Národní zve na kouzelnou cestu sny. Nová hra dojme rodiče a děti rozesměje

Vše na divadle je pouhá iluze. Každý divák ví, že když na konci představení Hamleta dojde k sérii tragických úmrtí, nemá volat policii ani se pokoušet protagonistům poskytnout první pomoc. Poté, co se znovu zvedne opona, herci budou stát zpátky na nohách a přijdou se uklonit směrem k hledišti, které je v ideálním případě odmění hlasitým potleskem. Toto základní pravidlo však nemusí platit úplně pro každého.

Pokud dětský divák neboří scénu, je mu dovoleno takřka cokoliv. Může pokřikovat na draka, aby nechal princeznu na pokoji nebo radit hloupému Honzovi. Ne že by nevěděl, že vše je „jenom jako“, ale spíše to v danou chvíli neřeší. Naplno na něj totiž působí magie, kterou nedokáže zprostředkovat žádný jiný umělecký žánr – ani literatura, ani film.

Co všechno tato kouzelná moc divadla dokáže, tematizuje nový rodinný titul Ještě chvilku, uvedený na konci února ve Stavovském divadle.

Jana Preissová s Johannou Tesařovou coby seniorky Květa a Věra přijely až z Náchoda, aby navštívily známou scénu Národního divadla. Před mnoha lety zde měl totiž pracovat jejich tatínek, který kdysi opustil svou manželku s jejich dvěma dcerkami, aby si splnil svůj životní sen – stát se všemi uznávaným hercem. Dámy však netuší, že se z jejich obyčejného výletu do hlavního města stane strastiplná, ale i zábavná fantazijní cesta, během níž se možná setkají i se svým dosud nepoznaným rodičem. Divadlo má totiž tu neobyčejnou moc, že nás dokáže přenést kamsi na pomezí reality a fikce. Do snových míst, kde můžeme „jak prožít naše nejskrytější touhy, tak i čelit našim největším životní obavám“.

Hru na přání Národního divadla napsala polská dramatička Maria Wojtyszko, která má s Českem velice úzkou vazbu. Vedle toho, že se některé z jejích her u nás dočkaly jevištního ztvárnění, je i manželkou divadelního režiséra Jakuba Krofty. Tuzemského diváka tak nejspíš potěší množství odkazů na klasická díla a fikční i reálné postavy spjaté s naší kulturou a historií. Vedle opery Rusalka, jíž je celé představení rámováno, se v jedné z úvodních scén na jevišti mihne Švanda dudák či žoviální hudebník Šmarda z Prodané nevěsty. Jednou z postav, která provází dvojici sester tímto roztodivným světem, je i dobrosrdečný Hugo Haas ztvárněný Sašou Rašilovem, po jehož boku cupitá Pavel Neškudla v úsměvné roli věrného kokršpaněla Doda.

Významnému meziválečnému herci, jehož poslední role ztvárněná na prknech Národního divadla byl Busman v inscenaci Čapkova R.U.R., bylo kvůli jeho židovskému původu na konci 30. let zakázáno hrát. Před narůstajícím antisemitismem proto utekl do Spojených států. Wojtyszko se tak rozhodla ústřední téma rodinného traumatu propojit s historickou křivdou. Přestože se zpočátku může zdát, že tyto dva osudy nemají příliš mnoho společného, postupně dochází k odhalování propojujících motivů. Vše ústí ke stěžejní otázce, kterou si inscenace klade: Jak někomu odpustit? A jsme toho vůbec povinni?

Podívejte se na fotografie z představení Ještě chvilku.

Vedle náročného tázání se po lidské zodpovědnosti vůči ostatním i sobě samým si Wojtyszko pohrává s tím, co činí divadlo divadlem. Stejně jako třeba ve snu zde totiž platí vlastní, na realitě ne zcela závislá logika a zákonitosti. Tento nelehký postup se podařilo bravurně rozvinout/naplnit režisérce Anně Klimešové. Různé zcizovací efekty či prolamování čtvrté stěny navíc vedou k řadě humorných situací, například když během procítěné árie na jeviště vejdou postavy jevištních techniků hledající stroj na sny, jenž stojí na začátku celé zápletky.

Poklona patří i ostatním členům tvůrčího týmu – od světelného designu Přemysla Jandy až po dynamickou hudbu od Michala Cába. V paměti však divákovi nejspíš ještě dlouho po návštěvě zůstane výtvarné řešení od Kláry Flekové a Mikoláše Ziky. Dospělí mohou těmto dvěma šikovným výtvarníkům poděkovat za zprostředkování pozapomenutého pocitu upřímné dětské radosti z prvních setkání s divadelním umění. Ta se dostaví během scény příchodu poťouchlé královny Mab, skvěle ztvárněné Magdalénou Borovou, kterou doprovází družina oživlých hrášků v kulaťoučkých kostýmech, či během souboje sester s obří loutkou čínského draka.

Jak tato fantaskní bytost, tak postava Komtura se do příběhu zatoulaly ze slavných oper Wolfganga Amadea Mozarta a prohánějí po jevišti hlavní hrdinky. Přemoct je mohou pouze tak, že se jim postaví tváří v tvář a tím i uleví svému svědomí. Kde jinde bezpečně čelit vlastním strachům než právě ve fantazii? Navíc to někdy nejde ani jinak, když ti, kdo se vůči nám něčím provinili, jsou již po smrti, jako v případě otce Květy a Věry. Odpustit nemusí vždy znamenat činit službu druhému, ale naopak sám sobě. Vyrovnat se s traumatem a ponechat jej stranou, abychom ve svých životech mohli bez zbytečné zátěže pokračovat dál.

Celému tvůrčímu týmu se ve Stavovském divadle podařilo uvést jednu z nejpozoruhodnějších inscenací letošní sezony, která svou pestrou výpravou a svižnou režií uhrane jak ty nejmenší diváky, tak i jejich rodiče či prarodiče. Ještě chvilku navíc vybízí k mezigeneračnímu dialogu, a to na téma osobního i historického příkoří.