Metro je jeden přestup od podsvětí. Straší v něm Lenin i tunely

O architektuře pražského metra, otevřeného před 50 lety, se toho už napsalo hodně. A po právu. Málokterá podzemka dokáže vzbudit tak povznášející pocit jako pražská linka A. Stačí průhled „podloubím“ některé ze stanic na kónické kachle, způsob, jakým důmyslně zjemňují světlo. Odkazují se k historii i ke svému okolí, ale zároveň ho budují úplně nově.

Dokonce ani tolik diskutovaný vizuální smog v metru není tak strašlivý, jak by se mohlo zdát. V porovnání s Berlínem nebo Budapeští, kde jsou stěny (poměrně fádních) stanic běžně olepené reklamními poutači od podlahy až po strop. A nepomáhá ani fakt, že jsou to často plakáty odkazující na turistické atrakce na povrchu. Majestátní architektura nejstarších částí pražského metra je přece atrakce sama o sobě.

Ale co všechna ta prázdná místa? Ne billboardy, ne vitríny nově osazované výstavami, ani umění ve vestibulech. Metro je fascinující i tam, kde nic není. V průhledech temných tunelů, prázdných přestupových chodbách, na místech, kde nejsou žádné poutače, žádné umění. Právě tam má totiž nejblíž k našemu podvědomí.

Před pár dny se ve vestibulu stanice metra Anděl objevil šestnáctiletý chlapec Jan Boháč s peticí. Žádal v ní o odstranění nápisu Moskva–Praha, dědictví minulého režimu, které stále zdobí mramorové obložení bývalé Moskevské. Mělo sloužit mimo jiné jako připomínka, že na výstavbě stanice se v osmdesátých letech významně podíleli sovětští inženýři (ti českoslovenští na oplátku vypomohli s výstavbou stanice Pražskaja). Náměstek pro dopravu Zdeněk Hřib ale namítá, že plastika je lživá. Mezi Moskvou a Prahou nebylo přátelství, Sovětský svaz Prahu okupoval.

Čím to, že k nápisu už dávno nepřibyla vysvětlující cedule, o níž už loni uvažovala architektka metra Anna Švarc?

Možná i proto, že v podzemí jsme zvyklí všechno trochu přehlížet. Středověké vykopávky ve vestibulu Můstku, ale i reklamy na pizzu. Někdy oboje najednou, to když komerce vytlačí historii. Kdyby Jan Boháč věděl, že se na Dejvické za trafikou ukrývá plastika s Leninem…

Česká akční videohra Hrot si s duchem temné minulosti v metru poťouchle hraje. Situovaná do světa komunistické Prahy, začíná ve stanici Kosmonautů (dnešní Háje). Prázdné, temné chodby, větrací šachty, rozpixelovaný vizuál a nahnědlé barvy odkazují na první střílečky. Vaši nepřátelé? Například Konfidenti - obří létající hlavy, které provolávají: „Lenin žije!“

Hrot se nesnaží o žádný hodnotný komentář k diskuzi o traumatech minulosti. Jde mu jen o to, vyvolat duchy z vestibulů metra a střílet do nich hlava nehlava.

Mohlo mi být jedenáct let, když mě kamarád s jistou pýchou, že ví víc než já, upozornil: „Právě vstupuješ do protiatomového bunkru.“ Vyděsilo mě to. Nejen proto, že jsem si nedovedl představit nic strašidelnějšího, než je jaderná válka, ale také proto, že jsem si nikdy nevšiml obrovských tlakových dveří na konci tunelu. Všechno to mám denně před očima - a stejně jsem je neviděl.

Metro je prostředí extrémů. Buď v člověku zapíná selektivní slepotu, díky níž pravidelně míjí plastiky oslavující přátelství Moskvy a Prahy, anebo otevírá nejistotu a strach.

„Přesně takové mu metro připadalo. Za svými tunely, stanicemi a zákoutími mu nejvíce připomínalo podsvětí. Všude kolem kámen jako v chrámových chodbách, světla jako louče a podivně studená temnota. A stále do něj denně proudily tisíce lidí, pospíchající za něčím neuchopitelným. Ztracené duše, jakou byl i on sám,“ psal v roce 2017 spisovatel Michal Šefara v thrilleru Podsvětí.

V Šefarově příběhu záhadně umírají holubi ve vestibulech, na zdech tunelů se objevují tajuplná znamení. Samotné stanice ožívají. Spisovatel původem z Břeclavi tvrdí, že metro je jako stín města. A že volně se pohybovat v těsné blízkosti podsvětí – může na nás čekat hned za nenápadnými dveřmi pro údržbáře – je od Pražanů dost pošetilé. Ještě horší je pak podle Šefary budovat nové tunely plánované trasy D. „Kdo ví, kam lidé kopnou. Praha má svou duši, je otázka, jestli ji chceme provrtat.“

Šefara na rovinu přiznává, že se inspiroval u dnes již legendárního románu o podzemce Metro 2033 ruského spisovatele Dmitrije Gluchovského. Jeho masivně úspěšná post-apokalyptická trilogie, podle které vznikla i série počítačových her, také lákala čtenáře, kteří v metru cítí znepokojení. Metro 2033 ale cílilo hlavně na ty z nás, kdo neklidně pokukují po tlakových dveřích a googlují si protiatomový kryt na Klárově.

V Gluchovského trilogii se z moskevského metra stane jediné místo, kde lidstvo nezasáhl nukleární armageddon. Přeživší popíjejí houbový čaj nebo v tunelech vyráběnou pálenku a sní o dávné minulosti. Tuší, že se lidstvo vrátilo o tisíce let zpět ve vývoji. Stanice se v podzemí stávají politickými enklávami, tu fašistů, jinde komunistů.

Gluchovskij podobně jako Šefara rád pracuje s mysteriózními prvky. Někde uctívají Velkého červa, jinde musí bojovat s „démony“, zmutovanými monstry žijícími na povrchu zdevastované Moskvy, kteří občas slézají do podzemí a ohrožují poslední přeživší. Daleko nebezpečnější jsou místa, kde tunely metra „mluví“, nebo v sobě prostě koncentrují cosi neuchopitelného, ale destruktivního. Stačí si nedat pozor a člověk v nich může zešílet.

Bolestivý paradox rusko-ukrajinské války zdánlivě postavil Gluchovského příběh na hlavu. Ale ne tak docela. Ruský spisovatel časem mysteriózní linku Metra opustil a v dalších dílech (Metro 2034 a 2035) čím dál víc vnímal mikrosvět podzemky jako alegorii pro lidskou malost a zaslepenost. Podobně jako autorova další díla se dala podzemní sága číst jako kritika ruských poměrů.

„Metro 2035 vyšlo v roce 2015, rok po anexi Krymu. Hlavní postava té ságy Arťom se celou dobu snažil obyvatele metra zachránit. Říkal lidem, že na povrchu je líp, snažil se je tam dostat. Ale pak si řekl: tak jděte do háje, s**u na vás, jsem z vás unavený. A vyrazil na povrch sám,“ vysvětloval Gluchovskij v loňském rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Tohle jsou pocity, které zažívám. Snažíte se lidi přesvědčit a oni vám říkají, že jste za***nej zahraniční agent.“

Autor post-apokalyptické ságy o přežívání v metru byl ruskou vládou v nepřítomnosti odsouzen na osm let vězení. Prý proto, že nabádal spoluobčany, aby nepodporovali invazi na Ukrajinu.

Podívejte se, jak pražské metro v noci zachytil fotograf Seznam Zpráv Michal Turek:

V metru v ukrajinském Charkově se mezitím dělo něco velice podobného Gluchovského příběhu.

„Psychický tlak tam dole na vás dolehne. Když se na vás mračí tisíc lidí 24 hodin denně, nalepí se to na vás,“ vypráví dokumentarista Ivan Ostrochovský. V charkovské podzemce natáčel s lidmi, kteří se tu ukrývali před ruskými útoky. Film Světloplachost se zaměřil na mladého kluka Nikitu, který po měsících strávených v podzemí metra evidentně trpí. Je tichý, zádumčivý, doktorka v improvizované ordinaci ve vestibulu stanice mu diagnostikuje extrémní nedostatek vitamínu D.

Ve Světloplachosti se vagony metra mění na smutné ložnice, zatímco vestibul metra je přeplněný čekajícími lidmi, jejichž vlak domů jen tak nepřijede. Stanicí zní tklivé písně, kterých mají mnozí „spolucestující“ už plné zuby. A pak je tu Nikita, který pět měsíců neviděl sluneční světlo. „Nedovedu si představit, co s dětmi tohle všechno udělá. Co z nich bude za patnáct let za lidi,“ říká Ostrochovský.

Po fascinaci tajuplností metra zbývá zvláštní hořkost. Ostrochovského film slouží jako důkaz, že v podzemních chodbách se možná neskrývá žádné mystérium. Jen hrůza z představy, že v takovém místě uvázneme s vlastním vědomím.

Cítit se v metru bezpečně - nebo jeho atmosféru vůbec neřešit - samozřejmě jde. Stačí, že člověk spěchá na schůzku a neřeší nic jiného než co nejrychleji se přepravit do cíle. Na druhou stranu je metro místem, kde člověk stojí velmi blízko takzvanému liminálnímu prostoru. Tedy místu nestabilnímu, hraničnímu.

Britský akademik a bloger Ian Rodwell vysvětluje, že typickým liminálním prostorem je třeba pláž. Přechodné místo mezi pevninou a mořem, které při přílivu na pár hodin zmizí, zatopí ho voda. Slovo latinského původu se používá i v souvislosti s psychologií. Označuje přechodná životní období - třeba mezi dětstvím a dospělostí, období rozchodů a rozvodů, časy, kdy se cítíme zranitelní a prožíváme zásadní změny.

Metro není pláž (i když se už ocitlo pod vodou), ani tu neprožíváme zásadní životní změny. Na druhou stranu, stačí sledovat, co s naší psychikou udělá, když si stoupneme na samý kraj nástupiště. Zadíváme se do hloubky tunelu. Nebo když si představíme, že jsme se ocitli v přestupové chodbě a zjistíme, že výtah nefunguje a únikové východy jsou zamčené.

Další termín, který je s atmosférou metra třeba spojit, jsou nemísta. Antropolog Marc Augé jimi označoval prostory jediného účelu. Místa, kterými máme jen projít, pouze nakoupit. Často se v nich legitimizujeme, platíme poplatek, orientujeme se podle informačních cedulí. Málokdy si v nich vyznáváme lásku, nedojímáme se v nich, nepláčeme - to se tady nedělá.

Jenže právě pro svou nemístnost a liminalitu se z metra stává skvělé projekční plátno našich představ. Fantazie se pod sterilními zářivkami podzemních chodeb umí chovat podobně jako ve tmě uprostřed lesa.

V temnotě tunelu je pak představivost ještě silnější. I někteří nejmenovaní zaměstnanci metra přiznávají, že když se před nimi otevře nezměrná délka tunelu - třeba z I. P. Pavlova až k dalekému Ládví -, padne na ně občas kratičká závrať.

Zatím poslední kniha, ve které se metro změnilo ve strašidelné místo, byla loni přeložená novela „U“ německého spisovatele Timura Vermese. Žena a muž v berlínské podzemce, uspěchaný den a Vermesovo staccatové vyprávění, které si pohrává právě s myšlenkou, že by se z několikaminutové, zcela účelové cesty podzemím stal nekonečný, hororový trip. Co kdyby ta závrať z tunelu byla reálná a trvala déle než pár vteřin?

U se dá přečíst cestou z Depa Hostivař na Dejvickou (nebudete potřebovat ani prodloužení do Motola). Pravděpodobně na ni rychle zapomenete. Vermes ale dobře vystihuje nenápadnou tíhu, kterou někteří z nás cítí, když se ocitnou ve tmě podzemí. Za tím zvláštním pocitem v metru nemusí být duch Lenina, který se prý občas prochází po Dejvické. Nemusí to být ani předzvěst apokalypsy a život strávený v podzemí, ale čistě strach z nestálého, nepřirozeného prostředí. Ostatně - kdyby se vypnula staniční čerpadla, metro by brzy zaplavila podzemní voda.

Metro se se svou nestabilitou nakonec vyrovnává slušně. A když přidá cedulku k plastice Moskva–Praha, možná v ní přestane strašit i Leninův duch.