Můžou si chudí za všechno sami? Ve hře skončí na dně i snaživý bankéř

„Za své podělané životy si můžete sami,“ shrnul debatu o demonstracích nespokojených lidí na Václavském náměstí jeden z oblíbených memů na sociálních sítích.

„Každý si za všechno v životě sám, sám může,“ říká pan B., hlavní hrdina divadelní hry Jako lvi Romana Sikory, když sebereflexivně uvažuje o původu svého vzestupu a pádu, který je v podtitulu hry.

Slova pana B., bankéře a bezdomovce, v Sikorově textu jsou ironickým komentářem k liberálnímu postoji všech, kteří ohrnují nos nad lidmi, již se cítí ve společnosti opuštěni či jinak zapomenuti.

Sikorovo ironické podobenství o iluzích a limitech pojmu individualita v pozdně moderních kapitalistických společnostech se hraje v pražském Divadle X10. Chopil se ho Lachende Bestien, soubor kolem režiséra Michala Háby, který Sikorovu hru svou inscenační hravostí a vynalézavostí zbavil námitky vůči všem podobným hrám. V inscenaci Jako lvi se vyplatí zůstat a prožít si story jednoho vzestupu a životního krachu.

Pád na dno nemusí být důsledek selhání píle a pracovitosti, jak to kdysi meritokraticky vykládal Václav Klaus, když nahlas přemýšlel o tom, proč jsou lidé v Africe a jinde na světě chudí. Někdy zasáhnou vyšší síly, selhání těla, nehoda… a člověk letí volným pádem ke dnu.

Známe to všichni ze života i z umění, třeba z filmu. Globální kapitalismus je Závod ke dnu (2011), říká ve svém stejnojmenném dokumentu režisér Vít Janeček, i na krachu se dá vydělat. Volný pád (1993), je zase název slavného filmu Joela Schumachera s Michaelem Douglasem, v němž hlavní hrdina v akutní životní krizi prochází rozčileně městem a v boji za zachování své vztahové individuality obviňuje ze špatného života i korporace a celou dysfunkční lhostejnou společnost.

Sikorova a Hábova obžaloba je zabalena do ironie a divadelní nadsázky, což umožňuje dostat se divákům až na kůži, aby se mu pak lépe připomněla tvrdá realita. Nikdo se nechce jen tak pro zábavu dívat na úpadek a smrad pouličního hnusu přežívání bez domova. Ovšem skrze smích se nakonec do příběhu hry dostanou i diváci, kteří jinak rádi tvrdí, že si lidi za všechno můžou sami.

Režisér Hába vytváří v prostoru hry (sedačka, mikrofon, pár židlí) z mála hodně. Vytěžuje text zevnitř. Kryštof Bartoš, který zářil už v „bestiální“ ibsenovské klasice Nepřítel lidu, je maniodepresivní pan B. nadšeně jedoucí na vlně zisků, nabitý ideou snadných a rychlých výdělků.

Trojice Bartošových spoluhráčů – Mark Kristián Hochmann, Ondřej Jiráček a Jindřich Čížek, taktéž autor hudby – nejsou jeho rekvizitami či dozvuky, jak by se chvíli mohlo zdát. Nakonec se paradoxně vyjevují jako stejně osamělá, ale i sebevědomá individua, jakkoliv chvíli to vypadalo, že sen dobré pospolitosti chudých jako životního východiska z průšvihu funguje. Neoliberální pohon, tedy touha po zisku a vlastním lepším životě, ale nakonec rozleptá všechny lidské spoje.

Představení Jako lvi si radostně pohrává s představou, že přičinlivý člověk se dostane z každého průšvihu. Zvláště když zná pravidla růstu finančních investic.

Jenže tam dole fungují trochu jiná pravidla a návrat je vlastně osudově předem zapovězen. Beznaděj v moři výbuchů smíchu ale není koncem. Ten se dostavuje až po představení na Národní třídě, kde se tehdy v roce 1989 všechno pro jednou zlomilo a pak nečekaně šlo svou pečlivě předepsanou dějinnou cestou neoliberální utopie, s čímž také od počátku do konce inscenace pracuje. Tam venku na Národní se pak s podivným pocitem kolem žaludku divák ptá, kdo za to všechno může a kdo co s tím: Já? Oni? My?

Souboru Lachende Bestien, režiséru Michalu Hábovi a autorovi textu Romanu Sikorovi se povedlo představení podvratné, nikoli snad společensky, protože taková kritika systému není nová. Podvratný je způsob, jakým se skrze divadlo dostává do těl a myslí a jak se tam snaží přeprat naše zaběhané stereotypy jednání a myšlení.