Musíme si přiznat, že neustále žijeme v omylu, říká herec Myšička

„Největší dramata se dějí uvnitř každého člověka. Divák by si měl z představení odnést, že musí pracovat sám na sobě,“ myslí si herec a umělecký šéf Dejvického divadla Martin Myšička.

Dejvické divadlo patří k nejoblíbenějším kulturním stánkům v Česku, dostat se sem na představení se ale nepoštěstí jen tak někomu. Ansámbl divadla proto už druhý rok po sobě přináší možnost zhlédnout inscenaci v přímém přenosu v kinosálech po celé republice. Po loňské derniéře kultovního představení Ucpanej systém bude 7. dubna k vidění hra Elegance molekuly.

„Co budeme léčit? To, co vyléčí víc lidí, nebo to, z čeho bude víc peněz?“ líčí Martin Myšička dilema divadelní hry, která vypráví o českém vědci Antonínu Holém a komplikované historii vývoje léku proti HIV. Elegance molekuly mimo jiné odhaluje mechanismy společnosti, ve které mají hlavní slovo peníze.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Martin Myšička mluví i o své vlastní nezvyklé rozkročenosti mezi uměním a vědou. Jeho alma mater totiž není jenom DAMU, ale také matfyz. „Fyzika mě navedla k tomu, že materialismus nestačí,“ říká herec, který přiznává, jak se chodil zavírat do učeben DAMU, aby se vyřval z vlastního emočního bloku.

„Já prostě nemám chuť léčit americký narkomany a promiskuitní homosexuály. Hepatitidou B trpí 300 milionů lidí. 90% lidí, kteří mají HIV, si za to můžou sami,“ říká Antonín Holý, kterého ztvárňujete ve hře Elegance molekuly. Chce si vybrat, zda budou zázračné molekuly, které pomohl objevit, léčit pacienty s HIV, nebo ty s hepatitidou. Co na tuhle repliku říkáte?

Je to složitá otázka. Byli jsme v kontaktu s vědci z Ústavu organické chemie a biochemie a mluvili jsme o tom, jak probíhá vývoj léčiv. Je to skutečně strašně nákladná věc. Stojí to opravdu stovky milionů dolarů, pokud má vývoj proběhnout všemi fázemi. Z potenciálních molekul, které jsou nějak nadějné, je jen pár, které postoupí do dalších testů, a může se stát, že to nakonec nedopadne. Pro byznysmeny to znamená, že musí najít nemoc, která se zaplatí, že se léčivo bude prodávat. Ústy Antonína Holého tedy padá otázka: Co budeme léčit? To, čím trpí víc lidí, nebo to, z čeho bude více peněz?

Nevzbuzují ve vás peníze a fakt, že ovládají svět, trochu zoufalství?

Nechci být za moralistu. Ale mám na to samozřejmě osobní názor. Myslím, že když jde pouze o peníze, není to úplně blahodárný přístup. Když budu chtít postavit nejlevnější dům a vydělat na něm co nejvíc peněz, bude to jiné, než když budu chtít krásný dům, aby se v něm lidem žilo dobře, když budu vydávat noviny, abych si za nimi mohl stát, nebo naopak, aby se jich prodávalo co nejvíce. Cítíte, že jsou to různé přístupy. I v případě farmacie se tyhle otázky řeší. Moc peněz by měla být vyvažována etikou, humanistickým přístupem. Peníze jsou energie společnosti. Jak s ní budeme nakládat, to už je druhá věc.

V mládí jste se rozmýšlel, jestli půjdete dělat herectví, nebo subatomární fyziku. To mě zajímá.

Je pravda, že jsem po Gymnáziu Wilhelma Piecka, které je zaměřené na matematiku, přirozeně vylučovací metodou šel na jadernou fyziku neboli subatomární. V 80. letech jsem byl ovlivněný pořadem Jiřího Grygara Okna vesmíru dokořán, takže vesmír, ta obrovská nekonečna, nebo naopak ty mikrorozměry, kvarky, mě fascinovaly. Tak jsem šel na matfyz. Pravda, jako náctiletý jsem dělal amatérské divadlo, byl jsem hodně ovlivněný filmy Tomáše Holého. Vidíte, Antonín Holý, Tomáš Holý, oba na mě měli vliv. To jsem si nikdy předtím nespojil.

Ve druháku na matfyzu jsem zkusil DAMU. Šel jsem na přijímačky, do toho přišla revoluce, všude kolem velké změny, i na DAMU se proměnilo hodně lidí. Přišel pan Pistorius, Adamíra, Vyskočil, což byli mí budoucí pedagogové, a ejhle, oni mě vzali. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jestli studovat to, nebo ono, tak jsem nějak přebíhal. Postupně se ale ta výhybka přirozeně musela překlopit. Nešlo dělat obojí naplno. Matfyz je skutečně moje alma mater stejně jako DAMU. Tohle rozpolcení mám v sobě dodnes.

Když pak hrajete o elegantních molekulách, nevrací se k vám láska k elementárním částicím?

Pomáhá mi. I třeba ve smyslu vcítění se do toho, co asi řeší vědci, jak uvažují. Zároveň vím, že to není všechno. Nebyl jsem na matfyzu úplně skvělý student. Cítil jsem, že mi něco chybí. Po revoluci se sem dostaly i takové věci jako holotropní dýchání, vycházely knihy Junga i Stanislava Grofa. Strašně mě to přitahovalo. Začal jsem zkoušet meditace, vipassanu. Divadlo je taky jakási laboratoř člověka. A fyzika mě navedla k tomu, že materialismus nestačí.

Když se podíváte dovnitř jádra, rozpadne se už jen to slavné E = mc2. Mnoha experimenty je potvrzeno, že hmota a energie jsou dvojí projev téhož. A když se zeptáte: Co to je energie? Zjistíte, že to vlastně může být jakási informace, vlna. A co je informace? No, to je idea. A už jsme v mentalismu. Najednou se otevírají úrovně, o kterých by někdo řekl, že jsou ezo. Ale já bych k tomu řekl: Ne. To je přirozená spiritualita světa. V tomhle smyslu mi věda nestačí.

Četl jsem knihu o tom, jak biologie nestačí na popis vzniku života, nebo knihu o tom, že fyzika pořád nedokáže propojit kvantovou teorii s teorií relativity. To vás zajímá?

To souvisí s redukcionismem. Redukcionista ve fyzice myslí, že když vysvětlí chování elementárních částic, dá se z toho odvodit zbytek všeho. Svět je strašně složitý. Tomuhle neholduju. Myslím, že ze sebelepších rovnic neodvodíte Shakespearovy sonety.

To mě nenapadlo (smích).

Co je vlastně věda? Každý jsme tak trochu vědec. Svět kolem sebe pozorujeme, klademe si otázky, jak funguje, co to vlastně je. Vědec dělá totéž, akorát na to má lepší nástroje, ale pořád by si měl vědec zachovat to, že nabízí pouze popis reality. Koncept, který nikdy realitou nebude. Každý rozumný fyzik ví, že zkoumá, jak funguje svět. Každý obor má svoje pole platnosti, za ním už je něco, co třeba fyzika říct neumí. Proč tady něco je, na co to je. Tam už začíná metafyzika. Jedno bez druhého nemůže být. Potřebujeme to racionální i to iracionální.

Bohužel jsem zjistil, že mnoho vědců nemá tu schopnost, že když zjistí, že jejich teorie nefungují nebo nejsou úplné, neumí je opustit a hledat lepší. Oprostit se od svého názoru, protože je přežitý, je skvělá vlastnost, kterou málokdo má. Samozřejmě, čím víc se něčemu budu věnovat, tím těžší je přiznat si, že jsem žil v omylu. Musíme si ale přiznat, že jakýkoliv náhled na realitu není úplný. Nemůže být úplný. Musíme si přiznat, že neustále žijeme v omylu.

To zní hrozně, ale zároveň to může mít uklidňující efekt.

Já takhle uklidňuju sám sebe. Ne vždycky to dokážu. Ale je důležité přijmout se i s chybami. Jako herec vím, že tohle je jediná cesta. Omylnost, chybovost, to je to živé, to je to lidské. To mi dává svobodu zkoušet.

Jak se učí emoce? Sám jste mluvil o tom, že nejste úplně pudový herec, zároveň máte zkušenosti s vědou. Dá se analyticky přistoupit k emocím a k tomu, jak je ztvárnit?

Na DAMU jsem šel v roce 1990, to je 34 let, předtím jsem divadlo dělal amatérsky. Herec se učí celým svým životem. Vlastně je zvláštně rozpolcený, protože i když zažívá reálnou situaci, vzadu v hlavě mu nabíhá: To je zajímavý materiál, to si musím zapamatovat. V herectví se dá celý život použít jako nikdy nekončící škola. Pak jsou samozřejmě různá cvičení na rozvoj emocí. Nebo k něčemu nutí samotná hra a postava. Jako Don Juan musím být sebejistý, nějak to v sobě hledat, rozeznívat.

Ze začátku, když jsem byl ještě velký matfyzák, jsem měl bloky. Styděl jsem se sám před sebou, zjistil jsem, že jsem zablokovaný, že se neumím svobodně projevit. Naordinoval jsem si, že budu chodit do tělocvičny, a tam jsem vědomě šílel. Snažil jsem se takhle utrhnout ze řetězu v bezpečných podmínkách. Dal jsem si třeba na zem žíněnky, abych sebou mohl fláknout na zem a snažil se dostat ze sebe třeba to naštvání na svou zablokovanost.

Zjišťoval jsem sám na sobě, co je za tím. Myslím, že by to prospělo mnoha lidem. Kdysi jsem to nazval tatami vipassana, meditace hladu a žíněnky. Opravdu si najít bezpečný prostor, kde nebudu rušen, a alespoň sám před sebou si umět zařvat, zasmát se, zaplakat si. Ejhle, něco naskočí. Ucho se diví, co huba mluví, člověk se diví, co dělá tělo. Dokáže to určitě i tanec. Je mnoho různých postupů. Prošel jsem holotropním dýcháním, meditacemi, prožitky, které člověka rozvíjejí. Ale jak jsem říkal, pro herce je škola celý život. Děti, rodina, manželka, to všechno je materiál.

Mám pocit, že u vědy se počítá s dost jasným výsledkem, s jasným cílem. Jak je to s divadlem? Čeho chcete dosáhnout? Mluvil jste o spiritualitě – může ji do společnosti dostat divadlo?

Ty cíle mají více rovin. Někdy je to rekonstrukce sálu, někdy příprava hry. To je ale krok číslo dvě. Velký cíl je, že ty největší dramata se dějí uvnitř každého člověka. Divák by si z představení měl odnášet, že musí pracovat především sám na sobě. Když se promění úroveň každého člověka, přirozeně se promění celá společnost. Můžu tepat šéfy firem, říkat, jak je systém špatný. Ale dokud se nezmění každý sám, nebude to lepší.

Vezměte si, co se děje za hrůzy. Na druhou stranu nám nikdo nediktuje, jak se k sobě budeme chovat na ulici, jak se budou chovat řidiči na silnicích, co budou kupovat, na co budou koukat, co číst. To je v našich rukách, jak se chováme k rodičům, ke svým dětem, jaké vedeme vztahy.

Co se týče spirituality, myslím, že třeba umělá inteligence nás teď tlačí k tomu, pokládat si otázky, co to znamená být člověk. Jsem biostroj? Je vědomí jenom nadstavba mozku, nebo je to opačně a mozek je průchod vědomím jako nějaký televizor, který bez signálu nebude fungovat? To nám ukáže umělá inteligence. Pokud jsme jen biostroje, tak nás převálcuje, protože AI je jako biostroj s mnohem větší kapacitou. Jestli je v nás něco lidského, nějaká duše, tak boj s umělou inteligencí nemůžeme prohrát.

Díky za rozhovor.