Mimořádná událost se nekoná. Politická satira uvázla v půlce cesty

Česká kinematografie má dlouhou tradici sebemrskačského vysmívání se sobě samým. Zvláště v 60. letech, v době české (a československé) nové vlny vznikla řada filmů, které si i dosti nevybíravě utahovaly z české národní povahy. Výjimečné jsou v tomto ohledu třeba Formanovo Hoří, má panenko, Ecce Homo Homolka Jaroslava Papouška či mistrné Intimní osvětlení Ivana Passera. Všechny tyto filmy zobrazovaly obyčejné Čechy jako jadrné a zároveň poněkud holubičí povahy, které často raději remcají nad během událostí, než aby je svým zásahem změnily k obrazu svému. A spíš než aby se v krizové situaci spojily, ještě se v ní víc rozhádají.

Na tuto tradici v éře normalizace navázaly zejména filmy podle scénářů Zdeňka Svěráka, vrcholem jeho tvorby v tomto ohledu jsou patrně Kulový blesk (napsaný společně s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Podskalským), Na samotě u lesa (společně se Smoljakem) či Vesničko, má středisková. V porevoluční éře scénáře Zdeňka Svěráka natáčel zejména jeho syn Jan a ač tu typické svěrákovské šťouchance do obyčejných Čechů pokračovaly, filmy to už byly mnohem laskavější, ztratily někdejší štiplavý, leckdy až satirický podtón.

Když před dvěma lety vstoupili do kin Vlastníci, zdálo se, že v jeho režisérovi Jiřím Havelkovi našla tahle zavedená česká tradice svého následníka. Vlastníci byli inteligentní a přitom velmi zábavnou komedií odehrávající se na schůzi bytového družstva. Na ní se logicky sejdou značně různorodí lidé, kteří krom vlastnictví bytů v jednom domě nemají mnoho společného. Jsou naopak z dosti různorodých sociálních i věkových skupin a mají také dost různorodé, často i protikladné cíle.

Vlastníci byli adaptací divadelní hry Společenstvo vlastníků, kterou realizoval Havelka se svým domovským souborem Vosto5, a díky dlouholetému inscenování byla „vymazlená“ do posledního detailu (hra je nadále k vidění ve vršovickém Vzletu). Ve svém novém filmu Mimořádná událost už vyšel Havelka z filmového scénáře, a ač byla očekávání kolem filmu obrovská, film je bohužel zcela nenaplňuje. Nejspíš i proto, že selhává právě v tom, čím chce být především – satirickou zprávou o české současnosti a o Češích.

Základem Havelkovy nové komedie se stala reálná, i když dle sloganu filmu „neskutečná událost“. Před třemi lety na Vysočině strojvůdce motoráku vystoupil z vlaku, aby na něm opravil závadu. Vlak se ale poté samovolně rozjel opačným směrem – bez strojvůdce, zato i s jedenácti cestujícími. Ujel takto několik kilometrů, celá jízda trvala 14 minut.

Podobně jako ve Vlastnících tu tak Havelka získal slibný uzavřený prostor, v němž se potkávají hrdinové, kteří nemají vůbec nic společného, a tím lépe to mezi nimi může jiskřit. Jen jejich jízda trvá o něco déle a obsahuje také nejspíš i vypjatější momenty. A nelze tu nevzpomenout film Věry Chytilové Kalamita, který podobně ve vlaku uvěznil sestavu hrdinů. Havelka má oproti Chytilové k dispozici dokonce jedoucí vlak, což filmu může dodávat dynamiku. Stejně tak může pracovat s hrozbou blížícího se neštěstí, která v aktérech události vyvolává paniku. A zásadní roli tu má i bídný stav vlaku nejmenovaného „státního dopravce“, v němž nefunguje víceméně nic včetně záchranných brzd.

Film začíná velmi slibně, když uvádí na scénu sestavu zábavných a přitom velmi uvěřitelných hrdinů. Těmi jsou třeba vlezlá důchodkyně v podání skvělé, ve filmu nepříliš vídané Marie Ludvíkové, manželský pár v těžké krizi ztvárnili Jana Plodková a Igor Chmela a poněkud životem unavenou mladou matku Jenovéfa Boková. Významnou roli má ve filmu i Jaroslav Plesl jako majitel pohřebního ústavu. Sestavu doplňuje antiislamistický myslivec, tři mladí rockeři, přemoudřelý nezletilý cyklista a pár postav se může vynořit ještě v průběhu děje.

Je logické, že krizová událost, kdy se motorák neřízeně rozjede po kolejích, spustí v jednotlivých aktérech různé reakce, jejichž škála je závislá na osobnostním nastavení postav. V počátku filmu je sledování dění v uzavřeném prostoru jednoho vagonu opravdu zábavné, nejen díky hereckým výkonům, ale i díky skvělým, výtečně odpozorovaným dialogům. Pak ale filmu jaksi dojde dech. V klaustrofobickém prostředí jednoho vagonu se všechny ty nabízející se peripetie poměrně rychle vyčerpají, a tak do děje začnou vstupovat zásahy zvenčí, které ale působí nadbytečně. Původní aristotelské soustředění na omezený čas a místo tím ztrácí tah. A ačkoliv motorák rozvážně pluje po kolejích stále stejnou rychlostí, film samotný najednou ztrácí tempo a to, co předtím tak skvěle fungovalo, se najednou zcela rozpadá.

Rozpačitý dojem dokoná poměrně triviální politická satira, v níž nechybí protřelý politický poradce jak od Babiše, proiislámská moudra jak od internetových diskutérů, červené svetry jak od Hamáčka a slabošský populistický politik jak… inu, jak z české politiky. Česká politická kultura v poslední době už bohužel dospěla do takového stadia, že je jen velmi těžké ji satiricky uchopit – už samotná politická realita je leckdy tak bizarní, že je už i sama sobě satirou a nelze ji více satirizovat.

Netýká se to ostatně jen české reality: Jednou z nejpopulárnějších a také nejcitovanějších filmových satir byl v poslední době vánoční netflixovský hit K zemi hleď, utahující si z klimatologických témat i z aktuální mediální kultury. I v něm ale bylo patrné, že hranice mezi realitou a jejím satirickým obrazem je velmi tenká – úspěch filmu stál mimo jiné právě na tom, jak přes všechen satirický nadhled blízký realitě byl. Tohle by se přece klidně mohlo stát, kdyby se k zemi hypotetická kometa blížila, říkali jsme si u něj – zatímco u skutečné satiry stále chápeme, že se pohybujeme v říši nadsázky.

Politická satira je často už z podstaty lehce primitivní a tak zvláště ve filmu, který předtím tak hladce běžel bez nutnosti podbízet se divákům prvoplánovými vtípky, zamrzí. V závěru Mimořádné události se dočkáme ještě vhledu do světa současné české vesnice a záchranné akce, v níž figurují místní policisté, dobrovolní hasiči, skauti i myslivci. Má to být pravděpodobně velkolepé vyvrcholení vyprávění o české národní povaze, divák v té chvíli ale už jen útrpně doufá, že to celé brzy skončí. Mezi dobrovolnými hasiči tu u stolů sedí roztroušeni i členové Havelkova souboru Vosto5.

Možná, kdyby raději usedli s Havelkou ke scénáři, mohl být tento film mimořádnější událostí. Takto je bohužel spíš promarněnou šancí. A říkám to vzhledem k tak slibné první půlce filmu, ke kreditu tvůrců, hereckému obsazení a všem očekáváním, opravdu moc nerada.