Mohl zbohatnout na Nirvaně, jenže měl svoje pravidla. Kdo byl Steve Albini?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mělo to být radostné období. Steve Albini, jedenašedesátiletý americký hudebník a studiový inženýr (nerad si říkal producent), zrovna dokončil novou desku své kapely Shellac, která měla přijít po desetileté pauze. Jejího vydání se ale nedožije. Albini podlehl srdeční zástavě přímo ve svém chicagském nahrávacím studiu.

„Nejlepší, co teď můžete udělat, je nahrát desku za pár dní – s vysokou kvalitou, ale s minimální produkcí a bez zásahů úředníčků z labelu. Jestli je tohle, co chcete, moc rád se toho účastním,“ napsal Albini členům kapely Nirvana v době, kdy měli navázat na neuvěřitelný úspěch alba Nevermind.

Původně nebyl jejich fanouškem. Cobain a spol. v Albinim nevzbuzovali žádnou silnou emoci. Na spolupráci kývl, protože ho lákala příležitost kapelu vysvobodit z drtivého tlaku, který na ni vyvíjelo hudební vydavatelství, a pomoct jim vrátit se k upřímnějšímu, syrovějšímu zvuku.

„Udělat desku, kde každá nota a každý úder do bubnu sedí, není žádný trik. Každý trpělivý idiot s dobrým rozpočtem to dokáže. Já preferuju pracovat na albech, která mají vyšší ambice: originalitu, osobitost, entuziasmus,“ pokračoval v dopise Albini. Syrová energie poslední studiové nahrávky Nirvany vyděsila kapelní label Geffen natolik, že nařídil dva singly přemíchat. Přesto se Albinimu podařilo dostát svých slov, že „hudba nás všechny musí přežít“.

Možná nejslavnější odstavec z dopisu Nirvaně se týká peněz. Albini se zřekl všech výhod, které jsou jinak v hudebním průmyslu běžně tolerované – například procenta z licenčních poplatků. „Myslím, že je to eticky neodůvodnitelné. Skladby píše kapela. Kapelní fanoušci kupují desky, kapela je zodpovědná za to, jestli je to deska skvělá, nebo příšerná. Licenční poplatky tedy patří kapele.“ Albini se jen díky procentům z prodejů In Utero mohl topit v penězích. Pořádné částky ale raději vyhrával v pokerových turnajích.

Narodil se v kalifornské Pasadeně, ale zásadní část života prožil v Chicagu, kde studoval žurnalistiku a přiživoval se prodejem desek v hudebním obchodě. Ovlivnila ho punková a DIY scéna, The Ramones, ale i experimentální new wave kapely jako Devo. Nezajímal ho jen syrový, špinavý zvuk. Jeho hudební rozsah se rovnal nekonečnu. Jako producent ochotně spolupracoval s kýmkoli, kdo zaplatil základní vstupní částku (v porovnání s konkurencí zůstávala velmi nízká).

Stál za legendárními deskami Surfer Rosa od Pixies nebo Rid of Me od PJ Harvey, ale i za nezávislými rockery Cloud Nothings nebo Godspeed You! Black Emperor. Albiniho život provázely zásady: ať už to bylo poskytnout své služby i těm, kteří si mysleli, že si ho nemohou dovolit, až po pravidlo, že na koncertech jeho vlastních kapel může fotit kdokoli. Pevné zásady pro něj byly způsob, jak se osvobodit od nepředvídatelných praktik velkých hráčů hudebního průmyslu.

Albini dovedl umíchat punk, grunge, ale třeba i songwriterské symfonie Joanny Newsom. Tu Albini přesvědčil, aby album Ys (2006) nejdříve nahráli o samotě pouze s harfou, na níž se zpěvačka doprovází, a pak teprve pracovali s orchestrem. Sama Newsom později prohlásila, že kdyby nahrávali dohromady, album by znělo mnohem formálněji a upjatěji, chyběla by mu jeho emocionalita a živost, pro kterou se Ys stalo jednou z nejoceňovanějších nezávislých nahrávek posledních dvou dekád.

Na další z křehčích desek v Albiniho diskografii, Things We Lost In The Fire (2001) od minnesotského dua Low má zase posluchač pocit, že se přemístil přímo do nahrávacího studia. Albini byl mnohem raději, když se o něm mluvilo jako o studiovém inženýrovi než jako o producentovi, protože věřil, že jeho práce je být expertem na studiovou techniku. Má chápat, proč mu to „vazbí“, jaký je potřeba použít mikrofon a kam ho dát, aby správně nabral činely. Tahle expertíza je mnohem důležitější než producentské diktování ze studiové pohovky, jak má která skladba znít. Albini chtěl zachytit umělce ve své přirozenosti. Nic nepřidávat, nic neubírat, nikam je netlačit. A udělat to pokud možná co nejprecizněji. To všechno je na desce kapely Low z roku 2001 slyšet velmi detailně.

Než se Albini etabloval jako studiový inženýr, věnoval se hlavně svým vlastním hudebním projektům. Jeho kapela Big Black vznikla na začátku osmdesátých let, ještě na univerzitních studiích, a zosobňovala stejnou nekompromisnost a agresivitu, s jakou Albini provokoval ve svých dobových hudebních recenzích. Big Black si dělali legraci z homosexuality, rasismu i z extrémní pravice. Sami byli extrémní provokatéři, o jejichž hudbě se i v pozitivně myšlených recenzích psalo, že je neposlouchatelná, a v obalech jejich ípíčka Lungs fanoušci nacházeli žiletky, kondomy nebo zakrvavené kusy papíru.

Že Albiniho provokace mohly působit okolí bolest, si uvědomil až o mnoho let později. „Hodně věcí, které jsem řekl, přišlo z pozice pohodlí a privilegia. Byly hloupé a já jich lituju. Není ničí povinností mé přešlapy přehlížet, ale já cítím povinnost se za ně omluvit,“ svěřil se před třemi lety na sociální síti X.

„Přepočítali jsme se,“ řekl o sobě a svých vrstevnících. „Mysleli jsme, že zásadní bitvy o rovnoprávnost a inkluzivitu již byly vyhrány a ve společnosti se nakonec projeví, takže naše kontrariánství, sarkasmus a ironie nikomu nemohou ublížit.“

Kapela Big Black se v roce 1987 rozpadla. O pět let později založil Albini spolu s baskytaristou Bobem Westonem a bubeníkem Toddem Trainerem post-hardcorovou formaci Shellac. Trio vydávalo desky přibližně jednou za deset let, ale vždycky vzbudily velký ohlas. Nové album To All Trains přitom zatím nikdo neslyšel. Shellac se závazali, že k desce neudělají žádné propagační materiály. Albiniho poslední deska vyjde 17. května.