Na smrt myslím každý večer. Snažím se jí vysmát, říká David Prachař

„Inteligentní herec musí vědět, že to, co dělá, je marné,“ myslí si David Prachař, kterému role v adaptaci románu Citlivý člověk vynesla nominaci na Českého lva. V rozhovoru mluví o Shakespearovi, o smrti i o kouzlu kočovnictví.

V Citlivém člověku, filmové adaptaci psychedelického románu Jáchyma Topola, hraje David Prachař kočovného herce Moura. Ten se svou rodinou bloudí po snové krajině Posázaví, chvílemi se raduje ze života, chvílemi bojuje se smrtí – hlavně ve svých myšlenkách.

„Na smrt myslím každý večer. Snažím se jí vysmát,“ říká herec, který by podobně jako jeho postava Moura mohl říct, že mrtvoly jsou jeho majstrštyk. „Ve většině postav jsem zemřel. Jako Coriolanus, král Lear, Cyrano, Hamlet, Macbeth. Když tam takhle ležíte, někdy vás napadne, že si s tím zahráváte.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy řešíme i kočovné divadlo, kterému se David Prachař sám věnuje, ale také odkaz Williama Shakespeara. „Je nadčasový, protože věděl, že lidi jsou pořád stejní idioti,“ říká herec o nejslavnějším dramatikovi historie.

V čem se Topol Shakespearovi podobá? A proč Davidu Prachařovi vadí být v místnosti s příliš mnoho herci? Dozvíte se v následujícím rozhovoru.

Jaké to je, hrát herce?

Mour je takový zkrachovalý herec. Ale mně se strašně líbilo, že chce rozpohybovat kulturu v Posázaví. My taky jezdíme s Divadlem Verze takhle po Čechách. Vím, co to je, rozpohybovat kulturu na Sázavě. Čas od času přijedeme na nějaké místo, kde se nikdy moc divadlo nehrálo, vidím tam mladého člověka, kterému je třeba 27 let, má taky touhu. Mladým lidem závidím tu energii vytvořit něco z nuly. Mour, to je taky taková neuchopitelná bytost, člověk, který je na hraně společnosti, ale zkrachovalec to není. Má pořád šílené plány. Myslí do budoucna, všechno, co dělá, dělá se strašným zaujetím. Nevšimne si, že mu vedle umírá žena, že má dvě děti, jedno je ještě kojenec. Vždycky se to vlastní energií snaží všechno překonat.

Mour jednou přijede za svým umírajícím otcem do úplně zdemolovaného bytu. Říká: „Uděláme tady kavárnu a divadlo. Dopoledne budeme hrát pro děti, večer něco náročného pro dospělé.“ Byl šílený ve svých ambicích, nebo tím, jak ignoroval vážné věci kolem sebe?

My žijeme v takové spokojené společnosti. Třeba v Praze. Ve velkoměstě kulturní země. Žijeme v bublině. Musíme si ale umět představit, že existují lidi, kteří žijí na hranici přežití. Jako Mour. Je vystaven tlaku přírody, žije i s dětmi v obytňáku, o který navíc přijdou. Mour má ale v sobě nějaký motor přežití.

Ten román vlastně začíná takovou fabulací, že na rusko-ukrajinské hranici je válka. Nikdo tehdy netušil, že tam bohužel válka opravdu bude. Mour se tedy vrací do Čech z válečné zóny, jako kdyby se teď vrátil třeba z Mariupolu. Člověk, který zažije bojovou linii, si považuje života jinak než člověk, který je spokojený a má čas si filozofovat, není v žádném ohrožení. Mour na tohle čas nemá. Řeší to, co zrovna je. Je to člověk v ohrožení, ale neztrácí svou identitu ani touhu po budoucím životě. Neopouští ho naděje. To je nějak strašně důležité.

Bude znít divně, že se vás ptám na to, o čem Citlivý člověk je. Je to neuchopitelné dílo už v literární předloze. Tomáš Klein ale před tou neuchopitelností neuhýbá, předkládá hodně abstraktní film, který se nebojí být šílený. Myslím, že je to o touze být naživu, o strachu ze smrti. Je tu spousta postav, které bloudí Posázavím a bojí se smrti, myslí na ni, řeší ji.

Když jsme s Tomášem mluvili o mé postavě, tak jsem říkal, že má jediný smysl, abych to hrál já, že tam můžu vnést i nějakou osobní zkušenost. Už musím s životní energií trochu vědomě pracovat. Vím, že není nekonečná, že mě za chvilku opustí.

Myšlenka na smrt provází každého inteligentního člověka. Na rozdíl od zvířat víme, že jednou tady ta sranda skončí. A já kladl důraz na to, aby Mour přijel domů umřít. Vrací se někam, kam patří. Pronásleduje ho to, když je mimo, když se ztrácí sám sobě. Svět se mu hroutí a on mívá bliky. Záchvěvy smrti.

Myslím, že je to příběh člověka, který je na konci. Ale právě proto, že je na konci, dělá všechno pro to, aby si toho nikdo nevšiml. Není to žádný odevzdaný chudák.

Mour často cituje Shakespeara, vy sám ho často hrajete. Čím to, že to topolovsky špinavé Posázaví jde se Shakespearem tak dobře dohromady?

Protože Shakespeare taky všechno hnětl z bláta. Londýn a divadlo Globe v jeho době vypadalo jako zatuchlá nora, ve které nebyly žádné kulisy. Jen herci, na které z galerií pořvávali řemeslníci, bezdomovci, šlechta – všichni dohromady. Smrdělo to tam, všude špína, do toho herci, kteří měli za úkol lidi zaujmout. Musely tam být komické situace.

Král Lear je šílené trauma otce, na kterého se jeho tři dcery vykašlou, on umírá, má tam šíleného šaška, oba mají nekrofilní humor. Je okouzlující, že i v těch nejtěžších chvílích života Shakespeare nabízí nějakou variantu odpočinku. V Hamletovi filozofují hrobníci o smrti. Jako kdybyste dneska přišel do krematoria, dva komici otevřou rakev, ukazují nebožtíka, uříznou mu nohu.

My se na to dnes díváme jako na umělecký počin, ale Shakespeare obkresloval svou dobu. Věděl, že lidi jsou pořád stejní idioti, že jsme se nikdy nepoučili, že veškerá lidská empirie je úplně zbytečná. Čteme dějiny Říma a myslíme si, že zítra bude pořád existovat Seznam.cz, že tu bude jezdit tramvaj…

Jáchym Topol má taky svérázný humor. Jako spisovatel i jako člověk. Je hrozně zábavné si s ním povídat. I vážné věci říká s tou mystifikací. Někdy to na lidi taky zkouším.

Zrovna jsem chtěl říct, že má Topol možná k tomu Shakespearovi blízko.

V tom filmu cituju ze Shakespeara něco ve smyslu, že to, co jsou malým dětem mouchy, které zabíjejí, jsme my lidi pro bohy. Jsme jen havěť. Nejsme tak důležití, jak si myslíme. Myslíme si, že jsme důležití, protože máme největší kapacitu mozku, ale málokdo ji využívá. Ta pýcha, že jsme víc než zvěř, víc než krajina, má důsledky. Nejekologičtější země, které předtím nejvíc zas*aly zeměkouli, se teď snaží dělat recyklovaný papír a na poslední chvíli chtějí přesvědčit samy sebe, že něco dělají.

Když takhle mluvíte – třeba i o marnosti –, jaké to pro vás je, chodit pak před kameru nebo na pódium? Herectví přece musí působit úplně marně.

Inteligentní herec musí o své marnosti vědět. Divadelní představení je marnost, protože umírá se zavřenou oponou. Každé setkání v sále je jedinečné. Ne vždycky můžete být dokonalý. Ne vždycky jste ve formě, nemáte tu jiskru, nechcete naslouchat tichu, vnímat ho, být v klidu. Ale někdy se to sejde. A když se to sejde, je to zázrak. Třeba každé tisící představení se to povede. Divadlo není o ničem jiném, než že se provokuje, že se to zkouší, že třeba se ta šťastná chvilka najde.

Herci někdy vypadají, jako že dělají práci všeho druhu. Že za peníze udělají cokoliv. To je bohužel s herectvím také spojené a pro někoho je to meta. Je to ale myslím i důstojné povolání. Já za život udělal plno blbostí, hrál jsem v tolika hovadinách, ale nestydím se za to, protože je to součást profese. Vláčil natočil taky plno blbých filmů, ale to neznamená nic. Člověk si musí jen být vědom toho, že se něco úplně nepovedlo. Je to prostě součást profese.

Co vás na herectví štve?

Poslední dobou nějak nesnáším hodně herců v jedné místnosti. Všichni většinou mluví o sobě a mně už je to protivné. Jsem rád mezi lidmi, kteří nejsou herci. Čím jsem starší, tím méně jsem odolný vůči tlakům profese.

Dovolím si poslední, osobní otázku. Mluvil jste o smrti. Když na vás přijde myšlenka smrti, co děláte? Smějete se jako Topol, Shakespeare nebo Mour?

To je hrozně těžké. Chráním se cynickým humorem. Dělám, že se smrti nebojím, ale vlastně se jí bojím. Četl jsem paměti výtvarníků, kteří bojovali se smrtí. Malovali ji, dělali si z ní legraci, jako třeba Goya. Ale i filmaři… Ingmar Bergman! Každý jeho film je o smrti. Tarkovskij!

Vlastimil Brodský měl taky takový humor o smrti. A nakonec se zastřelil.

Každý večer, když hraju divadlo, tak o smrti přemýšlím. Ve většině postav jsem zemřel – Coriolanus, král Lear, Cyrano, Hamlet i Macbeth. V té chvíli, kdy tam ležíte, vás napadne, že si s ní zahráváte. Dante nechtěl dopsat Božskou komedii, protože věděl, že až ji dopíše, zemře. Dopsal ji a zemřel.

Vždycky když myslím na smrt, kdy se se mnou nějak sbližuje, snažím se jí vysmívat.

Mrtvoly, to byl vždycky můj majstrštyk, říkáte jako Mour.

(Smích) Jo, jo, jo. To je hluboká pravda. A chci ještě říct, že to spojení otce a syna, které je přítomné v Citlivém člověku, o tom také něco vím. Holky to mají jinak, matky milují syny, dcery taky. Dcera a matka má jiný vztah než otec a syn. Pořád se tam něco archetypálně přenáší. Feministky teď budou řvát, ale mně je to jedno. Napětí mezi muži je dost silné. Jsou chvíle, kdy spolu mohou mít velké problémy, které někdy trvají celý život. Myslím, že v Citlivém člověku je to taky reflektované. Syn svého otce v určitou chvíli úplně opustí. Pak se nějak zase setkají – naštěstí –, ale už se nikdy setkat nemuseli. Vždycky je tam to tajemství.

Díky za rozhovor.