Článek
„A pak jsem umřel“, pronáší klidně, dokonce s lehkým pobavením Alexej Navalnyj, když vzpomíná, jak se jej ruští tajní agenti pokusili v srpnu 2020 otrávit. Letadlo, kterým se přiotrávený vracel ze Sibiře do Moskvy, ovšem nouzově přistálo v Omsku a on namísto márnice skončil v nemocnici. Nejdřív v ruské, kde mu stále hrozilo nebezpečí, potom – díky iniciativě své manželky Julie – v německé. Jeden z posledních hlasitých domácích kritiků současného ruského režimu sice prožil vlastní smrt, ale odstraněn nebyl. Prozatím.
Vystudovaný právník, někdejší kandidát na starostu Moskvy a svého času druhý nejoblíbenější ruský politik od roku 2006 upozorňuje na korupci nebo falšování volebních výsledků a v podstatě supluje roli nezávislých médií, která současný vládce Kremlu postupně vyeliminoval. Stejně jako jakoukoli politickou opozici. Jak víme z vlastní historické zkušenosti, upozorňování na vady neměnného autoritářského systému, natož naznačování, že existuje lepší alternativa a dějinný vývoj se může ubírat jiným směrem, je nepřípustné.
Navalnyj si uvědomuje, že jeho umlčení je v zájmu udržení pořádku. Odhalení, která zveřejnil na svém blogu nebo YouTube kanálu, mnohokrát nabourala příběh, který si o sobě dnešní Rusko a bývalý agent KGB stojící v jeho čele chtějí vyprávět a stala se spouštěčem řady masových demonstrací. Je jen otázka času, kdy se jej znovu někdo pokusí zneškodnit. Tentokrát nejspíš spolehlivějším způsobem, než jsou trenky napuštěné novičokem.
Vědomí vnější hrozby je určující také pro atmosféru filmu nazvaného zkrátka Navalnyj, který natočil kanadský dokumentarista Daniel Roher. Hned v prvních minutách se ruského aktivisty bez okolků ptá, co by chtěl vzkázat lidem, pokud by jej přisluhovači prezidenta zabili. Jde o možná netaktní, ale případný dotaz. Rozhovor odehrávající se v opuštěném baru, kterým je dokument prokládán, byl natočen jen pár dní před Navalného návratem do vlasti v lednu 2021. Sotva přistál na moskevském letišti, byl zatčen a odsouzen k devíti letům vězení.
Vykonstruované obvinění se kupodivu netýkalo Navalného (neexistující) vazby na CIA, ze které jej jako za časů studené války podezřívají prokremelští politici a novináři, ale zpronevěry a pohrdání soudem. Přes zdravotní problémy se Navalnyj z vězení dál prostřednictvím svého právníka a protikorupční organizace snaží mobilizovat veřejnost, zejména proti válce na Ukrajině. Ta podle něj stojí na lžích stejně jako rozhodnutí soudu.
Jelikož Roher začal Navalného filmovat až během jeho rekonvalescence, dokument není rozpínavým časosběrným portrétem, ale naléhavým záznamem událostí několika málo měsíců. Ústředním incidentem, okolo něhož je strukturováno vyprávění a k němuž se sbíhají jednotlivé myšlenky a motivy, je pokus o otravu a jeho následné vyšetřování. Druhou sjednocující linii pak obstarává láskyplný vztah Alexeje a Julie, kteří si celou dobu poskytují oporu, navzájem se popichují nebo – když je v závěru dělí sklo v soudní síni – si alespoň vyměňují zamilované pohledy.
Navalného předchozí politické aktivity v úvodu shrnuje svižný, hutný a přitom přehledný sestřih zpravodajských a amatérských záběrů a několik mluvících hlav, jejichž živé výpovědi se navzájem doplňují. Již zde si uvědomujeme, v čem mají současní odpůrci režimu výhodu oproti svým předchůdcům. Zásluhou mobilů, digitálních kamer a internetu se obrazové důkazy o tvrdých zákrocích represivního aparátu, policejních raziích i útocích kyselinou, okamžitě dostávají do celého světa, není potřeba je za hranice pašovat na důmyslně ukrytých filmových kotoučích.
Na rozdíl od svého úhlavního nepřítele Navalnyj nedisponuje mocí, miliardami od oligarchů ani neomezeným přístupem do oficiálních médií. Dokáže ovšem výborně využívat sociálních sítí. Dokument jej neukazuje jenom jako charismatického bojovníka proti zkorumpovanému systému, milujícího partnera a chápavého otce, ale také jako disidenta digitálního věku, který velkou část energie investuje do budování sympatického veřejného obrazu a napjatě sleduje, jak pod jeho videi naskakují počty zhlédnutí.
Chce, abychom viděli a slyšeli, že volný čas tráví krmením německých oslíků, ani po probuzení z kómatu neztrácí smysl pro humor a třeba let do Moskvy, kde bude s vysokou pravděpodobností zbaven svobody, si zkracuje sledováním Ricka a Mortyho. Ačkoli se ale před filmovým štábem stejně jako na YouTube nebo TikToku snaží prezentovat v co nejlepším světle a podmaňovat si diváky svým nadhledem a pronikavě modrýma očima, Roher mu neumožňuje, aby film proměnil v nekritické self-promo. Naopak si všímá i občasných trhlin v pečlivě utvářené image.
Na otázku ohledně dřívějšího flirtování s ruskou krajní pravicí odpovídá Navalnyj dost neochotně. Stejného pochodu jako neonacisté se údajně zúčastnil proto, že „umí mluvit s kýmkoliv“, říká ve snaze otočit kontroverzní spolupráci ve svůj prospěch. Vlídný úsměv, se kterým jinak hledí do kamery, působí najednou křečovitě. Kamera běží dál i během pauzy, kdy Navalného jeho asistentka nabádá, aby se tvářil mileji. V jiné chvíli mu ujedou nervy a kameramana vyhání za dveře hotelového pokoje.
Můžeme spekulovat, zda Roher tyto scény ve filmu nenechal právě z toho důvodu, aby Navalnyj nepůsobil příliš dokonale a my neměli pocit, že sledujeme jen převrácenou verzi proruské propagandy, která nepřipouští žádnou kritiku zbožňovaného vůdce. Pravdou totiž je, že vyjma moderátorů státní televize, spekulujících, zda byl skutečnou příčinou otravy kokain, LSD nebo domácí pálenka, a ruského prezidenta, který se jméno svého soupeře štítí jen vyslovit, ve filmu o Navalném všichni mluví s láskou a obdivem.
Ruský lid zastupují výlučně Navalného podporovatelé, například paní čekající na jeho přílet na letišti a označující jej pohnutě za symbol svobody. Vzniká zdání binárně rozdělené země, se zlým režimem na jedné straně a hodnými utlačovanými občany, povznesenými nad vládní propagandu na straně druhé. Jenomže na udržování konsenzu se v dnešním Rusku, stejně jako v normalizačním Československu, ve skutečnosti podílí většina obyvatelstva. Byť jen mlčenlivým souhlasem a obavou zaujmout morální postoj.
Přestože Navalného vidíme v poměrně širokém spektru situací, ne vždy lichotivých, a především jeho pevné pouto k manželce a dětem zajišťuje přísun emocionálně silných momentů, na konci zůstává vzdálenou, poněkud enigmatickou figurou, spíš oním výše zmíněným symbolem svobody (a taky vzdoru a odvahy) než člověkem s více vrstvami.
Z historického, sociologického nebo psychologického hlediska je Roherův film zjednodušující. Pro účely noirové konspirační detektivky, jejíž stylistické postupy tvůrci svědomitě napodobují, bylo ovšem podobné zúžení perspektivy asi nezbytné. Stejně jako Oscarem oceněné dokumenty Citizenfour: Občan Snowden a Icarus, také Navalnyj upřednostňuje napětí a nepolevující spád před větší hloubkou a širšími souvislostmi.
Vedle množství dramatických událostí zesiluje naléhavost vyprávění blízké snímání ruční kamerou a rychlé stříhání z místa na místo, z tváře na tvář. Hodinu a půl dlouhý film, napěchovaný děním, zvraty a emocemi, málokdy zpomalí, abyste se mohli nadechnout a zamyslet. Mnoho senzačních odhalení navíc dokumentaristé natáčeli z první ruky, což posiluje dojem, že události probíhají v přítomném čase a ještě nebylo rozhodnuto, jak se dál vyvinou.
Předčasným vrcholem filmu je scéna dávající zakusit, čeho bychom se možná byli bývali dočkali, kdyby spolu John le Carré a Sacha Baron Cohen napsali scénář ke špionážnímu thrilleru. Navalnyj vymyslel plán, jak se vysmát hlouposti agentů. Ze zašifrovaného čísla volá svým travičům, jejichž identitu se mu podařilo odhalit za přispění investigativní žurnalistické skupiny Bellingcat. Nejdříve se představuje vlastním jménem, ale muži na druhém konci hned zavěšují. Následně předstírá, že je pracovníkem ruských tajných služeb. K velkému údivu datového analytika Christa Grozeva a novinářky Marie Pevčich, kteří s ním sedí v místnosti, mu jeden z chemiků začne vyzrazovat podrobnosti likvidační mise.
Prvotní pobavení ze škodolibého pranku střídá šok nad nekompetentností pověřených osob a mrazivou tečku sekvenci dodává Navalného případná poznámka po ukončení hovoru: „Chudák. Zabijí ho“. Desetiminutová scéna plná náhlých změn nálad neukazuje jen Navalného neobyčejný herecký talent, patrný ostatně i během jeho rozhovoru s Roherem, ale také systém v rozkladu, k jehož demaskování stačí pár digitálních nerdů, trocha psychologické manipulace a špatně placení státní zaměstnanci, kteří si přivydělávají prodejem citlivých údajů na černém trhu.
Jestli nějaký okamžik filmu dává naději, že se novodobé ruské impérium rozloží zevnitř, pak tahle názorná ukázka, jak mocnou a snadno dostupnou zbraň dnes představují data. Je otázkou, zda Alexej Navalnyj někdy bude moct svobodně pokračovat ve svém tažení. Každopádně naznačil cestu, po které se mohou vydat další lidé, kteří nechtějí korupci a nerespektování lidských práv, jedno zda v Rusku, Brazílii, Polsku nebo České republice, jen nečinně přihlížet. Roherův emocionálně bohatý film je nejcennější jako bezprostřední záznam důležitého úseku této cesty i jako memento.
Po otravě novičokem Navalnyj zápasil s časem. Kdyby letadlo neplánovaně nepřistálo a kdyby nebyl včas převezen do Německa, zřejmě by nepřežil. Rovněž v dlouhodobějším horizontu rozhodne čas. Jak pronáší jedna postav v Kunderově Knize smíchu a zapomnění, „boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění“. Váleční zločinci budou, doufejme, jednou zapomenuti. Ne tak jejich zločiny a lidé, kteří se na ně nebáli upozorňovat.
