hospodářští tváří v tvář krizi radost? Nejen o tom mluvíme v následujícím rozhovoru.

Téma, které váš film řeší, je dost patrné z názvu. Brutální vedro je o klimatické krizi, respektive o tom, jak ji vnímá mladá generace. Na počátku filmu ale stála docela bizarní událost, kterou jste spolu zažili.

Albert Hospodářský: Já bych možná úplně pro začátek řekl, že ten film není vyloženě jen o klimatické krizi. Je o příběhu kluka jménem Vincent. Vychází z nějakého společného prožívání. Z mé potřeby s Vincentem společně něco vytvořit. On totiž velmi dobře a citelně odráží naši dobu a pocity, které všichni sdílíme a prožíváme.

A co se týče té situace. Před několika lety jsme jeli společně na tábor. Respektive Vincent jel na tábor, já shodou okolností jel na podobné místo kousek od Pardubic. Uvízli jsme společně na autobusovém nádraží. Když jsem se odešel koukat na rozpis autobusu, vidím, že na lavičce vedle Vincka sedí paní okolo 50 let v takovém hodně zvláštním rozmaru. Nebylo to jen o tom, že by byla opilá. Sálala z ní zdravá, zvláštní energie. Nabízela Vincentovi sex, dotyk a tak dále. Pohodlně jsem se usadil a užíval jsem si to divadlo, které se tam přede mnou odehrávalo. (smích)

Spousta lidí by se v tu chvíli buď sbalila, nebo by tu hru hráli s ní, přijali to vyzvání. Bylo pro mě fascinující vidět Vincka, který v sobě měl obě tyhle energie. Šílený stud, tlak i napětí, zjevně mu to bylo hrozně nepříjemné, ale zároveň v sobě měl velikou zdvořilost a ochotu se s tou paní bavit, jít jí naproti, pokusit se jí udělat radost, že s ní zůstane v té hře.

Uvízlo to ve mně, napsal jsem si to jako dramatickou situaci. Z toho jsem pak pomaličku začal stavět zbytek příběhu, který se až postupně stával tím, čím je teď.

Jak jsi celou situaci viděl ty, Vincente?

Vincent Hospodářský: Upřímně, Albert si tu situaci pamatuje líp než já. Albert tam vidí hrozné kouzlo, ale bylo to zvláštní. Nepříjemné. Samozřejmě bych ocenil, kdyby ke mně Albert přikročil. Bylo mi 15, 16 let, byl jsem nesmělý, nesebevědomý. Neměl jsem v úmyslu to přijmout, chtěl jsem pochopit, na co ta žena myslí, a cítil jsem vůči ní lítost. Byla opilá a nešťastná, myslím, že byla osamocená. Tak jsem chviličku zůstal. Pak to nějak „vyeskalovalo“ a to už jsem musel odejít.

Už tehdy tě, Alberte, napadlo, že lidi, „blbnou z vedra“? Jaká byla cesta od té situace ke klukovi, který bude horkého letního dne putovat světem, který míří ke kolapsu?

Albert Hospodářský: Abych pravdu řekl, všechno to bylo hodně intuitivní. Měl jsem nějaký vstupní obraz a Vincka jako charakter, kterému rozumím a můžu se o něj opřít. Pak jsem se hlavně radostně nechal nést tím světem, pomaličku se to skládalo, přibývala víra v to, že bych mohl mít na konci místo součtu bizarností i nějakou celistvou emoci. Ten film totiž nemá být odpověď na nic. Má člověku nabídnout možnost identifikace své úzkosti.

Co je ten pocit, který má film navodit? Zatím se všude říká, že Brutální vedro má navodit úzkost.

Albert Hospodářský: Zároveň by se dalo říct rozervanost, ztráta kontroly. Zajímalo mě také, jak se chová člověk, který čelí vizi toho, že svět končí. Nebo že budoucnost není radostná, plná očekávání a růstu, ale je v teorii smutná, definovaná zkázou.

Tohle je pocit, se kterým bojuju. Myslím, že s ním vlastně bojuje hodně lidí mé generace, ale určitě i jiných generací – není to něco, co patří jenom nám. Tím, že jsme mladí a sotva jsme začali žít, možná silněji cítíme ten strach.

Co je pro mě prostě hodně důležité, je ten strašně divný rozkol. Jsme členy společnosti, která je kompletně postavená na růstu a individualismu, ctižádosti atd. Základní parametr dobrého života je růst: zlepšovat se, furt po něčem prahnout, hromadit. Ale v momentě, kdy se člověk bojí, že svět skončí, že pohodlí, ve kterém žijeme, bude narušeno, je najednou hrozně těžké těmhle myšlenkám důvěřovat. Uchovat si ambici. Člověk si svou ctižádost zredukuje na úplnou podstatu. Chce pít, jíst, chce sex, reprodukovat se. Chce se maximálně saturovat, než zmizí. Tak tohle mě zajímalo.

Říkal jsi, že víš, že úzkost z konce světa se netýká jen dnešních dvacátníků, ale i starších. Když to chvíli vypadalo (a zase se to může vrátit), že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou povede k jaderné válce, hodně starších lidí si vybavilo, že tenhle strach prožívalo značnou část svého mládí. Nepátral jsi po úzkostech starších generací?

Albert Hospodářský: Ne, bohužel ne. Podle mě jsem vlastně až nedávno překonal nějakou svou sobeckost v tomhle ohledu. Rád bych ale uvedl maličko na pravou míru to, co jsem říkal předtím. Nebyla by pravda, kdybych tvrdil, že Brutální vedro je tak jasně vyhraněné kolem myšlenky zániku. Ten film není ani agitační, ani neříkám, jak to bude: „Bojme se, dělejme něco, spojme se.“ Cítím se ambivalentně. Svět, ve kterém žiju, je téměř neměnný, ale zároveň se občas zdá hrozně nebezpečný, máš pocit, že se něco blíží, že se k něčemu schyluje. Ten pocit je v něčem taky uspokojující, fascinující.

Už jste říkali, že témat, které Brutální vedro mapuje, je víc. Technologie, rodinné vztahy a mezilidské vztahy, klimatická krize… Z čeho mají lidi jako vy dva největší úzkosti?

Vincent Hospodářský: V mém případě jsou to asi dvě věci, a to jsou mezilidské vztahy a technologie.

Jsem hodně „závislácký“ typ. Pokud mě něco uspokojuje, nikdy se toho nemůžu nabažit. Měl jsem relativně náročné vyrůstání. Snažil jsem se sám sebe najít, byl jsem k sobě hodně nenávistný, pořád jsem hledal způsoby, jak uniknout, zbavit se povinností, svým způsobem zmizet ze světa. Dostal jsem se k technologiím, k počítači, k videohrám, k seriálům, k japonskému anime. K různým věcem, které mi umožnily opustit sebe a kompletně se ponořit do nějakého cizího světa, skrz jiné postavy, jiné emoce, jiné sny. Ztratil jsem tak hrozně moc času. Přišel jsem o velkou etapu dětství a doby, kdy se mají budovat vztahy. Něčeho jsem se dobrovolně zbavil a teď to teprve nacházím. Třeba právě touhle příležitostí.

Svět je strašně obrovský a rozmanitý a já myslím, že v dnešní době máme vězení vytvořené svobodou. Máme tolik možností, tolik kariérních cest, států, kultur, informací. Člověk je konstantně zahlcený, až najednou věci ztrácí smysl a ta cesta je zamlžená. Nevíš, kudy máš jít. Zůstaneš zaseklý na jednom místě.

Albert Hospodářský: To je asi nejtěžší problém, kterému musíme všichni čelit. Když jsou zdroje omezené, tak je snadné si vybrat. S nekonečnými možnostmi je téměř nemožné se pro cokoliv rozhodnout. Známe to s Netflixem nebo s Tinderem. Sleduješ obrázek za obrázkem, nic tě nezajímá víc než ta druhá varianta. Když jednu zvolíš, lituješ, že jsi nezvolil tu druhou. Je to nekonečný cyklus zahlcení.

A pak je tu má osobní úzkost. Nemůžu to rozhodně přičítat ani rodičům, ani společnosti. Ta má neustálá „egomaniakální“ potřeba být co nejúspěšnější, co nejkrásnější, co nejvíc sympatický, co nejvíc artikulovaný atd. a vlastně zanechat co nejradikálnější stopu na lidech kolem sebe, ale i třeba na společnosti. Zároveň cítím, že v tomhle radost nenajdu. Radost má mnohem jednodušší původ. Musím k tomu časem dojít. Pomalinku se to daří. S každým dalším rokem na zemi se mi daří nebrat se tak vážně, umět si ze sebe dělat větší srandu, smířit se prostě sám se sebou a svými nedokonalostmi.

Co na vaše boje říkají rodiče? Říkají: „To přejde, jste mladí,“ nebo je nechápou?

Albert Hospodářský: Tu nemožnost si vybrat, to zahlcení, to oba naši rodiče vidí. Mnohokrát jsem od táty slyšel větu: „Tohle já bych absolutně nepřežil.“

Pak jsou jiní lidé v jejich věku, kteří to vidí úplně naopak.

To, v čem je tak hrozně otravné čelit těmhle úzkostem, je fakt, že se zdají jako uměle vytvořené. Abychom se měli proč trápit. Jejich síla je v tom, že neovlivňují tělo nebo existenční jistotu, ale duši. Pořád zažíváš vnitřní boj. Hrozně to prožíváš a zároveň si vyčítáš, že to prožíváš. Je to přece banalita.

Brutální vedro je už váš několikátý projekt. Proč ses Alberte rozhodl točit s Vincentem před kamerou?

Albert Hospodářský: Natočil jsem dokument, který měl být o Vincentovi, ale nakonec je z toho takový bizarní portrét nás dvou na výletě do hor. Jinak jsme spolu natočili nespočet nesmírně ujetých mikroskopických filmů na iPhone, třeba v létě u babičky na chalupě, kdy jsem se šíleně nudil a hrozně chtěl něco dělat a Vincent byl jediný k dispozici. Často jsem ho tím otravoval, ale mám radost, že se vždycky nakonec nechal přemluvit.

Vincente, jaké je být pořád tím objektem před kamerou?

Vincent Hospodářský: Je to dar. Máme s bráchou nádherný vztah, což myslím, že není obvyklé. Jsme na sebe výjimečně napojení. Už jsem mluvil o tom, že jsem v životě trochu stagnoval. Jakoukoliv příležitostí, kterou přede mě Albert postavil, mi dal šanci jít o jeden schod nahoru, trochu se najít.

Brutální vedro jako by říkalo, že z krize dokážeme vykřesat i něco pozitivního. Třeba soucit. Co se ještě můžeme naučit z krizí? A co pozitivního vnímáte na dnešním světě?

Albert Hospodářský: Myslím si, že bez krizí by nebylo vůbec nic. Je to zásadní zdroj vývoje nebo růstu. I když člověk zjistí, že se po krizi vydal špatným směrem, krize je nástroj pohybu dopředu.

Já bych byl hrozně nerad, aby náš film působil jako pláč nad ztraceným světem. Ten film je o vakuu, které se nachází mezi dětstvím a dospělostí, kterým je a vždycky bylo těžké projít. Brutální vedro je současný pohled na tohle věčné téma. Bude tu, dokud lidi budou existovat. Svět, ve kterém žijeme, byť je plný konfliktů, je podle mě otevřenější než kdy dřív.

Mluvili jste o vakuu dospívání. Lišily se vaše přechodové rituály?

Albert Hospodářský: Řekl bych, že hodně. Žili jsme odlišný život. Já jsem si proti nejistotě nebo strachu vytvořil vždy štít z kreativity. Věnoval jsem se výtvarným věcem a hudbě, než jsem se usadil u filmu. Tvorba je taková berle, díky které jsem se nikdy před světem necítil tak obnažený.

Vincent tohle nenašel a byl před světem nahý. Každá emoční proměna pro něj byla brutální náraz. Mlýnek na maso, kterým musel projít. Z mého pohledu je to vlastně nádherné. Je to takový typický hrdina. A já jsem vypravěč, který to sepisuje. Pro mě je jeho bezprostřednost fascinující. Projevovala se vždycky i tím, že zakoušel velmi složité momenty. Já byl chráněný kreativním prostředím, do kterého jsem jako mladý vstoupil. Byl jsem obklopený lidmi ze stejného těsta, mezi kterými jsem se cítil komfortně.

Bereš to, že s Vincentem točíš filmy, jako svůj způsob, jak bráchu chránit?

Albert Hospodářský: Možná to zní namyšleně, ale úplně upřímně asi ano. Asi ho tím chráním, nabízím mu nějakou platformu.

Vincent Hospodářský: Dospívání je vždycky těžké, to se špatně popisuje. Kreativita je myslím něco velice důležitého i v mém životě, ale nemám schopnost ji najít. Brácha je talentovaný všestranně, táta je malíř, máma spisovatelka. Mně kreativní outlet, kterým bych mohl ventilovat intenzivní myšlenky, chyběl. Tak jsem ventiloval činy. Upadl jsem do drog a alkoholu. Měl jsem kamarády, které doteď miluju, ale náš vztah nevycházel z nějaké společné vášně, ale z toho, že se společně zabíjíme konzumací všeho možného. Klidně to tam dej. Třeba to někomu pomůže.

Jak je na tom česká filmařská generace?

Albert Hospodářský: Snad je plná naděje. Ale odpověď je, že nevím. Nemám osobní napojení na další lidi kolem, kteří teď aktivně tvoří. Doufám, že se postupně poznáme. Zároveň z toho, co vidím, cítím minimálně touhu a apetit zkoušet to jinak. Zkoušet to s myslí začátečníka, s čistým štítem, nerecyklovat tolik, nějak se vyvíjet i s možností totálního selhání. To vnímám i v souvislostí s Brutálním vedrem, které budí totální polarizaci. Někdo za námi jde nadšený, ale pak jsou lidé, kteří jsou hrozně zklamaní a říkají, že je to amatérský paskvil. Zjišťuji, že mě to bolí, ale zároveň i baví, je to pro mě méně bolestivé, než bych čekal.

Cítím, že najdu odvahu tvořit dál a zůstat asi, dejme tomu, odvážný. Věřím, že takových lidí je hodně, ale myslím, že by bylo skvělé, kdyby lidé na těch vyšších pozicích byli také odvážnější a víc hledali nové hlasy. Mám kolem sebe několik strašně talentovaných lidí, kteří možnost, jako jsem měl já, ještě nezískali, i když by ji zasluhovali stejně. Je institucionálně hrozně těžké uspět a dostat možnost něco vytvořit.

Byl bych velmi vděčný, kdyby ta snaha hledat něco nového, fungovala na všech frontách.

Co jste se při natáčení společně naučili?

Albert Hospodářský: Zažili jsme toho spolu absurdně moc, tak je těžké zorientovat se v tom, kdy a jak se co odehrálo. To největší poznání proběhlo spíš při chystání filmu. Při realizaci musel Vincent držet basu, být profesionální a soustředěný na svou práci, aby nevypadával z role, byl konzistentní jako herec. A já jsem samozřejmě řešil kvanta dalších věcí, další lidi, se kterými jsem musel být napojený.

Takže jsme kolem sebe spíš tak radostně koexistovali a vždycky na sebe z dálky mávli, jak je hezké, co spolu zažíváme. Ten film je hrozně kolektivní, pamatuju si, jak mi Viny tehdy pořád opakoval, že mu to přijde jako škola v přírodě nebo letní tábor. Útěk z každodennosti.

Vincent Hospodářský: Dalo mi to hrozně moc. Zkušenost u filmu je vážně obohacující, najednou jsem se objevil právě v uskupení neskutečně vášnivých, vtipných a zábavných lidí, starších než já. Každý pro mě byl v nějakém ohledu inspirativní. Z nějakého temného bodu jsem vstoupil do světa svého bráchy, který mě přijal. Vztahy na setu nebyly pracovní. Bylo to uskupení přátel, kteří společně vytváří nějaký projekt.

Tím, že jsme byli skoro každý den někde jinde, zkoumali různá místa, hledali lokace, to bylo strašně živé a intenzivní. Bujný prostor, ve kterém se lidé pořád smáli a bavili se. Naučilo mě to mít rád život. To natáčení představuje zlomový bod v mém životě. Měl jsem šanci vidět, jak se dá žít správně a jak funguje svět, když kolem sebe máš kreativní lidi plné odhodlání.

Albert Hospodářský: To je ta nejzvláštnější věc jakéhokoliv kreativního procesu, že výsledek je nakonec strašně marginální oproti tomu, co mu předchází. Je jen biliontinou toho, co člověk zažije při procesu. Výsledek už náleží někomu jinému. To uspokojení se z něj nedá vyextrahovat. Zní to depresivně, ale tak to není. Je to férová hra jakékoliv umělecké disciplíny. Každý získá uspokojení v nějaké jiné fázi. Divák třeba u finálního produktu, tvůrce rozhodně v procesu. Z finálního produktu nemůžeš získat už nic. Musíš si najít další projekt, na který svoláš ty lidi, které máš rád. A znovu se do toho opřeš.

Alberte, Vincente, moc děkuji oběma za rozhovor.