Mladá generace si nemůže dovolit nebýt politická, říká zpěvák Berlin Manson

Kapela Berlin Manson na jaře vydala debutové album Poor but Sexy, které je soundtrackem života ve východní Evropě za časů pozdního kapitalismu. Šestadvacetiletý frontman Adam Dragun na něm ve skladbách na pomezí punku, elektroniky a rapu zpívá o krizi bydlení, vyhoření i uvědomění, že se mladí Slováci a Češi nikdy nebudou mít stejně jako jejich vrstevníci na Západě. „Východoevropská identita může být jak prokletím, tak osvobozením,“ připouští. Se svým parťákem Patrikem Nagym se 17. listopadu představí na pražském Václavském náměstí jako jedni z účinkujících Koncertu pro budoucnost, který připomíná výročí sametové revoluce.

S kapelou Berlin Manson uzavíráte letošní Koncert pro budoucnost. Jak každoroční oslavy sametové revoluce vnímáš?

Vždycky mě přitahovaly a zároveň dráždily události spojené se silnými kolektivní mýty. Sametová revoluce je jednou z nich a stejně jako další zlomové body našich dějin je dvojznačná. Na jednu stranu v sobě skrývá ohromnou symbolickou sílu, dokáže generovat novou perspektivu na kontext, ve kterém žijeme. Zároveň ale hrozí, že se stane muzeem, které do sebe žádné nové významy pouštět nebude.

V Česku se poslední roky začíná diskutovat, jestli není čas oslavy sametové revoluce pojmout i jinak, než jako připomínku pádu totality, jestli je víc nepropojovat se současnými společenskými tématy, jako jsou klimatická krize nebo práva menšin. Část společnosti je ovšem proti, nechce 17. listopadu dávat žádné nové nálepky.

Myslím, že jakýkoli historický odkaz může přetrvat jen ve chvíli, kdy je dál interpretovaný a žitý. Přehnané reakce na obou stranách debaty myslím vyplývají z toho, že si pleteme kritiku s hejtem. Jak říká můj oblíbený filozof Georges Didi-Huberman, pokud něco kritizujeme, znamená to, že nám na tom záleží. Jen díky neustálé aktualizaci a kritice můžeme odkaz sametové revoluce udržet.

Napadá tě, jak taková aktualizace revolučního odkazu může vypadat?

Sám jsem začal oslavy 17. listopadu aktivněji vnímat v pubertě. Pocházím z Košic, kde jsem byl v období dospívání součástí poměrně silného hnutí punkerů a squatterů. Díky tomu jsem měl blízko k lidem, kteří oslavy organizovali v méně prestižní podobě, než jakou známe z akcí pořádaných na náměstích velkými institucemi. Tahle neprofesionalita jim umožňovala s revolučním odkazem zacházet svobodněji, což mě jako mladého anarchistu fascinovalo.

Košičtí umělci v čele s básníkem Tomášem Strakou se například snažili připomenout disidenta Marcela Strýka, o němž Egon Bondy mluvil jako o svém nástupci. Už v patnácti, šestnácti letech jsem tak viděl, jakou velké kolektivní mýty můžou mít hodnotu. Že je můžeme nejen uchovávat, ale i naplňovat novými významy nebo vytáhnout znovu na světlo odkaz, na který se už trochu zapomnělo.

Vnímají lidé na východním Slovensku z tvojí zkušenosti sametovou revoluci jinak než lidé v Praze?

Myslím, že ano. Mezi pracujícími vrstvami na východě Slovenska byla například běžně přítomná otázka, za co jsme v devětaosmdesátém zvonili klíči. V Košicích jsem ve vztahu k sametové revoluci vždycky vnímal jistou rozpolcenost – na jedné straně jsem cítil sympatie, na druhé jistý distanc a nedůvěru, třeba i ze strany mých prarodičů. V Praze si naopak všímám, že kdykoli se někdo opováží idealizovaný obraz sametové revoluce zpochybnit, vyvolá tím bouřlivé reakce.

Zatímco druhý zakládají člen Berlin Manson Patrik Nagy žije v Bratislavě, ty ses přestěhoval do Prahy, kde momentálně studuješ Alternativní a loutkové divadlo na DAMU. Přivedla tě sem hlavně škola nebo i politická situace na Slovensku?

Do Prahy jsem se stěhoval z Krakova. Původně jsem v Polsku plánoval zůstat déle, zvažoval jsem, že se přesunu do Varšavy. Jenže pak přišel covid, v Bratislavě se mi bydlet nechtělo a nejschůdnější cesta byla Praha. Nedá se tedy říct, že by mě sem přivedly primárně politické důvody. Nemyslím si, že by se někdo jednoho rána podíval na předvolební průzkumy a řekl si: „Tak tohle ne, musím pryč.“ Takhle člověk politiku neprožívá, dotýká se ho prostřednictvím každodenních drobností. Řešil jsem spíš, kolik mých kamarádů odešlo do zahraničí a kolik zůstalo, jaké kluby jsou na Slovensku otevřené, jaké se organizují koncerty nebo jaká se hrají divadelní představení. Proto jsem odešel do Česka.

Ptal jsem se i proto, že jsem se o stěhování do Prahy bavil s Katarzií, která mi říkala, že slovenské společnosti přestala rozumět a že jí Česko připadá svobodomyslnější.

To u mě neplatí. I když teď bydlím v Praze, do Bratislavy se pořád často vracím. Čím déle jsem ze Slovenska pryč a čím víc je tam politická situace vyhrocená, tím víc mám důvodů a příležitostí jezdit zpátky. Ani mi to v Praze nepřipadá svobodomyslnější, pokud tedy budu mluvit specificky o kulturní scéně. Přijde mi, že kultura na Slovensku je s prohlubující se politickou krizí stále zajímavější, protože problematizuje samu sebe. Hledá svou úlohu a tím pádem se stává naléhavější. Přiznejme si, že na Slovensku momentálně vznikají lepší kapely než u vás. A teď nemluvím o své kapele, ta už je mrtvá.

Politika vlády Roberta Fica ale na slovenskou kulturu v posledních měsících čím dál víc doléhá. Ministryně Martina Šimkovičová odvolala dosavadní vedení Slovenského národního divadla, Slovenské národní galerie i Slovenského národního muzea. Zapojuješ se do protestů, které její kroky vyvolaly?

Ano, jsem v kontaktu s lidmi z iniciativy Otvorená kultura, která organizuje stávky, propojuje různé kulturní instituce, a snaží se tak bránit proti zásahům vlády. Když mám příležitost, tak jim pomůžu, jen nejsem zdaleka tolik aktivní jako tvrdé jádro, které tomu obětuje fakt hodně. Nikdo přitom nemá jasnou odpověď, jak slovenské kultuře pomoct nějakou systematickou podporou.

Bylo to vidět například po posledním velkém extempore Šimkovičové, když odvolala ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličku a ředitelku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou. Spousta institucí, divadel i organizátorů hudebních akcí z Česka se tehdy ozývala lidem ze Slovenska včetně mě, že by nám ráda nějak pomohla. Vždycky jsme ale dospěli k závěru, že nikdo netuší, co se dá v takové situaci vlastně dělat. Můžete samozřejmě uspořádat nějakou symbolickou akci. Bratislava ale přece jenom není od Prahy tak daleko, aby jich bylo nutné organizovat tolik. Není to jako na Ukrajině, kde lidé potřebují pomoct s existenčními problémy.

Chápu, na slovenské kulturní scéně nejde o otázky života a smrti. Aspoň zatím.

Přesně, není to tak, že by umělci ze dne na den neměli co jíst. Destrukce slovenské kultury je pozvolná. O to je ale možná prekérnější a nebezpečnější. Z mého pohledu je pro umělce největším rizikem postupný rozklad kulturní infrastruktury, kterou vůbec nebude lehké dát znovu dohromady. Hrozí, že se slovenská kultura v dlouhodobém horizontu úplně izoluje. Že podobně jako Maďarsko nebudeme splňovat podmínky na projekty Evropské unie, které slouží k propojování různých zemí. Čím méně peněz půjde do školství, tím méně budou moct studenti absolvovat zahraničních stáží a workshopů. Mě se to v mých šestadvaceti letech třeba už nedotkne, ale dalších generací rozhodně ano.

Právě o tuhle izolaci ale ministryně Šimkovičová dost možná usiluje, když říká, že slovenská kultura má být slovenská a žádná jiná.

Určitě. Pamatuju si, jak jsem byl ještě za vlády Práva a spravedlnosti ve Varšavě a dělal jsem tam rozhovor s dramaturgem nejvýraznějšího polského divadla Nowy Teatr. Říkal mi, že jednou z jejich nejdůležitějších agend je udržování kontaktů se zahraničím, což byla záležitost, o kterou se tehdejší politická garnitura moc nestarala. Je to dlouhodobá, mravenčí práce, ale když se mezinárodní vazby přeruší, je to citelná ztráta.

S Berlin Manson jste letos vydali debutovou desku Poor but Sexy, na které se vyjadřujete právě i k současným společenským otázkám. Hned v úvodním tracku Aha Mama zpíváš: „Svet, aký si poznal skončil pred polhodinou, a nevyzerá, že je pre nás.“ Cítíš zmar, že se politika doma i v zahraničí vydává cestou, která jde proti tvým hodnotám, že najednou tolik zemí přestává směřovat k otevřenému světu, kde všichni budou mít stejná práva?

Určitě. V rámci punkové kapely ale zároveň můžeš prožívat zvláštní slast, že nic nevychází podle našich představ. V punku byla vždycky přítomná jistá fascinace destrukcí. Když jsme album nahrávali, řešil jsem v sobě otázku, o čem by punková kapela z malé východoevropské země v roce 2023 vlastně měla mluvit, jaký má význam. Jestli by lidem měla dávat naději, fňukat nebo se smát. Co bych měl říkat, aby to ještě bylo relevantní.

Z tvých textů jde cítit hořká ironie, ale zároveň nepůsobí rezignované. Je znát, že zpíváš o věcech, na kterých ti opravdu záleží. Bereš hudbu jako formu aktivismu?

Pokud se bavíme o aktivismu v tradičním slova smyslu, tak určitě ne. Tuším, co poctivá aktivistická práce vyžaduje, proto by mi přišlo hloupé za aktivismus prohlašovat naši hudbu nebo obecně jakékoli kritické umění. Určitě se ale v textech snažím dekonstruovat jazyk veřejného diskurzu. Zajímá mě, jakým způsobem jazyk běžně používáme a jak se dá pokřivit, kde má svoje limity. Vždycky pro mě bylo důležité v textech kritizovat svět kolem, ale zároveň jedním dechem kritizovat sám sebe. Proto jsem se chtěl na desce vyhnout pocitu mesiášství, pocitu, že máš na všechno lék. V tracku Aha Mama třeba reflektuju paradoxní situaci, kdy lidem říkáš, co všechno je špatně, ale zároveň vystupuješ v televizi.

Na debutu tematizuješ taky specifickou východoevropskou identitu. V titulním songu Poor but Sexy zpíváš: „Pozeráš Netflix a každý je tam sexy. Všetci majú dom a v ňom nepotrebné veci. A ja si myslím, že toto sme mohli byť my,keby sme boli z inej planéty a nie z východnej Európy.“ Kdy sis svoje východoevropanství začal uvědomovat?

Specifičnost východní Evropy si neuvědomíš, dokud ji na chvíli neopustíš. Pro mě byl zásadním zážitkem náš první koncert v Berlíně. Jsem zvyklý mezi písničkami hodně mluvit, spatra, aniž bych si cokoli připravoval. V angličtině jsem ale dost špatný improvizátor, takže jsem byl před vystoupením hrozně vystresovaný. V jednu chvíli jsme si s Patrikem začali ze sebe vzájemně dělat srandu. Představovali jsme si, jak budu v angličtině koktat, a začali jsme schválně přehrávat východoevropské barbarství.

Když jsme pak nastoupili na pódium, řekl jsem publiku hned na začátku: „Ahoj, my jsme Berlin Manson. Předem se omlouváme, pokud omylem řekneme nějaký rasistický vtip, ale jsme jenom barbaři z východní Evropy.“ Bylo to dost zábavné a podvratné. Právě tehdy jsem si poprvé uvědomil, že východoevropská identita může být jak prokletím, tak osvobozením. Zároveň mi přijde, že je teď otázka národních identit znovu na pořadu dne, i když se to minimálně nám dvěma nemusí líbit.

To je pravda – od Brexitu a trumpovské Ameriky přes východní Němce až po Slovensko…

Ano, strašidlo národních států se vrací, i prostřednictvím války na Ukrajině. A možná je to nakonec překvapivé jen pro naši vrstvu mladých kosmopolitních lidí, kteří měli pocit, že národy už jsou přežité. Že budou dožívat nanejvýš někde na Moravě nebo v Košicích, ale my už půjdeme dál a přes výměnné studijní pobyty se rozplyneme v globální identitě. Sám jsem byl dlouho přesvědčený, že národ je jen anomálie, která jednou zanikne, že jde o mylný pohled na svět. Teď naopak přemýšlím, jestli nebyla chybná naše perspektiva.

V době návratu národních států tak začíná být znovu aktuální i kategorie východní Evropy, o což se postarali politici jako Viktor Orbán. Přestože jsou národ i východní Evropa jen sociální konstrukty, nepřestávají být pro lidi reálné. Stůl rozbiješ, ale se sociálním konstruktem nic nenaděláš. Zmiňoval jsi hlášku „toto sme mohli byť my“, což je opět ironie. Je otázka, jestli jsme opravdu někdy mohli být stejní jako lidi na Západě nebo jsme jen podlehli iluzi, že takoví můžeme být.

Téma východoevropanství mi přijde zajímavé právě i v souvislosti se sametovou revolucí. Generace našich rodičů myslím často předpokládala, že jejich děti už budou vyrůstat ve stejném světě jako děti na Západě, že historií ve východním bloku nebudou poznamenané. A teď se ukazuje, že to úplně neplatí.

Našim rodičům se zdálo, že po revoluci stačí dohnat Západ a všechno bude v pořádku. Jenže se ukázalo, že ho možná nikdy nedoženeme a že možná ani Západ nikdy nebyl takový, jakým by chtěl být. Ve východní Evropě se teď antisystémové strany dostávají do mainstreamu, což řada teoretiků včetně antropologa Ivana Kalmara přičítá deziluzi z neúspěšné transformace po roce 1989. Jeden můj spolužák ale trefně poznamenal, že když se podíváme na politický vývoj v mezinárodním kontextu, není v tom východní Evropa nijak výjimečná.

Problémem, který dobře ilustruje, že porevoluční generace nečeká tak růžová budoucnost, jak naši rodiče očekávali, je bytová krize. „Dnes už kazdý niečo vlastní. Všetci sú krásni. Na námestiach sú vyhradené zóny na to byť šťastný. Ale kde budeme bývať, boy?“ ptáš se v singlu Kde budeme bývať. Jak těžko se ti shánělo bydlení v Praze?

Když jsem se sem stěhoval, shánělo se mi paradoxně snadno. Bydlel jsem na Újezdě s partičkou z FAMU, na pokoji jsem měl díru ve stropě, ale platil jsem snad tři a půl tisíce měsíčně, což bylo super. Nedávno jsem si naopak zažil peklo, když jsem odcházel z jednoho bytu a zároveň se mi nedařilo najít nový. Krize bydlení je o to brutálnější, že se týká téměř celé Evropy, byť se najdou země, které ji zvládají o něco lépe. Zajímá mě i proto, že jde o politický problém, který se nás dotýká na zcela konkrétní, každodenní úrovni. Ovlivňuje, jak se cítíme, jak spíme, s jakými lidmi bydlíme, jak daleko cestujeme do práce i kolik peněz nám zůstane na trávení volného času s kamarády.

Dobře to vystihuje zkušenost, o které mi vyprávěla jedna moje kamarádka. Před časem se rozešla s přítelem a říkala mi, že to chtěla udělat už dávno. Nakonec ale vždycky dospěla k názoru, že je ten vztah vlastně docela v pohodě, když ho porovná se situací, kdy by si musela sama hledat nové bydlení. Přijde mi fascinující, že krize bydlení může souviset dokonce i s láskou.

I nejosobnější věci nakonec můžou být politické.

Přesně tak. Což mě přivádí zpátky k sametové revoluci. Když jsem před naším rozhovorem uvažoval, co si o jejím odkazu vlastně myslím, vzpomněl jsem si na svoje debaty se staršími kamarády, kteří ji sami zažili a aktivně se do ní zapojili. Často pro ně bylo důležité, aby odkaz 17. listopadu zůstal nepolitický. Aby byl morální, hodnotový a duchovní, ale zároveň nebyl spjatý s konkrétními politickými ideologiemi. Dost jsem se s nimi hádal. Snažil jsem se jim vysvětlit, že moje generace už si nemůže dovolit ten luxus nebýt politická. Nemůžeme se zabývat jen láskou, přátelstvím a soudržností. Láska je pro nás zároveň otázkou peněz nebo dostupnosti bydlení a tím pádem je nevyhnutelně politická.