Mohla to být skvělá podívaná. Místo toho je z Čarodějky omšelý muzikál

Někde nad duhou modří ptáci zpívají a sny, které jste snívali, se skutečně naplní. Leží tam země, která vládne barvami a žlutá cesta vás dovede ze všech jejích koutů do Smaragdového města. Někde nad tou duhou vládne mocný čaroděj Oz a jeho plány kříží zlá čarodějnice.

Příběh, který se ve filmovém světě vypráví už téměř 125 let, je i přes svou pestrobarevnost černobílý. Dobro i zlo poznáte na první pohled, protože zlo je –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pochopitelně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v jinakosti. Skrývá se za špičatým kloboukem, tenkými kostnatými prsty, dlouhým černým pláštěm a hlavně zelenou kůží. Zlá čarodějnice ze Západu stojí proti všem: krásné kouzelnici Glindě, malé, ale neuvěřitelně statečné Dorotce z dalekého Kansasu i mocnému Ozovi.

Jak už to ale bývá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „moderní doba“ jednoduchý příběh převrátila. Americký spisovatel Gregory Maguira už v 90. letech donutil lidi k zamyšlení nad tím, co se v zemi Oz stalo před příchodem Dorotky a zůstalo tak nevyřčeno. Do jeho vyprávění se zamilovaly davy a to i díky muzikálu „The Wicked“ opředeném chytlavými písničkami a krásnými tanci. Ale to nebyl jediný důvod.

Čarodějnice (ve všech podáních –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ knižním, muzikálovém i tom nejnovějším, filmovém) řeší rasu a to, jak život s jinou barvou pleti (a ostatně s čímkoliv, co by někdo mohl považovat jako jinakost) může být náročný a depresivní. Pod změtí pestrobarevných kostýmů a chytlavých popových hitů se skrývají důležité otázky. Zaprvé: Jak se nejen vyrovnat s vlastní jedinečností, ale být na ni hrdý. A zadruhé: Jak donutit lidstvo, aby v černobílém světě vidělo i odstíny šedé a třeba i trochu té barevnosti, kterou je země Oz proslavená.

Abychom si na tyhle otázky dokázali odpovědět, musíme se v novém filmovém zpracování vrátit na začátek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ do dob, kdy Elphaba (Zlá čarodějnice ze země Oz) a Galinda (Glinda) byly kamarádky. Tedy do univerzity Shizu. Škola a kouzlení –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mysleli byste si, že je to zaručený recept na banger. Není.

Galinda (hraná zpěvačkou Ariana Grande) přichází jako milovaná a obdivovaná blondýna oblékající se jenom do růžové, která všechno dostane tak nějak zadarmo. Není hloupá, ale její svět naplňují spíš party a krášlení než studium. Jejím největším trikem, jak pak balit muže, je pohazování vlasů ve větru. Na rozdíl od Reese Witherspoon v Pravé blondýnce ale Ariana Grande nedokáže do role Galindy dostat dostatek vtipu ani nadhledu a převrátit tak stereotypní zobrazení ideální studentky z černobílého světa „normálnosti“ v uvěřitelný a chytrý protipól k Elphabě (hraje ji Cynthia Erivo). Většinu času tak spíš působí jenom hloupě a neurvale.

O něco lepší situace je na druhém pólu našeho černobílého světa. Budoucí Zlá čarodějnice ze země Oz ve svých upjatých černých šatech a pevně svázaném copu tmavých vlasů samozřejmě funguje v Čarodějce jako alegorie jinakosti. V podstatě zastupuje ty inteligentní, svérázné, lhostejné knihomolky ve všech teen filmech z přelomu tisíciletí.

A Cynthia Erivo se narozdíl od své herecké kolegyně zhostila úkolu se ctí. Daří se jí v průběhu příběhu posouvat charakter Elphaby od chytré, přesto naivní dívky, v mladou ženu, ve které se probouzí hněv a chuť něco změnit. Nebylo by tak snad ani nutné na ní rádoby nenápadně postupně oblékat špičatý klobouk a dlouhý plášť, dávat jí do rukou koště a pohazovat kolem ní rudými střevíčky. Divák občas něco ví a dokonce si to umí spojit. Na druhou stranu bylo od tvůrců velmi prozíravé podtrhnout jinakost čarodějky se zelenou barvou kůže obsazením herečky s tmavou barvou pleti a přetáhnout tak pohádkový příběh ze země Oz trochu blíž k současnému Kansasu.

Ze vzájemného sbližování těchto dvou postav, nebo také dvou pólů černobílé země Oz, měl vzniknout zajímavý svět plný šedých zákoutí k objevování. Nestalo se. A to i přesto, že se režisér Jon M. Chu rozhodl příběh vyprávět na ploše dvou hodin a čtyřiceti minut, což ani v dnešních opulentních poměrech není málo. Na tak velkorysém prostoru se příběh o rozmanitosti dal vyprávět daleko chytřeji, místo toho je ale vyplněný pohledy postav do dálky, pohazováním vlasy a prostoduchým příběhem, který dělá z diváka pitomce a stereotypy víc podporuje, než že je by je mazal.

Znatelně se to projevuje nejen u chování Galindy, ale třeba i u některých vedlejších postav, jako je Elphabetina setra Nessarose, která je na vozíčku. Další z mnoha prvků, který už v původním muzikálu na Broadwayi ukazoval na to, že svět není černobílý. Místo, aby se této části příběhu dostalo v novém filmovém hávu nějakého osvěžení, zůstává stále stejný a Nessarose je tak stereotypně vykreslovaná jako chudinka, která vždycky potřebuje se vším pomoct, i když o to třeba nemá zájem.

Tradiční příběh měl prostě nový film někdo přepracovat. Něco vyhodit, něco upozadit, jiné detaily naopak vypíchnout. Původní verze už je pro dnešní dobu zaostalá a její pojetí výjimečnosti (nebo chcete-li jinakosti) je na hony vzdálené tomu, kam se nejen rasová otázka, ale obecně debata o individualitě dnes posunula. Nehledě na to, že v americkém publiku sice může –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména v současné době –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ příběh rezonovat, ale pro českého diváka bude tento úhel daleko méně srozumitelný.

Nová Čarodějka ze všeho nejvíc připomíná čarodějnický High School Musical šmrcnutý Zakletou Ellou. Před dvaceti lety by nejspíš pobavila a roztančila davy. Dnes jen vyplňuje program –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a nejlépe by sedla do televizního vysílání někdy ve středu ráno.

Ale jsme teprve v půlce. Téměř tříhodinová Čarodějka bude mít ještě jeden filmový díl. Třeba se v druhé části na konci příštího roku ještě vše v dobré obrátí. Tak to v pohádkách bývá, ne?