Článek
Dlouhou dobu to pro mě bylo tajemství. Červený golem na žlutém pozadí, který se objevoval na každé autobusové zastávce v tiché návsi. Znak, který obcházel český venkov dřív než Kazmův klikyhák. Co předznamenával? Že brzy přijede Brutus. Kapela, která vlastní monopol na vesnickou zábavu. To jim patří fotbalová hřiště v sobotu večer, hospody u rybníka, asfaltové amfiteátry na kraji vsi. Už více než padesát let.
Vynechat v sérii mapující kulturu mimo radary médií kapelu Brutus by byl hřích. Novináři se o ně přitom nikdy moc nezajímali. Vlnu zájmu probudila formace kolem dlouholetých členů Alexandra „Sáši“ Plesky a Vladimíra Hasala hlavně v posledních letech, když se nastřádala kapelní jubilea. Jinak zůstávají Brutus veřejným tajemstvím. Kulturou pro zasvěcené, kteří ve svých řadách vždycky poznají outsidera.
Přesně tak se teď cítím. Na asfaltovém plácku (místní mu říkají „parket“) na kraji vesnice Příčovy u Sedlčan se scházejí první obyvatelé, ze stánku s pivem hraje na plné pecky Hotel California, za polem před chvilkou zapadlo slunce. A já mám pocit, že mě místní po očku sledují. Možná se rozkřiklo, že tu dnes má být novinář. Možná si prostě všímají cizího člověka, kterého tu nikdy neviděli. Na vesnické zábavy se nedá přijet inkognito.
Brutus by měli každou chvíli začít hrát, ale plácek už zažil první „představení“ večera. Ve frontě na pivo se potkali dva chlápci s nevyřízenými účty. „Kde mám svoje prachy?“ říká ten menší, od pohledu mrštný a trochu mazaný typ. „Kde mám svoje lišty?!“ kontruje druhý. Statnější, oblečený v černém tričku a džínách, nepochybně bohatší – a také mazaný. Chvíli to vypadá, že si vjedou do vlasů, než je jejich kamarádi uklidní.
„Z těch historek pak všichni dva měsíce žijí. Kdo se opil, kdo dal komu do huby…,“ vysvětlovali mi Pavel a Michal, dva kamarádi, které jsem před chvílí potkal na dětském hřišti, kde se s lahváči na kolotoči připravovali na hlavní akci večera. Vypadá to, že na první vzpomínku je tedy pomalu zaděláno.
Anebo se na ni naopak rychle zapomene. „Dobrý večer, kapela Brutus. Čas na rock’n’roll,“ ohlásí lakonicky koncert klávesista s dlouhými, šedivými vlasy a bílou čapkou, maskot a umělecký vedoucí kapely Sáša Pleska. Začíná se hrát.
Jaká je kultura na venkově?
Přes léto jsme v kulturní rubrice mapovali, jak vypadá kultura, které si média většinou nevšímají.
V předchozích dvou dílech jsme zamířili na hodovou zábavu do moravského Roštína.
A s ochotnickým divadlem vyrazili na představení do stodoly nad Krásnou Lípou.
Více je více
Brutus o sobě říkají, že jsou pravá bigbítová kapela. Hlavně jsou ale experti na zábavu. Málokdo jí rozumí tak dobře jako členové formace, která za pět dekád existence vystřídala několik desítek hráčů, ale zájem o ni na českých koupalištích, fotbalových trávnících nebo v kulturácích nikdy neutichl.
Čím to? „Naše velká devíza je, že chceme lidem rozdávat radost. A radost je nadčasová,“ řekl mi pár dní před svým příčovickým koncertem Vladimír Hasal, muž s hlubokým, trochu ochraptěným hlasem, který svou vizáží vzdáleně připomíná jinou rockovou legendu – Keitha Richardse.
Radost, o které Vladimír Hasal mluví, se v praxi projevuje odrhovačkami s jednoduchými texty o špatných holkách i o dlažebních kostkách. „Ty seš holka špatná, patříš do polepšovny,“ zpívá se v jedné z písní, která roztancuje obyvatele Příčov. V refrénu dokola opakujícím slovo „guma“ se naplno projevuje jak brutusácká láska k jednoduchosti, tak každodenní profese autora textu Sáši Plesky, úspěšného chemika a objevitele iniciátoru pro výrobu bifunkcionalizovaných kapalných polybutadienů, ať už to znamená cokoli.
I Vladimír Hasal překvapuje svou sečtělostí. To když mi vysvětluje, že tancovačky tu byly odjakživa, a pomáhá si přitom Karlem Klostermannem, šumavským spisovatelem, který jednu divokou tancovačku popisuje v knize V ráji šumavském.
K Brutusákům slovo tancovačka doputovalo v pejorativním vyznění, kapele ho prý přiřkli hudební kritici. „Vlastně nám to nevadí a ani nevadilo. Říkáme tomu tancovačky schválně. Hrajeme na těch stejných štacích jako ty umělecky úspěšné kapely. Respektive, to oni hrají tam, kde my. Protože potřebují vydělat. Jezdí všichni, včetně Olympiků. Oni ale vydrží hrát hodinu. My tři,“ chlubí se Hasal, muzikant narozený v roce 1955.
Za celou dobu jeho hraní v Příčovech si nevšimnu, že by byl unavený. Jediné, co potřebuje, jsou potítka, kterými si utírá čelo. Proč Brutusákům neubývají síly, vysvětluje Hasal jednoduše. „Platí zákon o zachování energie. Ty musíš být připravený pustit energii dolů. A lidé ti to vrátí zpět. První hodinu třeba jen sedí a pijí. Pak se setmí a lidé najednou nevědí, kdy skončit.“
Zábavu si Hasal hodně spojuje se svobodou. „Realizuješ si svoje vlastní věci. Nemusíš se tvářit, že seš McCartney. Tak, jak to zahraješ ty, je to správně.“ Hasalova slova připomínají úvahy muzikologa a hudebního publicisty Lubomíra Dorůžky o první vlně rock’n’rollu, které zaznamenal v knize Panoráma populární hudby. „Pět či šest mladíků, kteří stojí na pódiu, nejen hraje a zpívá, ale své písničky si taky píše, aranžuje a hlavně – oni mají nejlepší představu o tom, co by rádi.“
Podívejte se, jak se na legendární Brutus pogovalo v Lounech letos v červenci.
Dorůžka píše, že právě toho si fanoušci všímali daleko víc než nažehlených obleků a thymolinových úsměvů. Rock’n’rollové kapely vyznávající svobodu a metodu DIY navíc publiku dávaly pocit, že „to, co na pódiu předvádějí, by vlastně mohli dokázat i ti v sále.“
A tak z pódia zní vypalovačky o holkách, ale také dlouhý, experimentálně znějící song inspirovaný jazzovým jamem – Tvoje máma to ví, že jsem blázen. Nikdo se neošívá, že by tahle píseň neseděla do atmosféry. Šlape to. Všichni si mohou dělat, co chtějí.
Sáša Pleska prokládá songy úvahami o tom, že nejslavnější veletok světa není Amazonie, ale ženské slzy, později řeší mozek poletujících komárů. „Je to jen taková malá uzlina, ale jsou tady už miliony let. Oni vědí, co mají dělat, v mozku je to všechno,“ říká o otravném hmyzu. Pak řeší software na prohlížení obrázků a to, že operační systém Linux je lepší než Windows.
Kdo by to byl řekl, že jedna z nejslavnějších bigbítových kapel v Česku je plná nerdů. Nejspíš proto hrají tak odlehčeně. Na pódiu se vracejí ke svobodě komáří uzliny.
Brutus s ručením omezeným
Možná je to tím, že Hasal má vizáž úspěšného podnikatele nebo hudebního manažera (kterým ostatně opravdu je), ale Brutus se při jeho povídání nejeví jen jako legenda z českých kulturáků, ale také jako skvělý podnikatelský nápad.
Redaktorka webu Idnes.cz před lety popsala, jak si na začátku devadesátých let objednala kapelní aktuality formou pohledů, v nichž muzikanti informovali o nadcházejících koncertech.
A když přišel internet, Brutus byli jedni z prvních, kdo v Česku rozjel webové stránky. Fungují dodnes, v době, kdy na dedikované weby umělci skoro rezignovali a spokojili se s Instagramem nebo TikTokem. Na webu Brutus najdete mapu koncertů, promo video pro pořadatele, kompletní katalog písní i s texty a akordy, návod na tisk plakátů i kroniku z odehraných koncertů.
Tím, jak Brutus desítky let brázdí české štace, trochu nezáměrně vytváří kroniku zábavové kultury. Čeho si všimli? Třeba toho, že lidé se v regionech zase tak moc nevyměnili, že v pohraničí mají místní trochu jiný vkus než na východě Čech, což je podle Vladimíra Hasala dáno historickým detailem: na hranicích šlo v rádiu chytit západní vysílání a v něm Beatles nebo Rolling Stones, kdežto u Kolína stála rušička.
Hasal se také naučil, že na vsi jsou leckdy lepší pořadatelé než ve městech. „Jsou vesnice, které drží spolu. Když tam přijedeš, celá ves jde na akci. Pořádají to hasiči a ti se vždycky podporují.“ Také se ale stává, že obyvatelé akci bojkotují. Stačí, aby byl hospodský cizák nebo protiva, a na akci starousedlíci nepřijdou, jen Brutusáčtí ultras.
Tajná kultura
V Příčovech má akci na starosti mladá učitelka Jana Šimková, dcera hospodského, která organizaci zdědila. „30 let se to tu pořádá, založil to můj děda. Než zemřel, slíbila jsem mu, že to tu bude pokračovat, chci tradici dodržet,“ říká mi v rychlosti, než zase odběhne na bar obsloužit žíznivé spoluobčany – mimochodem, stránky obce tvrdí, že v současnosti žije v Příčovech 350 obyvatel.
Když chtějí kulturu, kromě koncertu Brutus si poslední dobou mohou užít ještě vystoupení kapely Keks, oslavit masopust při Tučném čtvrtku maškarádou, zatancovat si u ohně při pálení čarodějnic. Dříve se tu pořádaly Neckiády, soutěže „plavidel bez řádu a pravidel“, a možná největší slávu obci přinesl začátek tisíciletí, když se na „Tučák“ místní řezník Jaromír Dvořák rozhodl vyrobit nejdelší tlačenku na světě (měla 27 metrů) a o rok později i vinnou klobásu. Tehdy prý přijeli novináři z tisku i televize. Tlačenkový rekord už ale byl překonán a kulturních akcí spíš ubývá. Je jasné, že o nezapomenutelné zážitky v Příčovech se teď musí starat Jana.
Brutus v Příčovech na fotografiích:
Od pohledu je ale vidět, že patří mezi ty oblíbené a úspěšné organizátorky. Před pódiem se opravdu schází snad celá ves. A i když jsou tu i lidé, kteří přijeli jen na Brutus („Potkal jsem na nich svou ženu, objíždíme spolu všechny koncerty!“ svěří se mi jeden z nich), spousta místních se nakonec na „parketu“ na kraji Příčov sešla i kvůli něčemu jinému.
Chvíli mi trvá, než se odhodlám oslovit tři mladé ženy stojící nedaleko pódia. Na rozdíl od čím dál početnějšího davu před pódiem nezpívají ani netančí. Jsou ponořené ve společném rozhovoru.
„Potkaly jsme se náhodou, ale jsme nejlepší kamarádky. Brutus jsou dobří, rozhodně lepší než Keks,“ smějí se holky, „ale tohle je pro nás spíš společenská událost. Chodívaly jsme na ni deset let zpátky a teď chceme akci podpořit. Dřív se tu pořádaly zábavy každé dva týdny, teď jsme rádi, že to tu funguje alespoň takhle omezeně.“
Možná i proto se v Příčovech cítím tak trochu nepatřičně. Brutusáci totiž na svých koncertech spojují své fanatické uctívače s lidmi, kteří se tu chtějí potkat s ostatními a společně zažít nějakou radost. Nemám ani nášivku golema, ani nepopíjím s místním kamarádem z dětství. Kultura v Příčovech možná není tak intelektuálně nabitá a kriticky hodnotná jako koncert vážné hudby v hlavním městě, ale rozhodně má daleko intimnější rozměr. Promotéři a organizátoři akcí často mluví o potřebě společného zážitku. Málokdo ji ale chápe tak dobře jako hospodská Jana a návštěvníci příčovského plácku.
Brutus neúnavně hraje, všichni se spokojeně vlní, kdo nechce, popíjí v lavicích. Po šarvátce kolem lišt ani stopy, jenom dobrá nálada. Vidím povědomé tváře. Jsou to Pavel a Michal z dětského hřiště. Před pivním stánkem potkávají další mladé muže, všichni se vřele objímají. Najednou je vidím jako kluky, kteří po asfaltovém plácku v Příčovech nejspíš společně pobíhali jako výrostci a křepčili na hit: „Šel pes do lesa a potkal dlažební kostku.“
Vladimír Hasal má pravdu, když říká, že na zábavách platí zákon o zachování energie. Fyzikální rovnice, která platí u akcí na koupalištích, v hospodách a v kulturácích, říká, že publikum je tu stejně důležité jako účinkující. Možná proto se o vesnických zábavách pod taktovkou Brutus píše tak málo. Aby se ukázalo, proč tak dlouho přinášejí radost, člověk by musel vyprávět i příběhy všech těch Michalů, Pavlů, Jan i Karlů, kteří na ně chodí.
