Moranův stand-up byl spíš balanc nad propastí. Nespadl, štěstí opilce

„Tohle vypadá jako důležitá místnost,“ divil se irský komik, když vkročil na pódium vyprodaného pražského Kongresového centra, vrcholu komunistické architektury, a rozhlédl se po balkonech ve výšce čtvrtého patra. Z toho pohledu ho musela jímat závrať. „Asi bychom měli vymyslet nějaký plán,“ usoudil a zároveň tak přiznal, že velká část jeho aktuální show je improvizovaná.

„Největší rebelie je být sám sám sebou,“ řekl mi Moran před několika týdny, když jsme se o jeho vystoupení bavili po telefonu. Komik postuloval, že život je nekonečně zábavnější, když mu nedáváme pravidla, tudíž na pódia je třeba přijít s prázdnou hlavou a nadějí, že to nějak dopadne. We Got This. To zvládneme!

Moranovým vyprodaným večerem se táhlo hned několik témat. Vracel se ke zkušenosti pandemie („Jak jste v Česku říkali lockdownu? Lockdown? To jste se moc nesnažili.“), k politice („Putin je jako poslední brambora ve večerce.“), k české nátuře („Vy Češi jste extrémně tolerantní. Pokud vám ta věc nic nedělá, jste s ní v pohodě.“).

Nejdůležitějším tématem We Got This ale nakonec byla zkušenost muže na prahu stárnutí a ten děsivý paradox, který přináší. Vypadáte jako někdo, kdo ví. Ale nevíte vůbec nic. Svým dětem říkáte: „To zvládneme!“ a nemůžete se přitom dočkat, až jim bude dvacet, abyste jim konečně přiznali, že vůbec netušíte, která bije.

Moran se dobrovolně vydal na zrádné území, když se rozhodl vtipkovat o zkušenosti stárnoucího bílého muže. Ne snad proto, že by vtipy o vlastní privilegovanosti, LGBTQ komunitě nebo o tom, že „za všechno mohou ženy“ (publikum se znepokojeně uchechtlo), byly tak strašlivě provokativní. Ale protože jde o komiky dávno vytěžené území.

Když Moran říká, že se ho po padesátce začali všichni ptát na cestu, připomíná to šestnáct let starý fór Rickyho Gervaise, který si po čtyřicítce užíval právo navigovat řidiče náklaďáků při parkování. Když si stěžuje na neestetičnost mužských pohlavních orgánů, působí to jako druhý odvar z Luise C. K.

„Myslel jsem, že chcete poslouchat vtipy o penisech! To byl vibe, který jsem chytal z první řady,“ zakončil Moran tragikomický monolog o traumatické zkušenosti padesátníka. Ohranému tématu moc osvěžení nepřinesl, bez hloupých fórů se neobešel („Můj penis viděl přistání na Měsíci.“).

Nejzajímavěji o své zkušenosti mluvil paradoxně ve chvílích, kdy trochu zvážněl, sedl ke klavíru a vykládal o pocitu samoty, který zažíval při pandemickém lockdownu, čerstvě po rozvodu. „Moc jsem si nevařil. Nedávej mu najíst, já ho znám, to je ten hajzlík,“ varoval sám sebe.

„Svět je plný lidí, kteří něco umí a jsou v tom fakt skvělí. Ale neměli bychom zapomínat i na ty ostatní,“ řekl Moran, když jsem se ho po telefonu ptal, proč na nové show hraje na piano. Prý na něj vůbec neumí.

V Kongresovém centru na komika čekaly jednoduché klávesy (do těch byste virtuose Mannyho neschovali). Doprovázel se na ně, zatímco vyprávěl posmutnělé historky ze života osamělého muže.

Když se dvakrát během večera rozezpíval, všechno do sebe na chvíli zapadlo. Ze stand-upu se stala jazzová meditace, jejímž cílem bylo na chvíli přijmout sám sebe. Své já, které neumí zpívat, neumí hrát, nic neví, nemá nic připraveného, ale potřebuje se vyjádřit. V tu chvíli irský komik sahal po něčem osobitém, ojedinělém a přesahujícím.

Moran byl vždycky víc než jen suma svých nejpovedenějších gagů. Šlo o to, co ztělesňoval. V sitcomu Black Books nonkonformního intelektuála, který preferoval totální svobodu i za cenu toho, že se stane společenským outsiderem. Ve stand-upech zase citlivého chlapíka, který na pódiu ve stejné míře filozofoval jako sypal z rukávu vtípky o křečcích.

Včera působil jako alkoholik v relapsu, který balancuje nad propastí. Od pádu ho zachraňovalo charisma… a taky opilecké štěstí. Pořád mu nedělalo problém napojit se na publikum, využít svůj talent jazykový i improvizační, s nímž na místě spřádal báchorky o Češích, které tramvaje odvážejí do hlubokých lesů, aby tam společně poobědvali polévku.

Surreálným zkazkám o národě tramvajových flegmatiků se publikum upřímně smálo, u penis-monologů trochu nuceně pochrochtávalo, a celkově vzato svému oblíbenému komikovi fandilo. Zvlášť ve druhé polovině představení se ale nešlo zbavit dojmu, že Moranovi trochu docházejí síly. Možná za to mohl i fakt, že Praha byla závěrečnou zastávkou turné.

„Chci, aby má show byla vtipná, aby lidem přinesla radost, protože myslím, že ji potřebujeme víc než kdy dřív,“ řekl mi Moran v rozhovoru. Nad jeho včerejším vystoupením se ale vznáší spíš pocit melancholie.