Napsal román o paměti. Nic jako pravdivá vzpomínka neexistuje, říká Torčík

„Bez knih bychom na všechno zůstali sami,“ myslí si debutující spisovatel Marek Torčík. Jeho román o traumatickém dospívání může působit depresivně, paradoxně však čtenářům poskytuje naději.

„Jsem důkaz, že to bude lepší,“ myslí si Marek Torčík, básník a debutující prozaik, jemuž před několika týdny vyšel v nakladatelství Paseka román Rozložíš paměť. Vypráví příběh mladého chlapce vyrůstajícího na společenském okraji, který se vyrovnává s vlastní sexualitou a jinakostí. Nepřidává mu fakt, že žije na malém městě, řeší chudobu i soužití s alkoholickým dědou. Musí čelit šikaně, násilí i osamocení. Torčíkův román má na své čtenáře přesto konejšivý efekt.

„To nejdůležitější, co jsem si odnesl ze své knihy, je, že všichni děláme chyby,“ říká mladý spisovatel. „Společnost nám říká, že musíme být dokonalí, splňovat normy. Hluboko uvnitř víme, že to tak není. Chápeme, že druzí nejsou dokonalí a nechceme to po nich.“

Rozložíš paměť není zápisem bolestných traumat, ale spíš opatrný, sebekritický pokus o rekonstrukci vlastní minulosti. „Nic jako pravdivá vzpomínka neexistuje,“ uvědomuje si autor jednoho z nejzajímavějších tuzemských románů letošního roku.

V rozhovoru s Markem Torčíkem mluvíme o tom, že jedině literatura nám pomůže přijmout vlastní jinakost, o potřebě zapomínat i o blahodárném vlivu anime a mangy.

Jaké bylo vyrůstat na okraji? Jako nevyoutovaný homosexuál, kluk, který vybočuje, v Přerově na přelomu tisíciletí?

Bylo to asi dost podobné jako vyrůstat jako gay kdekoliv jinde. Myslím, že malou výhodu měli lidé ve velkých městech, kde je mnohem jednodušší ztratit se v davu. Důležitější než místo je ale čas. Nepamatuju si, že bych v té době viděl nějaký odraz sebe sama v médiích. V příbězích, které se tehdy vyprávěly v televizi, nebo v knížkách. Jedna z prvních knih, která měla nějakou queer postavu, co jsem četl, byly Hodiny od Michaela Cunninghama, ve kterých tahle postava trpěla AIDS a umřela.

Až dnes se ukazuje pozitivní reprezentace. Je hrozně důležité, aby to věděly především děti. Aby věděly, že s nimi nic není špatně, protože jsou trans, protože se jim líbí holky nebo kluci a tak dál. V tom třeba dělají skvělou práci Srdcerváči od Alice Oseman a spousta dalších young adult textů a seriálů. Díváme se na literaturu pro mládež skrz prsty, ale je hrozně důležité, aby děti měly tyhle příběhy a věděly, že je všechno v pořádku a že v tom nejsou samy. To není žádná propaganda. Děti by měly vědět, že existuje někdo, kdo je na tom jako já a dokáže žít šťastný život. To je to, co mi chybělo a bylo to pro mě tenkrát nejtěžší.

Jak sis pomáhal, když jsi ty knížky, o kterých mluvíš, neměl? V té době nebyl ještě tolik rozšířený ani internet.

Chodil jsem na internet do knihovny. Koukal jsem se přes rameno, jestli se nikdo nedívá, co googlím. Projížděl jsem komiksy. Bylo pro mě hrozně důležité utíkat do příběhů, které sice nebyly o mně, ale nabízely mi cestu ven.

Pořád se říká, že queer sexualita a feminismus je trend. Není to pravda. Celá literatura je ráj pro všechny lidi, kteří se necítí být dost. Když se podíváme na texty, které jsou třeba i v povinné četbě, tak jsou vždycky o někom, kdo nezapadá. Nikdo vlastně nezapadáme. To je to tajemství, které vám nikdo neřekne. Všichni jsme svým způsobem divní - queer. Literatura je úžasná v tom, že dokáže pojmout všechnu tu rozdílnost, přijmout ji, vyjádřit, popsat. Ukázat: tady je člověk, který myslí jako ty, vnímá to, co ty, nejsi v tom sám.

Hrdina tvé knihy se seznámí s klukem jménem Marián skrz anime a mangu. Přes Akiru nebo Neon Genesis Evangelion. Tyhle žánry máme také tendenci oddělovat.

Hrozně mi to vadí, že na to koukáme jako na podžánry. Dokonce ani komiks nebereme jako literaturu. Proč tohle lidi čtou mnohem víc než třeba básnické sbírky? Protože dokážou nabídnout prostor, ve kterém je možné nějak existovat a přijímat lidi bez předsudků. Vysoké umění přitom cpeme do popředí i v kulturních rubrikách, přestože anime často řeší úplně stejné otázky. Nakonec i ten Akira je geniální výpověď o tom, jak funguje institucionální násilí. Je to i spekulativní fikce. Předehnal dobu.

Mluvil jsi o školní četbě, která doporučuje příběhy lidí, kteří vybočuje. A zároveň píšeš o šikaně, při níž ve škole zažíváš trest za svou jinakost. Jak se tyhle síly mezi sebou vyvažovaly, která vyhrávala?

Vyhrával reálný svět. Jinak bych nepotřeboval utíkat. Ale jsem důkazem, že to bude lepší, protože jsem z toho pryč a žiju relativně pohodlný život a myslím, že kdyby nebyly knihy a filmy, do kterých bych mohl utéct, všechno by bylo mnohonásobně těžší. Člověk by měl pocit, že je tady úplně sám.

Je šikana na školách něco, co pořád studuješ?

Nevím, jak starý je to průzkum, ale říkal, že během posledních let se incidenty šikany zvýšily. Je to ošemetné, protože oproti tomu roku 2007 a předchozím letům máme mnohem větší povědomí o tom, co šikana je a jak se projevuje. Na školách jsou vyučení lidé ve sboru, kteří s ní mají zkušenosti a manuály, jak postupovat, jak ji rozeznat. Je tedy otázka, jestli šikana stoupá, protože si jí víc všímáme. Pořád je to velké téma všech dospívajících. Mně a vypravěči se děla v extrémní podobě, ale existují i subtilnější formy, třeba kyberšikana.

Pro Seznam Zprávy jsem psal o Mieko Kawakami a jejím románu Nebe, která je také o extrémní formě šikany, i když z úplně jiných důvodů, než jsem ji zažíval já. Terčem je ale vždycky někdo, kdo na první pohled nezapadá, přičemž je důležité říct, že lidé, kteří šikanují, jsou na tom často úplně stejně. Šikanují, protože jsou také sami. Také se často cítí divně, bojí se, že násilí půjde za nimi. Tak ho prvně radši dělají. Z nejistoty pramení násilí.

Myslím, že teď je ten dobrý čas, abychom se zanořili dovnitř románu a trochu řekli, o čem vlastně je.

Je především o paměti. A o vyrůstání. Mám problém ho popisovat, protože pro mě je o strašné spoustě věcí, ale prim hraje právě paměť a to, jak funguje. Jak je někdy nesnesitelná, jak důležité může být zapomenout.

Pamatuju si, jak mi děda, jedna z těch výraznějších postav románu (akorát fikční verze, samozřejmě) jednou řekl, že si musím všechno pamatovat. Ten, kdo si nepamatuje, co se stalo, je odsouzený k tomu, opakovat chyby. Je to taková ta fráze, co si rádi říkáme, i s ohledem na minulý režim, na války. Stejně tak je ale důležité zapomenout. Člověk, který pamatuje všechno, je zatížený minulostí. Není schopný se vydat vstříc budoucnosti.

Vím, že máš rád antropologa a spisovatele Marca Augého. Kromě Nemíst je známý také knihou, které se jmenuje Les formes de l’oubli. Augé popisuje paměť trochu jako pobřeží, které je omílané mořem, vzpomínky jsou erodovaná půda, která zapomenutím nabírá tvar. Je důležité vědět, že vzpomínky nejsou minulost. To, co si pamatujeme, je vždy pozměněné kontextem. Takže já si pamatuji něco jinak než moji rodiče, čtenáři si román budou pamatovat jinak než já. Nic takového jako pravdivá vzpomínka neexistuje.

Ta důležitost zapomínání - trochu jako když vynášíš koš. Když to dlouho neuděláš, věci ti tam uhnijí. Jednou za čas to musíš udělat, začít s prázdnou hlavou?

Je to tak, ale s prázdnou hlavou nikdy tak úplně nezačneš. Má to nějaké limity. Je to krásně vidět na traumatizované paměti. Vazbí se. Pořád si připomínáš ty hrozné věci, co se ti staly v životě. Můžeš jít po ulici a najednou si vzpomeneš na tu hrůzu, cos prožil. Je potřeba se naučit na věci zapomínat. Držet v paměti to důležité, ale zároveň to nemít pořád před očima.

Co jsou ty zlomové body, které tě donutily psát?

Měl jsem o té knize představu už strašně dlouho. Ještě dřív, než jsem začal psát svou první sbírku v roce 2016. Největším zlomem bylo, když umřel můj děda. Měl jsem už tehdy o něm nějaký text, ale věděl jsem, že ho nemůžu zveřejnit. Napsal jsem ho, aniž bych dědu chápal. Bylo by hrozně škodlivé nahlížet na ty věci bez toho, co jsem si na pohřbu přečetl dědovy deníky z léčebny. Díky nim jsem na to, co se stalo, začal nahlížet úplně jinak.

Hrdina románu celý život žije s nějakou domněnkou o lidech kolem sebe. A najednou se dozví, že byli úplně jiní, i když udělali hrozné chyby. I na sebe tak nahlíží: že dělal chyby. Pořád je ale člověk. A chyby definují, kým jsme.

Nedávno jsem někde četl, že člověk je jen tak dobrý jako to nejhorší v něm. Přišlo mi to hrozně tíživé.

Ale není. Všichni děláme chyby, víme, že nejsme dokonalí. Společnost nám říká, že musíme být dokonalí, splňovat normy. Hluboko uvnitř víme, že to tak není. Chápeme, že druzí nejsou dokonalí a nechceme po nich, aby byli dokonalí. To nejdůležitější, co jsem si odnesl ze své knihy, je, že všichni děláme chyby.

Nahlížet takhle na druhé je hrozně těžké, ale je to potřeba. Člověk si uvědomí, že si nejsme zas tak vzdálení.

Ve tvé knize není důležité, jak se mění postavy. Ale to, jak změní svůj pohled na sebe a na druhé.

Pro určité lidi je tohle těžké. Ale pro mámu vypravěče ne. Máma nikdy nebude odsuzovat syna, ať už udělá cokoliv. Pamatuji si třeba, když jsem se jako teenager vyoutoval mámě. Bylo to během hádky, v podstatě jsem se pomstil. Prostě jen pokrčila rameny a řekla: Dobře. Často si myslíme, že lidé nebudou schopni přijmout to, co si myslíme, že je na nás špatně. Právě lidé, od kterých to nečekáme, to dokážou.

Na českou literární scénu jsi vstoupil jako básník. Co tě donutilo přejít k románu?

Mezi prózou a poezií možná není tak velký rozdíl, jak se často říká. Nesouhlasím ani moc s nálepkou autofikce. Pro mě ten proces psaní byl hrozně podobný básním a bylo pro mě důležité, aby tam ta poezie nějak fungovala. Básnický jazyk je v něčem paradoxně přímočařejší. Dokáže sdělit syrové emoce, předat subjektivitu. Próza se věci snaží popsat velkou oklikou, básnická zkratka často funguje mnohem lépe.

U básní se navíc neřeší autobiografičnost, to, jestli básník popisuje skutečnost. Chtěl jsem, aby tenhle přístup fungoval i v té próze. Neřešil jsem, jestli se věci skutečně staly tak, jak je popisuji, někdy jsem ubral, někdy přidal. Důležité bylo vyjádřit se, ptát se na nějaké otázky, než držet přísnou formu. Chtěl jsem se spíš ptát než dávat odpovědi.

Tak jinak. Proč Rozložíš paměť není napsaný ve verších? Proč před námi neleží sbírka básní, ale román o tři sta stranách?

Jsi taky básník. Moc dobře víš, proč. Básní zas tolik lidí nečte. A já jsem věděl, že chci říct něco, co si zaslouží být víc srozumitelné, než jsou moje básně. Nikdy jsem v nich nechtěl předat něco moc konkrétního, šlo mi o pocit víc než o význam. Tady jsem chtěl naopak věci vyjádřit co nejjednodušeji a nejjasněji. Zároveň jsem se ale poezie pořád držel, protože, jak jsem říkal, její emoční náboj je mnohem silnější.

Když člověk píše básně, nemusí se tak formálně kontrolovat, nebo alespoň já to nedělám - nevymýšlím, co se bude dít dál jako v románu - nechávám to na intuici. Je tohle něco, co platí i pro tvou prózu?

Určitě. Vzpomínám si, že když jsem začínal psát, viděl jsem nějaký videorozhovor s Jáchymem Topolem, ve kterém popisuje rozdíl mezi poezií a prózou. Říká, že je hrozně těžké psát až do konce řádku. Tvrdí, že poezii prostě zalomíš, kde chceš, kdežto prózu fakt musíš dopsat až do konce řádku, do konce odstavce. To mi přijde nejtěžší.

Je to příliš kontrolovaný proces?

Vlastně to vysvětluje, proč mi trvalo tolik let ten román napsat a proč jsem na tom vybil tolik energie.

Jaké české knihy tě za poslední dobu bavily?

Já zmíním jako první asi non fiction. Obdivuju Kateřinu Nedbálkovou za knihy Tichá dřina a Pracovat, které jsou absolutně jedinečné už tím sociologickým přístupem. A pak zmíním, trochu očekávaně, Těla Kláry Vlasákové a Srpny Jakuba Stanjury. To jsou za mě výjimečné prózy letošního roku. Jak literárně, tak tím, o čem jsou. Jsou to výpovědi o dnešním světě.

Moc díky za rozhovor.