Metoda Markovič, Šógun i Sobík. Nejlepší seriály roku 2024

Velká divácká bomba, jakou bylo loni Last Of Us, letos ve výběru nejlepších seriálů chybí. Nejlepší letošní tituly jsou lehce specifické –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ snad ani o jednom z nich se nedá říct, že by to byl seriál pro každého. Citelně se už projevují důsledky hollywoodské stávky a zdá se, že se v seriálové tvorbě dnes hraje více na jistotu, což má za výsledek mnoho solidních, ale generických titulů a sem tam něco výjimečného. Seriálovou nabídku tak dnes diváci musí více přebírat a pečlivěji v ní hledat.

Zdejší tvůrci a producenti na zřejmě končící období kvalitní či komplexní televize stále reagují –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s mírným zpožděním a svým vlastním způsobem. HBO, která u nás vyráběla první ambiciózní tituly, se sice ze střední Evropy producentsky stáhla už před dvěma lety, mezitím se ale do role hlavního konkurenta České televize pasovalo Voyo, kterému začal okopávat kotníky nový zdejší výsadek Canal+. Jeho první zdejší originální titul Dcera národa o Zdeňce Havlíčkové ukázal, že o dobré nápady u nás není nouze. Zpracování komedie z období Národního obrození ale nakonec dost chybělo k tomu, aby se vyhouplo do letošního best of 2024 výběru. Ten přitom reflektuje i začátek produkce dokumentárních seriálů pro streamovací služby.

V následujících odstavcích najdete rekapitulaci toho nejzajímavějšího z domácí i zahraniční tvorby chronologicky seřazené tak, jak se seriály objevovaly na televizních obrazovkách.

Voyo chytře zúročilo zdejší zkušenosti s procedurálními detektivkami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tamější decision makeři si uvědomili, že s materiálem, který scenárista Jaroslav Hruška nasbíral díky rozhovorům s legendou české kriminálky Jiřím Markovičem, se může pokusit najít zdejší seriálový Zlatý grál. Možnost nahlédnout do vyšetřování skutečných případů i dynamiky vztahu mezi vyšetřovateli ocenili už diváci tří řad Případů 1. oddělení i retro seriálu Devadesátky. Metoda jde ale hlouběji.

Každá její sezona se soustředí pouze na jeden případ a vybírá si ty nejskandálnější –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sériové vraždy. Ladislav Hojer, o jehož zločinech je první sezona, byl nejbrutálnějším sériovým vrahem české historie. Metoda Markovič se po vzoru zahraničních komplexních seriálů soustředí na ústřední figuru vyšetřovatele a etické otázky spojené s případem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ včetně tehdy platného trestu smrti. Plně přitom podléhá tendenci policisty heroizovat a nijak invenčně si neporadila ani s dobovým sexismem. Díky vícevrstevnosti látky i na Česko pečlivému zpracování však jako první český seriál vyhrála cenu na festivalu Serial Killer a patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás za poslední léta pro televizi vzniklo.

V Česku se začaly objevovat dokumentární série podobné produkci Netflixu: Případ Stodolovi, Kauza Kramný nebo Málo mě znáš. Na rozdíl od prvních dvou jmenovaných přináší Málo mě znáš skutečně nový a v mnohém pro současnost prudce relevantní pohled na svůj objekt zájmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zpěvačku Ivetu Bartošovou. V porovnání se sympaticky ambiciózním, ale přece jen nevyrovnaným hraným seriálem Iveta se Málo mě znáš nezaměřuje na Bartošovou jako na oběť, ale uchopuje ji v kontextu její profese –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s tím, co už dnes víme o zábavním průmyslu a roli, kterou v něm až donedávna zpravidla hrály mladé popové stars.

Ale nejen to. Dokument umí docenit její profesionalitu a význam pro českou popkulturu. Z padlé bulvární hvězdičky je tak relativně komplexní popová hvězda s kariérou, která leccos říká o českých osmdesátých i devadesátých letech i zploštělé perspektivě, s níž byla veřejnost zvyklá Bartošovou vnímat. Svou krátkou stopáží a nepříjemnou stručností ohledně některých citlivých témat je Málo mě znáš nakonec spíš ukázkou toho, jak by mohly vypadat odvážné české dokumenty, pokud by tvůrci a Voyo chtěly jít hlouběji. Přesto rozhodně stojí za zhlédnutí.

Po seriálech TBH, Pět let a Adikts přišlo iVysílání se šestidílným Vlastně se nic nestalo, které vešlo ve známost jako „ten seriál o Only Fans“. Jan Vejnar (Přišla v noci) a Darja Miková ale použili Only Fans pouze jako tematickou základnu pro scénář inspirovaný zahraničními tituly, které spíš než jednoduchý příběh přinášejí košatější vyprávěcí strukturu, v níž svítí jednotlivé situace, momenty a body zlomu.

Nedostáváme tedy přímočarou story tří postav, které se posunou z bodu A do bodu B. Žofku, Romana a Andreu poznáváme v momentě, kdy Only Fans sehraje v jejich životech určitou roli a pak se dává do pohybu sled událostí, z nichž Vejnar, který je zároveň režisérem minisérie, a herci Denisa Barešová, Jiří Chadraba, Elizaveta Maximová, dokáží vydestilovat množství maximálně silných, autentických okamžiků. Ty prokreslují postavy městských třicátníků z dnešního Česka s empatií i ironií.

Smůlu měli tvůrci v tom, že od ČT dostali jen omezený prostor. Jimi zvolená struktura by zasloužila mnohem delší stopáž a jiné tempo, aby drobnokresba dostatečně vynikla. Ukazuje se, že jasnou koncepci ohledně toho, co na iVysílání patří, ČT stále tak úplně nemá. A velmi záleží na tom, co jsou konkrétní tvůrci schopni nabídnout. V případě Vejnara a Mikové se jednalo o látku, která by jednoznačně zasloužila větší prostor.

Zpátky ale k cizojazyčným seriálům, z nichž letos patřily k nejočekávanějším titulům Medvěd a Yellowstone, respektive jejich třetí a pátá sezona. Ačkoliv Medvěd, depresivní komedie z prostředí ambiciózní restaurace, kterou hlavní hrdina vybudoval z fastfoodového bistra, posbíral jedenáct Emmy, reakce publika a kritiků byly tentokrát rozporuplné. Třetí sezóna je lehce natahovaná, ztrácí své osobité frenetické tempo a přináší porci toho stejného jako poprvé a podruhé.

Yellowstone po vleklých sporech tvůrce Taylora Sheridana a hlavní hvězdy Kevina Costnera, našel nejenom cestu na streamovací služby i bez Costnera, ale také způsob, jak tento monumentální americký příběh konečně elegantně uzavřít. V porovnání s následující čtveřicí seriálů jsou ale oba tituly už trochu omšelými starými známými, z nichž prvnímu trochu dochází dech a druhý nám to nejlepší ze sebe dokázal už dávno.

Fascinující postavu Toma Ripleyho z románu Patricie Highsmith Talentovaný pan Ripley jsme mohli vidět už v podání Alaina Delona ve filmu V plném slunci z roku 1960 nebo Matta Damona ve snímku Anthonyho Minghelly z roku 1999. 

Seriálový Ripley, kterého hraje aktuálně jeden z nejpopulárnějších britských herců Andrew Scott, je na rozdíl od nich nesympatický nekňuba, u kterého je trochu s podivem, že si ho Dickie Greenleaf, syn bohatého amerického podnikatele bytem v malebném italském maloměstě, vůbec pustí do domu. Místo na Ripleyho schopnost snadno okouzlovat se minisérie soustředí na proces jeho práce. Na to, jak často mu něco nejde, je klopotný, bojuje s překážkami, které se mu staví do cesty, a jeho talent tak spočívá spíš v urputnosti, s níž si jde za svým cílem.

Vraždy a podvody jsou mnohdy těžká, zdlouhavá i nudná práce, ukazuje aktuální adaptace jednoho z nejslavnějších uměleckých děl o šplhání po třídním žebříčku přes mrtvoly a podobá se tak Zabijákovi od Davida Finchera. Přes svou pomalost je extrémně vtahující. A to díky Scottově výkonu, kameře Roberta Elswita, která se soustředí na drobné detaily italského baroka i na ohromné interiéry schopné nenápadného zločince ukrýt. Svým sklonem dělat si legraci z postav Ripleyho objektů zájmu zapadá do stále aktuálního trendu satirizování bohatých. Kdy může pocit outsiderství ve světě privilegovaných člověka dohnat až ke zločinu? Ptá se Ripley.

Nejlepší „nová Hra o trůny“ a první (převážně) japonsky mluvený seriál, který vyhrál cenu Emmy. Přesněji řečeno 18 cen Emmy. Pokusů dostat na obrazovky a streamovací služby něco, co by chytlo alespoň část početného publika nejúspěšnějšího seriálu historie, už bylo dost. Kromě přímého nástupce Rodu draka nebo Prstenů moci ho fokusem na intrikaření a mocenské hry připomíná i aktuální seriálová Duna, nejlépe však dopadla adaptace slavného románu Jamese Clavella Shogun, jehož filmová verze pochází už z roku 1980.

Šógun nás bere do roku 1600, kdy se spolu se ztroskotalým britským námořníkem Johnem Blackthornem, který na japonských ostrovech upadne do zajetí, noříme a propadáme hluboko do nejprve nepochopitelného, nebezpečného a později fascinujícího světa. Blackthorne se v něm zdánlivě stává klíčovým hráčem v mocenské hře o japonský trůn. Na rozdíl od zmíněného filmu, který japonštinu používal méně a bez toho, aby ji vůbec titulkoval, minisérie „mluví“ japonsky většinu času –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dává mnohem více prostoru Toranagovi nebo tlumočnici a katolické konvertitce Mariko.

Zpočátku sice vše vnímáme výhradně perspektivou zdánlivého protagonisty Blackthornea, postupně se ale vyjevuje, že je jen jednou z figurek ve hře. Spolu s ním v samotném konci seriálu překvapeně zjišťujeme, co se kolem něj vlastně odehrálo. Šógun ukazuje, jak uspokojující může být učit se věci vnímat jinými perspektivami, s respektem k dříve nepoznaným kulturám, bez tendence používat asijské symboly a artefakty jen jako klišé v „po našem“ vyprávěném příběhu, kde hlavní roli hrajeme opět jen my.

„Pokud Sobík něco dokázal, tak to, že nepotřebujete velké herecké hvězdy, obří rozpočet a známý příběh, abyste mohli udělat hit,“ řekl při předávání cen Emmy Richard Gadd, skotský komik a tvůrce autobiografického seriálu, v němž si zahrál sám sebe. Měl pravdu. Jeho seriálový debut byl okamžitým hitem, o němž se pověst must-see titulu šířila jako blesk. Je v něm taková porce emocionální autenticity, že by zabral v každé době. Dnes, kdy se obzvlášť daří autorským zpovědím, jsme však dobře připraveni vnímat příběhy o běžných, ale závažných traumatech. Sobík přistál v době, která mu přála.

Gadd odvyprávěl příběh o tom, jak ho zničehonic začala stalkovat jemu neznámá žena. Hlavní záhadou tohoto podivného vztahu však není proč Richarda žena ve středním věku obsesivně kontaktuje, ale proč jí on sám dává tolik možností v tom nepřestávat. Jeho alter ego Donny je pak nucené se popasovat s nezpracovaným traumatem ze zcela jiného životního zážitku. Podobně jako v seriálu I May Destroy You jiné britské autorky Michaela Coel ani v Sobíkovi nejsou černobílé, dobré nebo špatné postavy. Funguje díky tomu, že Gadd je až šokujícím způsobem upřímný ohledně vlastního špatného chování a navíc dokáže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ díky tomu, že je komik –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celou tu podivnou historii vyprávět jako komedii.

Seriál podle jednoho z nejslavnějších nonfiction bestsellerů poslední doby ukazuje, jak je možné vyprávět příběhy o zločinech, které ovlivnily historii, a o rolích, které v dějinných konfliktech sehrávají obyčejní lidé.

Minisérie podle bestselleru Patricka Raddena Keefa převypravuje životy sester Priceových –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ teroristek IRA zodpovědných mimo jiné za rozmístění několika bomb v centru Londýna v roce 1973. A daří se jí pozoruhodná věc. Zobrazit celkem nedávné a v Británii pořád hodně bolavé události komplexně. Viditelně sympatizuje s teroristy, které za mlada vykresluje jako postupně se emancipující rock stars, aby nás ale později přiměla věci intenzivně vnímat i perspektivou obětí. Sympatizuje s bojem o nezávislost na britské Koruně, ale zároveň ukazuje rozpory mezi členy IRA. Mezi cestou Gerryho Adamse, pozdějšího dlouholetého předsedy Sinn Féin a důstojníka pouličních brigád Brendana Hughese. Svým způsobem true crime seriál debatu o etice těchto příběhů a volení perspektiv při vyprávění posouvá dál.

Britské recenze pochopitelně nejsou tak úplně nadšené a způsob uchopení seriálu je určitě diskutabilní. Zobrazovaní lidé se ozývají a někteří chtějí tvůrce žalovat. Přesto je právě Nic neříkej zatím jedním z nejlepších seriálů o boji proti útlaku a jeho důsledcích.