Mysliveček býval slavnější než Mozart, říká režisér filmu Il Boemo

Historický snímek v hlavní roli s Vojtěchem Dykem se natáčel převážně v Itálii a s italskými herci. Režisér Petr Václav v rozhovoru odpovídá i na otázku, proč tento velikán své doby dnes není slavný jako Wolfgang Amadeus Mozart.

Proč jste si vybral hudebního a operního skladatele Josefa Myslivečka? Je to postava, o které se nedá čerpat z žádných pramenů. Film vznikal deset let, tato osobnost vás fascinovala takto dlouho?

Mě Mysliveček zajímal už kvůli životnímu osudu a jeho hudbě a věděl jsem, že je to prázdné místo, které je potřeba vyplnit. Z toho mála, co jsem věděl na začátku, jsem tušil, že by jeho hudba mohla překvapit. Spolu s Václavem Luksem jsme jeho hudbu hledali, postupně poznávali a skutečně jsme zjistili, že je to obrovský skladatel.

I celá ta jeho doba je obrovsky zajímavá. Žánr, kterému se Mysliveček věnoval, opera seria, tedy vážná opera, upadl koncem osmnáctého století v nemilost. Nicméně by stálo za to tento žánr oprášit, protože skrývá poklady. Myslivečkovy opery jsou opravdu skvělé. Proto jsem byl přesvědčen, že je o Myslivečkovi dobré natočit film. Znovuobjevit jeho postavu a hudbu.

Také mám velmi rád tu dobu. Jsem přitahován její estetikou. Období 18. století je nám svým způsobem již vzdálené, ale zároveň je už moderní. Je to doba, kdy v myšlení i ve vědách dochází k formování našeho současného světa.

Jak moc je film Il Boemo biografický? Hodně se tam pracuje i s ženami, kterými byl Mysliveček obklopený. To už vychází z vaší fantazie, nebo jste přímo z něčeho čerpal?

A koho by bavil svět bez žen? Každý muž touží být obklopen ženami. Můj film je dost historicky přesný v reáliích i estetice. Snaží se k Myslivečkovi co nejvíce přiblížit i vzhledem k tomu, co o něm víme. Samozřejmě že ty měkké tkáně si už musíte vymyslet. Ale to, že je to osud člověka, který z Prahy odešel a byl tam a tam a vytvořil taková a taková díla, pracoval s takovými a takovými umělci, v tom filmu je. Já jsem ale potom musel interpretovat to, co se o tom člověku neví. Třeba jeho denní život, city a všechny tyto jemnosti, které nám žádné zdroje nezanechaly.

Musel jste vytvořit jeho charakter, povahu…

Jediný psychologický popis Myslivečka napsal Wolfgang Amadeus Mozart. Byť krátce, tak o něm psal jako o muži plném ducha a ohně, který je milý, přátelský, který o Mozartovi mluví velmi dobře, protože si váží jeho hudby.

Víme, že Mysliveček chtěl pomoci mladšímu umělci, zejména v době, kdy utekl ze Salcburku a marně hledal zaměstnání. Mysliveček byl v té době starší, daleko známější a komerčně úspěšnější než Mozart.

Mozartův dopis načrtává velmi rychle jeho popis. Zbytek musíte hledat mezi řádky. Já jsem přečetl velkou řadu knih, abych Myslivečkovu světu porozuměl: memoáry lidí, kteří v té době žili a kteří se mohli s Myslivečkem setkat. Cestopisy. Korespondenci, která se dochovala. Z toho všeho mi celý obraz vznikal.

Samozřejmě že se z Josefa stává fiktivní postava, protože nikdo nemůže tvrdit, že filmová postava kopíruje realitu. Vždycky jsem se ale při psaní scénáře snažil používat doložená fakta a situace.

Například někteří diváci se mě ptají, jestli neapolský král byl takový podivín, nebo zda je to moje umělecká licence. Licence to není. Scéna s ním vychází naprosto z reality, protože ho takto popsal císař Josef II., jehož sestra Marie Karolína si vzala neapolského krále Ferdinanda, který byl velkým Myslivečkovým zadavatelem oper. Druhá sestra Marie Antoinetta se stala francouzskou královnou. Když císař Josef II. přijel do Neapole, odehrála se scéna, kterou jsem přepsal tak, aby se ve filmu odehrála Myslivečkovi. Císař Josef II. ji s humorem popisuje v dopise matce do Vídně.

Takto jste postupoval i při jiných scénách?

Ano, třeba scéna s melounem také nevychází pouze z mé fantazie. Našel jsem dopis Leopolda Mozarta, který v něm píše své ženě, že v Itálii poznal neuvěřitelné ovoce, které je ošklivé, tvrdé a zelené. Když ho ale rozkrojíte, objeví se v něm neuvěřitelně sladká, šťavnatá a krásně červená dužina. Říkají tomu anguria neboli meloun. Z dopisu prostě zjistíte, že Leopold Mozart v padesáti letech poprvé viděl meloun. Mysliveček byl také zaalpský seveřan, a tak i on jistě neznal meloun.

Nebo si představte, co to bylo, když tito cizinci, kteří přijeli z provinčního zaalpského světa, najednou viděli v Itálii černé služebné a černochy. To pro ně zejména v Benátkách musela být velká atrakce. I tento pocit jsem se ve filmu snažil vyjádřit.

Není úplně běžné, že český režisér píše například v italštině. Značná část filmu je italsky. Vy jste to v tomto jazyce psal, nebo jste si scénář nechal zpětně přeložit? I herec v hlavní roli Vojtěch Dyk mluví povětšinou italsky.

Scénář jsem původně napsal francouzsky, protože je to můj druhý jazyk. Pak jsem ho nechal přeložit do italštiny. V rámci dlouhých příprav a také nutnosti scénář upravovat podle situace a komunikace s herci jsem ho následně přepisoval italsky. Samozřejmě mi moji italštinu museli opravovat. Když byla tato verze upravená, tak jsem na ní pracoval ještě se specialistkou na jazyk 18. století. Dialogy Neapolitánců byly ovšem napsané v italštině.

Když jsem film obsadil neapolskými herci, nechal jsem je své dialogy přepsat do neapolštiny nebo poloneapolštiny, kde se italština přirozeně prolíná s neapolštinou. To nás hrozně bavilo a navíc i mým hercům byl pak jejich text bližší. I Mysliveček, který nejdříve neapolštině vůbec nerozumí, později už sám některá slova užívá. Chtěl jsem ukázat, že Mysliveček v Neapoli zdomácněl a částečně neapolská slova používal.

Bylo pro mě důležité, aby herci, kteří hrají scény, jež se odehrávají v Benátkách, měli venétsko-lombardský přízvuk. A aby Neapolitánce hráli pouze praví Neapolitánci.

Jak probíhal casting právě i vzhledem k tomu, že většina herců je z Itálie?

Já jsem potřeboval jednoho českého mastodonta se středoevropskou tváří obklopit Italkami a Italy. Našel jsem vynikající castingovou ředitelku z Říma Stefanii De Santis, která pracovala například vlastně již s nestorem italské kinematografie, s režisérem Marcem Bellocchiem a se skvělým představitelem dnešní nové italské kinematografie, kterým je Pietro Marcello. Ta mě do toho světa herců uvedla. Já jsem v tom plaval a postupně jsem začínal chápat jejich tváře a přízvuky.

Některé herce jsem si vybral ve filmech nebo po divadlech. Neapolitánce museli hrát samozřejmě Neapolitánci, v tom se nedá fixlovat. Ty se mnou hledala jiná, neapolská castingová ředitelka. Itálie je v tomto ohledu hodně atomizovaná, takže Stefanie neznala tolik herce z Neapole. Spolu s castingem pěvkyň a pěvců to byl vlastně trojitý casting a ve čtvrtém jsme hledali malého Mozarta, což bylo složité, protože jsem hledal dítě, kterému bych věřil, že je to malý génius a umí hrát na klavír.

Ve výběru pěvkyň a pěvců měl hlavní slovo dirigent Václav Luks. Vzali jsme si především ty zpěvačky a zpěváky, se kterými jsme se sblížili na opeře Olympiáda v Národním divadle. Já jsem v rámci jejich zkoušek točil dokument o Myslivečkovi. Toužil jsem ale také po tom, aby ve filmu byli také Philippe Jaroussky a Emöke Baráth, které jsem znal z pařížských koncertů a kteří jsou totální špička.

Znovuobjevení Myslivečka a jeho doposud nepublikované hudby proběhlo právě i díky Collegiu 1704 a jejich šéfovi Václavu Luksovi. Toto těleso vám hudbu do filmu nahrálo a má vyjít i samostatně. Je to tak?

Ano, nahráli jsme mnoho hudby. Některé z árií nikdo nikdy neslyšel. Dvě z nich mám velmi rád, ale ty se nakonec do filmu nevešly. Nejdříve jsem je tam tvrdohlavě držel, ale film byl kvůli tomu příliš dlouhý a příběh stagnoval, takže jsem je musel vyhodit. Nicméně veškerou natočenou hudbu vydá příští rok na CD Warner Classics v edici Erato.

A navíc jsme připravili výstavu „Il Boemo“ v Clam-Gallasově paláci v Praze, která je přístupná od 20. října. A tam se budou promítat veškeré árie, které jsme natočili v dobových kostýmech a ve svíčkovém světle, v celých délkách. Je to asi 45 minut hudby a tolik se do filmu nevešlo.

Proč se Mysliveček neproslavil jako jiní skladatelé té doby? Bylo to i kvůli syfilidě, na který nakonec zemřel?

On se proslavil, ale jen ve své době. Byl tehdy velmi známý a žádaný. V Itálii prožil patnáct let, ale poslední rok už byl hodně nemocný a neskládal. Byla to taková krátká ikarovská cesta ke slunci a potom následoval rychlý pád.

Mysliveček byl zapomenut z několika důvodů. Ten první je syfilis, kvůli kterému na něj bylo pohlíženo jako na člověka, který žil nemravným způsobem. I když měl tuto nemoc tehdy kdekdo. A také se nikde za těch patnáct let neusadil. Neustále cestoval od jednoho divadla ke druhému. Byl schopen dát v prosinci jednu operu v Turíně a další v lednu v Benátkách. Byl to úprk, úprk, úprk. Neměl stálé přátele a nikoho, kdo by byl schopen a chtěl se starat o jeho pozůstalost. Jako třeba Constanze Mozartová, která v den smrti Mozarta začala skupovat jeho dopisy.

To, že Mysliveček zapadl, je také naše chyba. A já jsem ji chtěl napravit. V Čechách máme takový nekalý zvyk, vystačit se lží, že mu říkali v Itálii Il divino Boemo (Božský Čech) a ženské se před ním svlékaly a panovníci se mu klaněli. S touto legendou jsme se spokojili a už se nestarali o to, kdo skutečně byl a co skládal. Já jsem díky filmu Il Boemo chtěl skoncovat s tímto plytkým mýtem, Myslivečka objevit tak, abychom mohli začít pečovat o jeho odkaz.

Il Boemo jde do české kinodistribuce 20. října. Film ale měli možnost vidět už diváci například na festivalu ve španělském San Sebastiánu nebo na Finále v Plzni. Jaké byly zatím ohlasy?

V San Sebastiánu nám udělali hezké přijetí, na konci filmu tleskali, řvali a udělali nám uličku slávy. Nechci být sebestředný, ale myslím, že to nikdo nedělá ze slušnosti nebo proto, že ho někdo nutí. Šlo o naprosto spontánní reakci. Byli jsme také třeba v České Lípě, kde se film promítal pro publikum klasické hudby v rámci jejich festivalu. Pak nám volali, že byli diváci hodně spokojení, a to nám udělalo radost.

Film jste natáčeli v době covidu, což mohlo být v něčem jednodušší, možná nebylo tolik turistů kolem, ale v něčem asi složitější. Jak váš tým dokázal zajistit natáčení v takových městech, jako jsou Benátky či Neapol?

Covid nás ovlivnil hlavně v tom, že jsme nikdy nevěděli, jestli nám dorazí herci. Každý den nás mohla nemoc zastavit. Točili jsme s tím, že jsme nevěděli, co bude zítra. Nastala i situace, kdy mi řekli, že nejsem na seznamu negativních osob a že budu pravděpodobně pozitivní. Dvacet minut jsem říkal: tohle dejte více doprava, tamhleten obraz sundejte atd. A přitom jsem si v duchu říkal, co když mi to potvrdí, vše skončí, rekvizity můžeme naložit zpátky do kamionů. S herci to také nebyla legrace, nikdy se nevědělo, jestli někdo z nich nebude pozitivní a nebude možné natáčet.

Ale jinak je film spíše interiérový. Dělat exteriérový snímek z 18. století, to bychom museli mít dalších pět milionů navíc. Například v nějaké instituci se nesměly používat svíčky nebo byl někde pro nás špatně umístěný vypínač. A z finanční stránky často řešíte, jak to s danou rekvizitou udělat, když je příliš drahá. Já jsem už věděl, co v určitém paláci je, a domluvil jsem se: „Princezno, nemáte tady stoleček?“ A ona: „Jo, ale hrací.“ Já říkám: „Výborně. A kdybyste nám mohla půjčit ještě tady ten kandelábr…“ A takto jsme sháněli věci i z místních zdrojů.

Proč jste si vybral Vojtěcha Dyka do role Josefa Myslivečka? Pro něj to muselo být složité, sám mi říkal, že se italsky za 3 měsíce nenaučil a učil se spíše nazpaměť scénář. Muselo to být pro něj docela složité prostředí.

Já jsem v jistém okamžiku došel k tomu, že Myslivečka musí hrát Čech. Cizinec, byť by mluvil italsky, nebude na naše publikum působit věrohodně. České publikum by to nevzalo. První publikum, pro které ten film je, je české, Mysliveček byl Čech. Musel ho hrát Čech.

Pak jsem věděl, že potřebuji hudebníka. Nechtěl jsem mít herce, který bude jen máchat rukama a předstírat, že diriguje, a musel umět hrát na klavír. Rychle mi také došlo, že když je ten člověk hudebník, lépe slyší italštinu a bude schopen jí vládnout. To byly ty hlavní důvody, proč jsem si vybral Vojtu Dyka. Věděl jsem, že jako hudebník k tomu bude mít vztah a bude schopen to zahrát.