Hrdina pořád umírá a ožívá. Na nové sci-fi s Pattinsonem škatulky nesedí

„Jaké to je umřít?“ křičí Timo na svého parťáka Mickeyho. Ten nehybně leží na dně rokliny uprostřed zapomenuté planety zvané Niflheim. V severské mytologii tak nazývali říši chladu, temnoty a ledu, což je přesné. Nic jiného tu člověk nenajde. Akorát obří breberky připomínající larvu ponravu.

Na začátku očekávaného sci-fi filmu Mickey 17, který od čtvrtka promítají česká kina, se účastník kolonizační mise Mickey zrovna nachází na jejich teritoriu. A larvy jej zřejmě za pár okamžiků sežerou.


Žádný problém. I kdyby Mickey skončil v zažívacím traktu vesmírného hmyzu, bude znovu vytištěn a dostane zpět vzpomínky svého předchozího já. Přesně to technologie v roce 2054, kdy se snímek odehrává, umožňují. Proto se Timo ptá tak divně.

Mickey je specialistou na umírání. Na to a na nic jiného. Jinak mu chybí talent, odvaha i intelekt. Krmivem pro mimozemšťany se stal kvůli neschopnosti myslet víc než jeden tah napřed.

Kontext poskytuje retrospektivní vyprávění, v němž se hrdina vrací o několik let nazpět. Protagonista s kamarádem Timem si na rozjezd obchodu s makronkami půjčili balík peněz od mafiána. V podnikání ale selhali a potřebovali gangsterovi zmizet z očí. Proto se přihlásili do projektu miliardáře Kennetha Marshalla, jenž si po neúspěšné kandidatuře na pozemského prezidenta usmyslel, že ovládne jinou planetu.

Zatímco vychytralý Timo si včas zajistil místo pilota, na Mickeyho, jenž o sobě nikdy neměl vysoké mínění, zbyla pozice posledního článku řetězce. Pro Marshalla a jeho tým agentů i vědců je „recyklovaným lančmítem“, objektem, na němž mohou testovat vakcíny, uměle vypěstované maso nebo smrtící plyn pro vyhlazení původního obyvatelstva kolonizované planety. O nic přece nejde. Mickeyho pak vždycky znova vytisknou.

Jenomže Mickey si na umírání ani po čtyřech letech, kdy nedělá nic jiného, nezvykl. Každý svůj skon prožívá jako ten první. Pořád cítí strach. A spoustu dalších emocí. Když jeho sedmnáctá verze přežije další smrt uprostřed mrazivé tundry, začne o svém údělu přemýšlet v jiném světle. Třeba by nemusel být jen bezcenným kusem masa. Zosobněním tohoto probuzení se stává Mickey číslo 18, který mezitím vylezl z tiskárny.

Od osmého filmu jihokorejského režiséra Pong Čun-hoa mnozí očekávali, že oproti jeho dřívější tvorbě bude vypravěčsky uhlazenější, méně kritický vůči současnému společenskému či ekonomickému uspořádání a možná dokonce ukotvený v jednom žánru. Po podobné trajektorii se ubírala kariéra spousty režisérů, kteří získali Oscara. Pong za film Parazit z roku 2019 obdržel rovnou čtyři. A hned nato uzavřel smlouvu s velkým hollywoodským studiem.

Autor filmů Vzpomínky na vraha, Matka nebo Ledová archa se ale velkým rozpočtem a očekáváním nenechal zastrašit, a namísto zaměnitelného sci-fi natočil žánrový hybrid. Mickey 17 kombinuje satirickou frašku s existenciálním rozjímáním a fekální humor s vážnou hudbou. Kromě žánru nemá ustálenou ani náladu, která se mění dle momentálního rozpoložení postav. Chvíli připomíná Hvězdnou pěchotu, chvíli klasiku 2001: Vesmírná odysea a jindy televizní estrádu.

Jednou z mála konstant filmu, jehož hlavní hrdina pořád umírá a ožívá, je mimoobrazový komentář, provázející diváky Mickeyho příběhem i pocity. Vyprávěcí pomůcku režisér převzal z knižní předlohy Edwarda Ashtona, není ale úlitbou méně chápavému západnímu publiku. Doslovnost vždy představovala součást Pongova rukopisu. I několikapatrová vila, kde se odehrával Parazit, byla čitelnou metaforou jihokorejské sociální stratifikace.

Hlavní přínos Mickeyho voiceoveru nespočívá v tom, co se z něj dozvídáme. Usnadňuje napojení na postavu, která v průběhu filmu vystřídá několik verzí. Stejný nicméně zůstává její způsob uvažování a smysl pro humor projevující se volbou slov či tónem hlasu. Pasivního, ňoumovitého protagonistu - v podání obdivuhodně tvárného Roberta Pattinsona - tak už na začátku jeho emancipace vnímáme jako plnohodnotnou myslící, cítící bytost.

Stejně jako Pongovou filmografií se celým příběhem vine otázka, čím je určena hodnota libovolného tvora, od lidí po housenky velikosti prasat. Nad naší schopností soucítit s něčím cizím či nelidským se režisér zamýšlel už v hororu plném monster Mutant nebo satiře týkající se životního prostředí Okja. Mickey 17 staví do popředí motiv smrtelnosti a strachu ze smrti. V tom jsou si postavy rovny, nehledě na to, jestli se nacházejí na samém dnu společenského žebříčku, nebo na jeho špičce.

Mickeyho pouť za poznáním, že také jeho život má cenu, že není docela postradatelný, trpí nadbytkem vysvětlujících odboček. Kvůli nim film nikdy nenajde svůj rytmus, když do sebe ale v závěru všechna poskytnutá vodítka zapadnou, stejně se dostavuje dojemná katarze. Citové pohnutí, jaké Mickey 17 navzdory vší grotesknosti či absurditě vyvolává, je krom vrstevnatosti scénáře a Pattinsonova výkonu dané i uvěřitelností tohoto sci-fi světa.

Loď miliardáře Marshalla působí stejně živě a opotřebovaně jako různé vesmírné koráby či vznášedla z „analogových“ sci-fi typu Vetřelec nebo Blade Runner. Připomíná obrovskou továrnu, kde se každý jedinec stává snadno nahraditelným dílkem výrobního soukolí. Samotný design tak zbavuje postavy individuality a svobody. Také v tomhle ohledu se projevuje Pongova postmoderní záliba kombinovat prvky takzvané nízké a vysoké kultury. Když kritizuje kapitalismus, umí být subtilně nevtíravý i vulgárně prvoplánový.

Na každou pronikavou narážku ohledně otázky, nakolik nás práce odcizuje sobě samým, připadá několik desítek vteřin pitvořícího se Marka Ruffala. V roli despotického Marshalla připomíná zdegenerovaného křížence amerického prezidenta Donalda Trumpa a miliardáře Elona Muska. Na hrubý pytel hrubá záplata, dalo by se říct - vzhledem k jejich nedávnému počínaní.

Mickey 17 připomíná trojského koně, jenž se pod rouškou zábavného filmu určeného všem snaží propašovat k divákům protisystémové poselství. Ne moc elegantně, Pongova režijní virtuozita se projeví jen párkrát. Rozháranost, díky níž snímek přesahuje každou myslitelnou škatulku, z něj ale zároveň dělá jednu z mála opravdu originálních hollywoodských „žánrovek“ posledních let. V časech, kterým dominuje standardizace všeho a všech, to není málo.