Divadlo X10 cestuje od Remarqua do Buči. Na žádné frontě nikdy není klid

Za měsíc, 24. února, to budou přesně dva roky, co ruský prezident Vladimir Putin zahájil vojenskou operaci na východě Ukrajiny. Přestože jsme si zvykli vídat záběry rozbořených ukrajinských měst, pro běžného občana je takřka nemožné si představit, co život na bojové frontě obnáší. Podobně obtížné je vcítit se do pozice uprchlíků, kteří byli nuceni opustit své domovy a za poměrně krátkou dobu se sžít s novým prostředím. O obou těchto nesnadných tématech vypraví divadelní diptych Na západní frontě klid a Zelené koridory uvedený na konci loňského roku v Divadle X10.

Režisérem inscenace je Dušan David Pařízek. Jeden z nejvýznačnějších tvůrců své generace je neodmyslitelně spjat s Divadlem Komedie, kde po začátku nového milénia působil jako umělecký šéf. Po ukončení souboru v roce 2012 se pracovně přesunul na Západ a i tam se mu podařilo dosáhnout několika úspěchů. Jedním z nich bylo premiérové uvedení faustovského dramatu od Elfriede Jelinek v prestižním svatostánku umění Schauspielhaus Zürich. Přestože tuzemské prostředí nikdy zcela neopustil, v Česku začal znovu pravidelně inscenovat až před pár lety. A návrat to byl vskutku vydařený!

Na závěr roku 2022 v „xdesítce“ adaptoval postmoderní román od ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče. Moskoviáda, i díky bravurnímu překladu od Miroslava Tomka a Alexeje Sevruka, zaznamenala široký ohlas. Většina repríz byla proto po celý minulý rok beznadějně vyprodána. Lze předvídat, že stejný osud nejspíše potká i nejnovější inscenaci, a to i přesto, že premiérovala těsně před Vánoci, tedy v době, kdy už většina divadelních žebříčků byla ohlášena.

Nadčasový román

„Nejdříve udiveně, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje, jak se zdá, duch, ale kartáč na boty, ne myšlenka, ale systém, nikoli svoboda, ale dril,“ recituje soustředěným hlasem herec Stanislav Majer, obsazený do hlavní role Paula Bäumera, jednu z nejslavnějších pasáží válečné literatury. Kanonické dílo od Ericha Maria Remarqua je nejen autentickou výpovědí o hrůzách první světové války, ale – podobně jako Haškův Švejk, jehož adaptace se Pařízek v minulosti také zhostil – vystihuje beznaděj a absurditu člověka, z něhož se stává pouze prostředek realizace pánových záměrů, jak o nejslavnějším českém vojákovi uvažoval filozof Karel Kosík. K tomuto nadčasovému vyznění pomáhá i dramaturgická úprava textu, který byl zbaven datace a dalších konkrétních odkazů na více než sto let starý konflikt a zůstal v něm pouze bojový plyn a těla v zákopech. Nepůsobí tedy jako historická sonda, stává se z něj aktuální a znepokojivá válečná výpověď.

Remarqueův jazyk je strohý, ale stejně tak přesný a surový. Tomu odpovídá i Pařízkův režijní styl. Výtvarnou jednoduchost lze pozorovat jak u prostých kostýmních uniforem od Kamily Polívkové, tak ve scénografickém pojetí. Jevišti dominuje bílá otočná stěna zavěšená u stropu divadla, na niž herci pomocí dvou meotarů promítají buď diapozitivy, které vyobrazují určité prostředí, nebo barevné fólie, které dotvářejí náladu dané scény. K pohlcující zasmušilé atmosféře velkou měrou napomáhá hudební podkres od Petera Faschinga. Jednoduché kytarové melodie, jež se mění spolu s tempem představení, mohou vzdáleně připomenout legendární soundtrack od Neila Younga k neo-westernu Dead Man.

Tyto, ale i další podobné technické postupy, jako je stínohra, režisér využil i ve zmíněné Moskoviádě. Styčné body lze hledat i v groteskním uchopení obou diametrálně rozdílných textů. Stejně jako u Andruchovyče, i u Remarqua Pařízek nalézá prostor pro sžíravou absurditu. Ta přirozeně vychází z nesmyslnosti vedení jakékoliv války, ale zvláště té mezi lety 1914 až 1918. Během ní padly miliony mladých mužů, kteří se předtím měsíce krčili v zákopech, zatímco se proti nim řítily tanky a u země se držel jedovatý plyn.

Těžko lze v tomto kontextu hovořit pouze o grotesknu. První část inscenace se má v podobné míře i k hororu. Například když Martin Pechlát v roli postaršího Kaczy traumatizovaně vypráví o několikadenním umírání nepřátelského vojáka. Při této scéně, jedné z nejznámějších z celého románu, mnohého diváka přepadne úzkost či bezmoc.

Atmosféru první frontové linie utváří zejména reprodukované dunivé výbuchy leteckých pum a zvuky svištících šrapnelů. Jeden z nich zasáhne Alberta Kroppa zdařile ztvárněného Janem Bártou. Jemu patří i závěrečná scéna, v níž mladičký voják přichází o nohu. Během ní se znovu projevuje Pařízkova genialita, ale i perfektní ovládnutí divadelního řemesla. V tíživé chvíli, kdy se tragédie jedince jeví jako zcela zanedbatelný nedostatek v mašinerii války, režisér volí nečekaný postup, který z diváka setřese veškerou frustraci. Do ruda vytočený Bárta bere ocelovou tyč a bílou stěnu složenou z polystyrenových desek rozmlátí na kusy. Veselejší přestávku jsem na divadle paradoxně ještě nezažil.

Hru Zelené koridory od Natalije Vorožbyt z německé verze přeložili sami Pařízek s Polívkovou. Ukrajinská autorka, která se začátkem války přestěhovala do Vídně, drama založila na rozhovorech s dalšími uprchlicemi. Dramaturgickou volbu spojit klasiku s aktuálním dílem v jeden večer Pařízek komentoval tak, že válka, která je mužským vynálezem, je jen málokdy reflektována z pohledu druhého pohlaví. Do rolí tří ženských hlavních postav režisér obsadil Gabrielu Míčovou, Antonii Rašilovovou a Lucii Roznětínskou. Herečky si tak vyměnily role s mužskými herci, kteří naopak hrají vedlejší ženské postavy.

Druhá část představení rovněž lavíruje mezi vážnou polohou – autentickými výpověďmi o traumatických zážitcích z války, ale i o nelehkém sžívání se s novým prostředím – a posměchem. Grotesknost je přítomná v samotné výstavbě dramatu, které je tvořeno krátkými, ne zcela souvisejícími scénami, jež mohou mít až drasticky komické vyústění. Například když se Míčová s Roznětískou v roli životem zkoušených žen opakovaně pokusí zabít svou mladší kolegyni.

Po strhující úvodní části druhá půlka představení na divákovi nejspíš nezanechá takový dojem. Přesto v ní lze najít trefné momenty vystihující nerovné postavení ukrajinských pracovnic. Scéna, v níž Pechlát v roli zákaznice kosmetického salonu bohorovně vysvětluje, jak se to válkou dle jeho názoru má, zatímco si nechává pilovat nehty od jedné z přeživších masakru v Buči, patří rozhodně k těm, co se vryjí do paměti.

I přes lehce rozpačitou druhou polovinu je inscenační diptych Na západní frontě klid / Zelené koridory rozhodně hodný návštěvy, a to možná co nejdříve. Hrozí totiž, jako u mnoha jiných Pařízkových titulů, že s přibývajícími reprízami nebudou k sehnání žádné volné lístky.