Nový hlas tramvají: Na každou zastávku mám vzpomínku, ale nesmíte to poznat

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o dětství stráveném v tramvajích, o vzpomínkách na jednotlivé zastávky i o tom, jaká by Praha byla jako role na divadelním jevišti.

Jel jste už dnes tramvají?

Jel. Já jsem ráno hrál pohádku pro děti u nás v divadle, Malou vánoční povídku, takže jsem jel osmičkou od nás až do divadla. Musím říct, že na to, jak jsem už na svůj hlas docela zvyklý z různých stran, tak v těch tramvajích mě trošku vyděsilo, že to budu fakt poslouchat denně. Když volám na operátora, tak se taky občas slyším. To ale člověk nedělá pořád, že. V tramvajích to uslyším dennodenně.

A teď to dokonce vypadá, že ten hlas trošku přidají. Dneska jsme to řešili. Nově se to zajíždí, jinak to zní v prázdné tramvaji a jinak v plné. Dnes to bylo méně nahlas, než by to mělo být, protože tramvaj se naplnila, což malinko pohltí ten zvuk. Ale to jsou věci, které se technicky musí vychytat.

A zaznamenal jste nějaké reakce na vaši práci? Nebo se všichni tvářili jakože nic? V Praze se velké emoce v tramvajích moc nenosí…

Ne, nenosí. Tam se nosí hlavně sluchátka a mobily. To známe, všichni s těmi staženými čepicemi, prostě jen datlují. Zvlášť po ránu si myslím, že to lidi nevnímají hned. Ale je pravda, že jsem měl spoustu reakcí samozřejmě od kamarádů, kteří mi psali a volali, že už nikdy v tramvaji nebudou sami, že jsou šťastní, že tam budu s nimi. Takže kamarádi to zaregistrovali, ale ti jsou přece jen na můj hlas vycvičení.

Máte vlastně za sebou premiéru. Možná největší, jakou jste kdy měl. Akorát bez ovací. Jaký to je pocit?

Já už jsem podobné premiéry vlastně zažil, když jsem začal dělat před x lety jednoho z nejmenovaných operátorů. To bylo možná pro ještě víc posluchačů a tam už jsem vůbec nevěděl, jak budou lidé reagovat.

Je ale pravda, že když projdu kolem zastávky, kde mění službu tramvajáci, usmívají se na mě a kývají. Myslím, že ti vědí, kdo jde kolem nich.

Je to zvláštní premiéra. Já jsem vždycky říkal, že divadlo se rozjede až po premiéře. Tady je to naopak. Všechno se to stane až s rozjetou tramvají.

Vás se zatím všude ptají na výslovnost, říkáte, že hlášení zastávky musí být rozumět za každých okolností. To chápu. Samotného mě ale zajímá, jestli jste měl nějaké režisérské poznámky k tomu, jak ten hlas Prahy pojmout?

To úplně ne, protože jsem byl patrně vybraný na základě castingu, kde jsem se to snažil dělat tak, jak bych to sám chtěl slyšet.

Máte to nějak definované?

Nevím, jak to popsat. Vlastně měl by ten hlas být nějakým způsobem pevný, klidný a prostě by měl jasným způsobem říct, že tady jsou lidé doma, že na téhle stanici mají vystoupit, jdou na návštěvu, měli by se orientovat v prostoru, ale zároveň by je můj hlas neměl rušit, být příliš expresivní. Tím, jak člověk ten hlas poslouchá dennodenně, tak se to nesmí omlít.

Není to vlastně úplně role. Při roli si člověk musí najít charakter té postavy, jakým způsobem bude prostě fungovat, jakým způsobem se bude pohybovat, mluvit, jak bude přemýšlet. Tohle je trochu, jako když jste malíř a někdo vás požádá, abyste mu udělal nápis na kavárnu. Stáváte se písmomalířem. Pokud jste dobrý, snažíte se to namalovat tak, aby to lidem bylo příjemné. Když do té kavárny jdou, měli by se na ten nápis dívat s dobrým pocitem.

Takhle to cítím, když používám hlas jen takhle technicky.

Říkáte, že to není jako role. Jak probíhá příprava předtím, než jdete k mikrofonu? Asi to tedy nebude stejné, jako když sedí herci v šatnách, zhluboka dýchají…

(Smích) Ano, a probírají dětství svých postav.

Skoro bych řekl, že nejdůležitější je najít si, jakým způsobem to člověk bude říkat, najít si svoje tempo. A zároveň musíte mít takzvanou intonační paměť. Navazujete na hlášky, které jste udělal třeba před rokem, před dvěma měsíci. Když to ten stroj spojí dohromady, věta musí znít co nejpřirozeněji. Všechny „na“ a „že“ a podobně musí navazovat. Je také důležité si najít polohu, která je pro člověka nejpravdivější.

Mám pocit, že každé místo v Praze má svou specifickou atmosféru. Každý název zastávky má nějaký kontext. Jak se říkají smutné zastávky, třeba Mezi Hřbitovy?

(Smích) Musí se to právě říct stejně. Jinak by to nenavazovalo.

Mně by se strašně líbilo udělat jeden den, kdyby byly všechny zastávky hlášené s tím emotivním zabarvením, byla by to strašná sranda, kdyby se říkalo (strašidelně) Mezi Hřbitovy. To už jsem také stokrát říkal, že tahle zastávka je má oblíbená.

Moje děti se těší, až pojedou z mého pohřbu a já jim v tramvaji pořád budu říkat „Mezi Hřbitovy“.

Jsem rodilý Pražák, na každou stanici mám nějakou vzpomínku. Na hlase to nesmí být poznat, ale já to vím, když to říkám. Mám to samozřejmě zafixované.

Takže jste si říkal: u téhle zastávky nesmím mít žádné emoce?

Přesně tak. Dlouhou třídu jsem nahrával několikrát, protože jsem si říkal: kolegové tam budou jezdit do divadla hrát, poslouchat to dennodenně. Musím to pro ně udělat hezky. Samozřejmě pak to člověk musí zkrotit a ty emoce dát pryč.

Hlas paní Hazdrové, která namlouvala zastávky před vámi, mi vždycky k Praze dodával něco snového, tajemného. Seděl také k sousloví Praha – matka měst. Jaký odstín dodá městu váš hlas?

To já vůbec nedokážu říct. Že by třeba Praha – taťka měst? Nevím.

Nepsali vám už třeba kolegové: dáváš tomu městu jinou fazonu?

Zatím jenom psali, že se mnou rádi jezdí a že se jim udělalo hezčí ráno, tak doufám, že jim to vydrží nějakou dobu. Ale to jsou kolegové, jsou na mě hodní. Uvidíme, jaké ohlasy budou. Samozřejmě není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem, takže počítám i s tím, že budou nějaké kritické připomínky.

A navíc je to vždycky těžké, když po nějaké době člověk přebírá hlas, na který byli lidé zvyklí. Pamatuju si, když Vlasta Zavřel přebíral Homera Simpsona. Všichni byli zvyklí na pana Bedrnu a najednou to nebyli schopní skousnout. Po roce už to nikdo nevnímal, ale ten první náraz je vždycky těžký.

Tady je samozřejmě ještě ta změna, že v tramvajích mluvil ženský hlas a teď je mužský. Možná to v lidech bude vyvolávat nepříjemné pocity. Těžko říct.

V Praze bydlel kdysi anglický bohemista, který si dal za úkol zmapovat všechny zastávky hromadné dopravy ve městě. Bylo hrozně zajímavé vidět Prahu jeho pohledem, tak nově a detailně zároveň. Vnímáte město jinak? Teď když znáte všechny jeho tramvajové zastávky, přeříkal jste je nahlas třeba stokrát?

Jak jsem říkal – člověk má skoro ke každé zastávce nějakou vzpomínku. Vím, co se za těmi názvy skrývá. Jediné, co mě překvapilo, když jsem je namlouval: že jich vlastně není tolik. Nedošlo mi, že se vlastně překrývají, že se v těch tramvajových linkách opakují.

Musím ale zopakovat, že ke všem zastávkám, které jsem načetl, mám vzpomínku. Říkal jsem si: tam bydlel ten a ten, no jo, tam jsem dlouho nebyl. Takhle se mi to vybavovalo. Břevnovský klášter: tam si hned vzpomenu na svatbu se ženou, už nevím, kolik to je let. Vždycky je to k něčemu vázané.

To je hezký příběh. Myslím si, že by ho lidé měli znát. Ten hlas, který promlouvá v pražských tramvajích, patří někomu, kdo tu prožil celý život a s každou zastávkou má něco spojené.

V pubertě, za bolševika, nebylo moc co dělat. Byla taková zvláštní doba. Občas na to někdo sentimentálně vzpomíná, že byl na všechno klid. To možná byl, ale také se toho vlastně moc nedělo.

A já si pamatuju, že když přišla sobota nebo neděle, Praha byla prázdná. Nikde nic. Občas jsem si sedl do nějaké tramvaje a jel jsem až na konečnou a po cestě jsem si tak meditoval a přemýšlel o životě. Pak jsem jel zase jinou tramvají, zase jinou trasou. Takhle jsem pro sebe objevoval Prahu.

Když je najednou člověku těch čtrnáct, může si jet, kam chce, může se po té Praze projet. Nikdo mu neříká, jestli tam smí, nebo nesmí. Svoboda byla, že můžu objevovat Prahu po svém. Strašně mě to bavilo.

Máte oblíbenou trať?

Teď mám oblíbenou osmičku, protože s tou jezdím do divadla. To je už takový můj domeček. Vždycky na ni čekám po představení. Když mi ujede, klidně si počkám na další, i kdybych mohl jet metrem a bylo by to rychlejší. Už mám staré nohy, takže si vyjedu tramvají o stanici dál a pak jdu po rovince domů. Nejradši sedím v té osmičce vzadu, kde si můžu batoh hodit na takovou tu skříňku. V klidu si pouštím hudbu nebo se učím texty a mám to prostě jako takový klidový domeček, když člověk jede večer domů.

Kdyby Praha byla postava v divadelní hře, kdyby to byla role, jaká by podle vás byla?

Beru Prahu jako jemnou, malou holčičku. Praha není úplně velká proti jiným městům, je víc koncentrovaná v centru, takže mně přijde jako jemná dívka. Jediné, co můžu, je našeptávat jí do ucha, provázet tramvaje po městě. Myslím, že je to takový zvláštně koncentrovaný, útulný prostor.

Když mluvím s kamarády, kteří žijí v cizině, třeba i ve Vídni nebo v Paříži, tak se tu cítí v menším prostoru více doma. Není to vesnice, ale má atmosféru malinkého města. Možná v tom má Praha nějakou tu kvalitu.