Brněnská hra varuje před omezováním svobody. Stavba mešity je jen zástěrkou

Zásahy do svobody uměleckého vyjadřování výjimečně zažívají i česká divadla. Před sedmi lety na jeviště brněnské Husy na provázku vpadli zástupci politického hnutí Slušní lidé a přerušili představení hry Naše násilí a vaše násilí od dramatika Olivera Frljiče. Nejnověji koncem února vedení kladenského magistrátu kvůli údajně obscénnímu propagačnímu videu pozastavilo přípravu dětské inscenace tamního Divadla Lampion. V reakci na to rezignovalo vedení scény a uplynulou sobotu se v Kladně konal protest.

Ve stejné době, kdy mnozí divadelníci vyjadřují podporu kolegům z Kladna, brněnské Národní divadlo uvedlo v Redutě novou inscenaci Mešita s výmluvným podtitulem komedie o kulturních válkách. Autoři, ředitel instituce Martin Glaser s dramaturgyní Olgou Šubrtovou, ji nemohli načasovat lépe.

Zápletka se zpočátku jeví jako přímočará, byť zároveň přitažená za vlasy. Rada fiktivní jihomoravské vesničky dostane lákavou nabídku. Arabský investor chce v okolí postavit luxusní lázeňský komplex a spolu s tím investovat do obnovy obce, jejíž kasa i kvůli drobnému rozkrádání ze strany zastupitelů zeje prázdnotou. Návrh má však háček: uprostřed náměstí musí vzniknout mešita, náboženská stavba odsune místní hospodu a ženy budou smět v okolí chodit jen zahalené.

Když už se začíná zdát, že autoři během psaní museli upadnout na hlavu, ukazuje se, že dosavadní část představení byla pouze zkouškou fiktivní hry Mešita. Tu připravuje – znovu a ne naposledy – fiktivní Moravské národní divadlo, v jehož čele stojí ředitel Pavel Zhoř ztvárněný Petrem Kubesem. Inscenaci, jež si má utahovat z české malosti i takzvané kultury oběti, zkouší nadějný hostující režisér Válka v podání Pavla Čeňka Vaculíka s kmenovou dramaturgyní Pilnou, kterou ztvárnila Hana Tomáš Briešťanská.

Nomen omen tu nejsou náhodou. Vznětlivý Válka, ležérně oděný s frajerskými žlutými brýlemi, touží svým uměním vlepit facku prudérnímu publiku. Úzkoprsá Pilná, jejíž splývající černý oděv narušuje pouze decentní fialový křivák, by však raději uváděla nikoho nepobuřující klasiky jako Maryšu či Višňový sad. Teď chce ze všeho nejvíc škrtat v kolegově scénáři, jenž kvůli typům postav či vyhroceným situacím záměrně nadužívá nadávek a obsahuje homofobní, rasistické či sexistické repliky.

Přestože pro profesi dramaturgyně má být určující hluboká znalost textu či pravidel žánru, ideologicky zaslepená Pilná odmítá považovat Mešitu za odlehčenou komedii. Hodlá ochránit všechny, koho by se dění na jevišti potenciálně mohlo dotknout, a tím v jejích očích může být prakticky kdokoliv.

Dalo by se namítnout, zda by se někdo takový skutečně dostal do čela národní instituce, ale nebuďme hnidopiši jako Pilná. Jedná se „pouze“ o fikci a tvůrcům, jejichž projektu by víc než škatulka komedie slušela satira, jde o něco jiného – poukázat na údajné tlaky, jimž dnes čelí svobodomyslní umělci, a varovat před možnými tragickými následky.

Autoři odkazují k reáliím, které minimálně část brněnského obecenstva zná. Před dvěma lety tamní Národní divadlo uvedlo hru Feminista od spisovatele Marka Šindelky tematizující nevhodné chování či dokonce sexuální obtěžování studentů ze strany pedagogů na vysokých školách. Anotace zahrnující spojení „z domnělého agresora se stává oběť“ tehdy vyvolala diskuzi na sociálních sítích, odkud ji nakonec divadelníci odstranili.

Podobně teď v Mešitě vyvolá rozruch ohlášení premiéry smyšlené hry. Na plátno v pozadí barevně vyvedené scény je promítán fiktivní záznam diskuzního pořadu České televize, kam přišly dvě odbornice, divadelní kritička a „ochránkyně práv lidí“. Aniž by kterákoliv z nich hru četla, odsoudí ji za domnělou nekorektnost. O Mešitu se navíc začíná zajímat populistický protivník šéfa divadla Dalibor Klenčka, jenž své politické zájmy skrývá za údajnou obranu obyčejných lidí.

Spojitost mezi Mešitou a Feministou nabízí rovněž rozuzlení zápletky. Bez vyzrazení pointy lze zjednodušeně říci, že obě díla obhajují status quo před radikálními návrhy. Zatímco Šindelka poukázal na to, jak iniciativu mladých studentů mohou zneužít konzervativní pedagogové, Martin Glaser s Olgou Šubrtovou varují před oportunisty. Protivník šéfa divadla Klenčka a dramaturgyně Pilná se sice politicky neshodnou, vůči umění však vystupují podobně represivně.

Z těch dvou se nebezpečnější než postarší, v podání Jana Grygara komický populista zdá být uvědomělá Pilná. Jednak pracuje v samém srdci instituce, jednak svými bohulibými, lecčím rigidními myšlenkami zakrývá chladný mocenský kalkul.

Dalo by se konstatovat, že karikovaní progresivisté v Mešitě dostávají „naloženo“ řádově víc než konzervativci. Nebo že jedinou sympaticky působící postavou na jevišti je ředitel divadla Zhoř – nepřekvapivě, když hru napsal skutečný šéf divadla Glaser.

Satira chce upozorňovat na rozpory v idealizované představě světa, kritizovat nedostatky jednotlivců či společnosti, upozorňovat na stereotypy či dogmata. Často užívá přímo útočné ironie a naváží se do diváků. Jenže těm jde Mešita spíše po srsti. Brněnská novinka se strefuje do dvou vyhrocených poloh: bezuzdného buranství a sebedojímavé přecitlivělosti.

Díky principu divadla na divadle mohou herci mírně přehrávat a „vypadávat“ z rolí. Diváci tak například sledují, jak se Petr Bláha při zkoušení role herce Páti Netušila, jenž si osvojuje roli zastupitele Zdeňka Kopřivy, neustále obrací na režiséra Válku s dotazy, jaké nadávky lze v rámci afektu použít a jaké už nikoliv.

V závěru padne narážka na inscenaci Vykouření, která na podzim 2022 v sousední Huse na provázku také obhajovala autonomii uměleckých děl a odkazovala ke kauze s narušeným představením hry Naše násilí a vaše násilí. Autoři Mešity by zjevně rádi vyvolali podobný ohlas, až tak silný dojem ale jejich dílo nezanechává. Natož aby vzbuzovalo vyhrocené reakce.