Tvrdit, že Země je placatá, může být forma protestu, upozorňuje filozof

Chápat konspirační teorie jako současnou obdobu lidových mýtů je podle Tomáše Koblížka chyba. „Jejich pointou není události vysvětlit, ale zaútočit na skupinu domnělých spiklenců, ať už jsou to Židé, nebo nějaké elity. Proto mají mnohem blíž k nenávistným projevům,“ upozorňuje vědec z Filozofického ústavu Akademie věd. Takzvaní plochozemci podle něj například mnohdy ani nevěří, že je Země placatá, spíš se vymezují proti expertům.

Jako filozof jazyka se zabýváte hlavně jeho temnějšími stránkami – nenávistnými projevy, dezinformacemi a konspiračními teoriemi. Znamená to, že se musíte nořit i do zákoutí internetu, kterým se jiní radši vyhýbají?

Za nenávistnými projevy, dezinformacemi nebo konspiračními teoriemi už dávno nemusíte putovat do odlehlých koutů internetu. V online prostoru totiž dnes dochází k něčemu podobnému jako na politické scéně. Stejně jako se strany, které jsme dřív pokládali za okraj politického spektra, stávají pro voliče reálnou alternativou, můžeme pozorovat i mainstreamizaci těchto projevů. Stačí jít na některé mainstreamové zpravodajské weby, abyste si přečetli typickou ruskou dezinformaci, podle níž to v Buče možná bylo jinak, nebo narazili na rozhovor s hvězdou evropské konspirační scény Jacquesem Baudem. V titulcích se příležitostně útočí na migranty nebo Ukrajince, Romové jsou označováni jako nepřizpůsobiví.

V mainstreamových médiích jsou věci samozřejmě podávány stravitelnějším způsobem než na webech, jako je český Protiproud nebo světově proslulá extremistická platforma 8kun. Místo otevřené nenávisti a manipulace tam narazíte spíš na jazykovou mikroagresivitu vůči různým skupinám a méně okaté manipulace s fakty. Dopad takových zpráv pak ale může být paradoxně mnohem větší, právě díky přijatelnější formě.

Pozorujete nenávist na internetu s vědeckým odstupem, nebo při procházení diskuzí občas ztrácíte víru v lidstvo?

Můj přístup je opravdu spíš vědátorský. Někteří vědci se zabývají sopkami nebo motýly a já zase zkoumám nenávistné projevy. Sleduju například dynamiku diskuzních vláken, která se vždycky nějak vyvíjí. Zajímá mě třeba způsob, jakým se lidé v rámci diskuze nechávají strhnout k projevům, které by jim mimo vlákno možná byly cizí. Architektura vláken hraje velkou roli. A pokud jde o víru v lidstvo, často zaznívá, že se dnes kvůli digitálním technologiím a sociálním sítím nacházíme v době, která je mimořádně nenávistná, nebo že lidé víc než kdy dřív podléhají nepravdám. To je ale spíš nepodložená domněnka.

Kognitivní vědec Sacha Altay, který působí na Univerzitě v Curychu, například upozorňuje, že dnes dokážeme mnohem lépe měřit, jak se nějaká dezinformace šiří, kolik lidí ji přeposlalo dál. Když potom vidíme, že mají bláznivé dezinformace o konfliktu v Gaze nebo válce na Ukrajině statisíce zhlédnutí, snadno podlehneme dojmu, že žijeme v nebývale temném období. O tom, jak se dezinformace šířily dřív, ovšem žádná data nemáme. Srovnání je tedy ošidné. A jak známo, propaganda a nenávistné projevy figurovaly i ve 20. století. Ukázkovým příkladem mohou být 30. léta v Německu nebo 90. léta ve Rwandě. Moje hypotéza je, že současnost není nijak výjimečná.

Jakou roli tedy nástup internetu a sociálních sítí v šíření nenávisti hraje, pokud ji sám o sobě nevyvolává?

Líbí se mi, jak k této otázce přistupuje turecká socioložka Zeynep Tufekci, která působí v Princetonu. Říká, že bychom se při zkoumání dezinformací na internetu měli vyhnout dvěma extrémům. Na jedné straně máme techno-determinismus, který všechnu zodpovědnost hází na sociální sítě. Pokud ale digitální prostředí označíme za jedinou příčinu toho, že lidé podléhají nepravdám, brání nám to pochopit, jak to s dezinformacemi ve skutečnosti funguje.

K jejich šíření totiž člověk musí mít taky nějakou psychologickou inklinaci, tendenci podléhat stereotypům nebo kognitivním zkreslením. Takovým zkreslením je například přesvědčení, že za každou tragickou událostí musí stát nějaký záměr, nějaké spiknutí, zkrátka to nemůže být náhoda. Důležitou roli zpravidla hraje i společenský aspekt. Existují skupiny, ve kterých je tento typ zpráv běžně akceptován a dezinformace se tam šíří snadněji. Také záleží, jestli disponujete jistou mírou mediální gramotnosti, která vám dává schopnost hoaxy rozpoznat. Tím vším je třeba se zabývat.

A co ten druhý extrém?

Ten naopak říká, že sociální sítě nebo diskuzní fóra jsou pouhé nástroje k vyjadřování už existující nenávisti. Je to ale složitější. Ukazuje se, že digitální prostředí skutečně může podporovat radikalizaci. Psycholog John Suler z Riderovy univerzity například mluví o disinhibičním efektu, což je slavný a mnohokrát testovaný koncept. Říká, že někteří lidé mají v digitálním prostředí pocit větší anonymity. Můžou mít dojem, že na ně není tolik vidět a že se pohybují ve virtuálním, nereálném světě. Proto se pak v online prostředí někdy vyjadřují brutálněji, než by se vyjadřovali offline.

Dalším důležitým aspektem digitálního prostředí je, že se v něm nenávistné projevy a dezinformace mohou šířit mnohem rychleji a cíleněji, než jak se šířily prostřednictvím rozhlasu nebo televize. Zároveň je příznivější pro šíření přeshraniční propagandy. Rusko má dnes například v informačních operacích proti Západu mnohem lepší prostředky, než s jakými pracoval Sovětský svaz. Internet tedy sice nemůže za všechno, ale zároveň některé rizikové projevy bezesporu posiluje.

Zaměřme se teď na konspirační teorie, které se v posledních letech hojně šířily třeba v souvislosti s pandemií koronaviru a odporem k očkování. Jejich kořeny ale sahají mnohem hlouběji. Kde se konspirační teorie vůbec vzaly?

Předně je třeba říct, že konspirační teorie vůbec nejsou teorie. Nejde v nich totiž o to, abychom lépe porozuměli světu. Když přijde nějaká negativní událost, například 11. září, snaží se ji šiřitelé konspiračních teorií zdánlivě vysvětlit tím, že poukážou na nějaké tajné spiknutí lidí, kteří danou událost způsobili, aby z ní mohli profitovat. Skutečnou pointou těchto teorií ovšem není událost vysvětlit, ale zaútočit právě na skupinu domnělých spiklenců, ať už jsou to Židé, nebo nějaké elity. Proto mají konspirační teorie mnohem blíž k nenávistným projevům, smyslem teorie přece není útočit a obviňovat.

Historicky první konspirační teorie se objevily už v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí. Tvrdily, že nebyla souhrou různých okolností, ale organizovanou akcí vedenou několika málo jedinci. Mimořádně vlivnou konspirační teorií, která se stala vzorem mnoha jiných, pak byly Protokoly sionských mudrců. Šlo o text, který na začátku 20. století vytvořila ruská carská policie. Mluvilo se v něm o tom, že se Židé chystají ovládnout světovou politiku a ekonomiku.

Jednalo se tedy o nástroj tehdejšího antisemitismu…

Přesně tak. Protokoly sionských mudrců měly být záminkou, aby Židé mohli být perzekvováni, nástrojem, jak vůči nim vyvolat hněv nebo nepřátelství. Proto říkám, že konspirační teorie nepatří ani tak do kultury vysvětlování, jako spíš kultury obviňování a takhle bychom se k nim měli stavět. Je pravda, že během let prošly určitým vývojem a dnes už třeba nebývají tak explicitní. Často obsahují takzvaný přemosťovací mechanismus, což znamená, že namísto Židů obviňují nějaké tajné společenství, nebo například George Sorose. Zmínka o Sorosovi ovšem napovídá, že v sobě konspirační teorie antisemitskou linku stejně nese, byť není tak zjevná.

Podle psychiatra Jiřího Horáčka lidé špatně snáší nejistotu současného světa a konspirační teorie jim nabízejí alespoň nějaké srozumitelné vyprávění. Nejsou tedy jakýmisi novodobými mýty, které nám v dnešní nepřehlednosti můžou být útěchou?

Je pravda, že tento pohled na konspirační teorie u nás momentálně převládá. Hájí ho i populární spolek Konspiritualita, který má ke konspiračním teoriím spíše shovívavý postoj. Podle mě má ale tohle pojetí výrazné mezery. Společenská frustrace je totiž jen jednou z mnoha příčin, proč se konspirační teorie šíří. Některé například prokazatelně vznikají v Rusku a pak jsou šířené na Západě, aby vyvolaly informační chaos a prohloubily názorovou polarizaci. Nejsou tedy projevem frustrace, ale jasné politické strategie. Někteří lidé zase ke konspiračním teoriím inklinují proto, že jim dávají pocit kognitivní nadřazenosti. Mají dojem, že najednou znají tajné příčiny událostí, o kterých většina společnosti neví. Nejsou frustrovaní, jen je jim příjemné vědět víc než ostatní.

Jak do toho všeho zapadá konspirační teorie o ploché Zemi?

Ta je zase zaměřená proti expertům a politikům, kteří se údajně spolčili, aby šířili nepravdu o tom, že je Země kulatá. Lidé se k ní vůbec nemusí hlásit proto, že by byli opravdu přesvědčení o plochosti Země. Často tím spíš dávají najevo příslušnost k jistému společenskému táboru, vyhraňují se tím vůči vědcům, případně je to pro ně určitá forma protestu nebo provokace.

Jak s lidmi, kteří konspiračním teoriím nebo dezinformacím věří, diskutovat?

Důležité je rozlišovat, jestli se jedná o dezinformace, nebo misinformace, což je termín, který se zatím v českém veřejném diskurzu příliš neujal, ačkoli jinde se s ním pracuje běžně.

Zatímco dezinformace, třeba o původu covidu, šíříte se záměrem někomu uškodit, misinformace šíříte bez zlého úmyslu, jen proto, že je považujete za pravdivé. Je mezi nimi podobný rozdíl jako mezi lží a omylem. Než se tedy se šiřiteli nepravd začneme bavit, měli bychom si ujasnit, do které skupiny patří. Jinak budete mluvit s politikem, pro něhož jsou dezinformace o Židech, Romech, migrantech nebo LGBT menšině očividně jen prostředkem k získání politických bodů, a jinak budete komunikovat s člověkem, který stejné věci říká proto, že jim skutečně věří.

Pokud jde o lidi z našeho okolí – o naše příbuzné nebo přátele –, je vždycky důležité, aby s nimi mluvil někdo, ke komu mají blízko. Když jim dezinformace začne uvádět na pravou míru výzkumník z Akademie věd, nebude to mít na jejich přesvědčení pravděpodobně žádný dopad. Budou ho vnímat jako jednoho z expertů, kterým není radno věřit. Když se jim je ale pokusí vyvrátit někdo z rodiny, komu důvěřují, bude to pro ně mít jinou váhu, byť mohou být někdy v dezinformacích hodně zapouzdření.

No právě. Má smysl jim předhazovat fakta, když jsou v zajetí nepravd?

Fact-checking má samozřejmě svoje úskalí a ukazuje se, že sám o sobě nestačí. Někdy totiž druhým lidem misinformaci pomocí faktů vyvrátíte, oni dokonce uznají, že se spletli, ale po nějaké době se k nepravdám stejně vrátí. To se děje především v situacích, kdy jim sice vezmete jejich původní nepravdivé přesvědčení, ale nenabídnete jim místo něj žádné vysvětlení. Mysl nemá ráda prázdná místa, a pokud neplauzibilní vysvětlení ničím nenahradíte, nevědomky se k němu po čase vrací.

Dalším rizikem fact-checkingu je, že lidé začnou být nedůvěřiví nejen k vyvráceným nepravdám, ale ke zprávám jako takovým, včetně těch pravdivých. Proto bychom měli zároveň rozšiřovat povědomí o tom, že pravda existuje a že se najdou i důvěryhodná média.

Lidé věřící dezinformacím se často obhajují tím, že mají právo na vlastní názor. Boj proti dezinformacím pak vnímají jako omezování svobody projevu. Kde podle vás svoboda projevu končí?

Ve společnosti myslím panuje falešné dilema, že se buď svoboda slova bude vztahovat i na nejbrutálnější nenávistné projevy, anebo tady bude vládnout nějaká cenzura. Přitom se ukazuje, že společenskou diskuzi omezují spíš dezinformace. Pokud totiž například necháte volně šířit nepravdy o menšinových skupinách, což u nás bývají typicky Ukrajinci, Romové nebo LGBT komunita, bojí se pak tihle lidé do debaty vstoupit a vyjadřují se čím dál méně. Nebo se do ní sice zapojují, ale jejich hlas postupně ztrácí váhu. Když se totiž nenávistné projevy na jejich adresu začnou akumulovat, budou jim druzí méně věřit. Aby tedy byla diskuze opravdu svobodná a nikdo z ní nebyl vyřazován, musíte jí nastavit taky nějaké hranice.

Řada hlasů dnes volá po tom, aby sociální sítě nenávistné projevy přísněji regulovaly. Nepřesunou se pak ale radikální skupiny zpátky do odlehlých míst internetu, kde budou ještě méně pod kontrolou?

To se samozřejmě stát může. Těžko regulací docílíte toho, že by si radikálové začali myslet něco jiného nebo že by s nenávistnými projevy přestali. To ale neznamená, že regulace nemá smysl. Pokud se například zpravodajský web rozhodne diskuze pod články moderovat, dává tím čtenářům najevo, že na jeho stránkách probíhá korektní debata, do které se můžou zapojit, aniž by se na ně sesypala lavina hejtů. Vytváří tím prostor, který může naopak spoustu lidí přilákat.

Výzkumy navíc ukazují, že vymezení hranic často nemusí vést k tomu, že by autoři nenávistných komentářů z diskuze odešli, ale naopak je to přiměje změnit slovník. V neposlední řadě regulací vysíláte signál lidem, na které se útočí, stavíte se tím na jejich stranu, což má taky význam.

Do jaké míry lze za nárůst nenávistných projevů v online i offline prostředí vinit politiky, kteří hate speech ve svých projevech legitimizují?

To je dobře položená otázka. Jen bych nemluvil pouze o politicích, ale obecně o autoritách, kterými můžou být také influenceři, novináři, herci nebo stand-up komici. Často se předpokládá, že tyhle osobnosti někde pronesou nějaký nenávistný komentář nebo konspirační úvahu a lidé jejich pohled převezmou, přestože si předtím nic takového nemysleli. Takhle to ale většinou nefunguje. Lidé už zpravidla nějaká přesvědčení mají a autority spíš stanovují normy toho, co se smí veřejně říkat. Pokud nenávistný projev pronese například prezident, posunou se ty hranice dál.

Populisté s tím koneckonců kalkulují. Vyjadřují myšlenky, o kterých už je publikum přesvědčené, aby tím získali politické body. A jejich voliči je pak v důsledku začnou ventilovat taky. Jak ukazují detailní historické průzkumy, ani nacistická propaganda nefungovala tak, že by Goebbels se svými spolupracovníky rozšířil antisemitismus ve společnosti, která do té doby antisemitská nebyla. Dezinformace vždycky pracují s narativy, nad kterými lidé sami váhají nebo které jim jsou blízké. Právě proto jsou tak efektivní. Propaganda nejde proti srsti.

Zkoumáte témata, která jsou silně zpolitizovaná. Nečelíte pak hejtům i vy sám?

Samozřejmě, ale moc to neřeším. Oproti tomu, co zažívají některé kolegyně vědkyně, navíc nejde o nic zásadního. Ženy bývají terčem útoků mnohem častěji než muži.

Jedna věc mě ale zaujala. Když v médiích mluvím o nenávistných projevech, píšou mi pak lidé na sociálních sítích, že jsem příšerný neomarxista, že tu šířím cancel culture a omezuju svobodné myšlení. Jindy jsem zase mluvil o dezinformacích a v diskuzi jsem si přečetl, že jsem pravicový liberál, který poklonkuje Fialově vládě a jejímu boji proti Rusku. Přál bych si, aby se nám ta témata podařilo odpolitizovat. Zatím jsou pořád vnímaná jako agenda určitého politického tábora, ať už progresivního, nebo konzervativního, a to nám brání se s nimi vypořádat.