Memento elektro. Depeche Mode se zvolna rozpomínají, kým jsou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Depeche Mode mají své věrné na všech světadílech, ovšem u nás si od osmdesátých let drží lehce speciální pozici. Byli to totiž právě oni, kdo tu směl jako první koncertovat po dlouhých letech půstu od západního čerstvého popu a rocku. Jejich zjevení v pražské Sportovní hale v roce 1988 bylo ojedinělou explozí mladé sexy popkultury a „depešáci“ v černém, kteří se sjeli z celé republiky, působili jako nátlaková demonstrace. Tehdejší Rudé právo už psalo „přestavbově“ a vzalo kapelu na milost: „Do tváří kluků a dívek v černých baretech vepsala právě skončená podívaná a „poslyšená“ něco zcela opačného, než co jsme s rockovou hudbou obyčejně zvyklí spojovat – jakousi přístupnost, toleranci, směsici nadšení a smírného klidu.“

Až později se na veřejnosti zjevily fotografie Antona Corbijna s hvězdnými muzikanty u nádražního stánku nebo před výkladní skříní s elpíčky Supraphonu: Gahan, Gore a další jezdili do Československa relaxovat, protože tu jejich tváře byly v osmdesátých letech málo známé, na rozdíl od západních metropolí. Z fanoušků „depešáků“ se stala svébytná subkultura, o níž vznikly akademické práce i populární reportáže. Úplně dávalo smysl, že nezávislí Mute Records, label pro Depeche Mode nebo Nicka Cavea, si v porevolučním Česku zřídili vlastní distribuční pobočku a „nesystémově“ se vymkli korporátní distribuci: sebevědomě tak inspirovali Čechy s ambicí jednat v hudbě bez podřizování se globálním firmám. Po revoluci se kapela zastavila v Praze na většině evropských turné: i „live“ jsme tak mohli sledovat její proměny v čase. Letošní koncert je oznámen na 30. července v pražských Letňanech.

Zatímco dnes Depeche Mode spíš obhajují svou pozici a pokoušejí se přesvědčit, že jsou ještě relevantní, prvních dvacet let existence byli nositeli výjimečných a vzrušujících příběhů. Na samém počátku jako teenageři z městečka Basildon ukazovali cosi velmi nového: že romantické, smyslné a tanečně hybné písničky nemusejí znít jen od kytarové kapely, ale z učiněné strojovny čistě zaměřené na klávesy a elektroniku. Přitom navazovali na tradici britských kytarovek, byli melodičtí a zpěvák David Gahan si rychle osvojil lehkou manýru rockové star. Kapelu nepoložilo, když po první desce odešel výhradní autor písní Vince Clarke: skládat začal Martin L. Gore a časem přišel na jedinečný sound. DM si každý z mnoha použitých zvuků sami editovali: ohýbané tóny měly zvláštní emocionalitu a říkaly: lidské city dnes odrážejí stroje a to, jak je užíváme.

Během osmdesátých let hledali styl: s písněmi jako Master and Servant, tematizující sado-maso erotické i společenské, ho našli. Ve skladbách jako Everything Counts a Blasphemous Rumours dokázali být znervózňující a pichlaví, ovšem nakonec byli vždycky hlavně kapelou eskapistickou, unášející do světa hedonistické párty. Vliv na módu byl zřejmý: v socialistickém Německu kradli mladí lidé policejní výstroj, protože se dala přešít na mundúr, který nosili David Gahan a jeho druhové.

Elektropopových kapel byla tehdy kupa: ale jen Depeche Mode dokázali dobýt Spojené státy. Koncert v losangeleské aréně Rose Bowl v roce 1988 pro 60 000 posluchačů to stvrdil. Od amerického úspěchu se odvíjelo mnohé další: třeba názvuky syrového blues v hitu Personal Jesus z nejprodávanějšího alba kapely Violator (1990). Velkou ozvěnu americké hudby, včetně té černé, přineslo vyznavačské album Songs of Faith and Devotion: koncert na pražské Spartě zastihl Depeche Mode ve chvíli, kdy ke „strojovně“ přidala i kytaru a bicí, nemluvě o doprovodném sboru. Elektrogospel Condemnation nebo nervní I Feel You ukazují, jak přirozeně si pro sebe umějí Gore a spol. vypůjčit žánry a navléct na ně svou auru.

V devadesátých letech se situace kapely začala hroutit. Odešel jeden ze čtveřice, Alan Wilder. Martin L. Gore spadl do alkoholismu. Drogová léta Davida Gahana skončila klinickou smrtí poté, co se zpěvák nezáměrně odstřelil speedballem, mixem kokainu a heroinu. V albech z 21. století Playing The Angel, Sounds of the Universe a Spirit, můžeme hledat lepší místa, ale šlo tu hlavně o přežití kapely, oddálení konce kariéry. Unavený Gahan prý uvítal pandemii jako možnost ukončit dráhu. Až dvě události ho vyburcovaly: Martin L. Gore poslal dávku nových skladeb a krátce poté nečekaně zemřel třetí z kapely, paradoxně ten nejméně divoký: klávesista Andy „Fletch“ Fletcher. Zbyli dva – a překvapeně zírali na pracovní název alba Memento mori. Už ho desce ponechali.

Smrt prodává. Zesiluje lidskou situaci, ovšem samotnou desku neudělá lepší ani horší: jen je pozoruhodné, že téma smrti bylo v patách autorům písní ještě před úmrtím Fletche. Na Depeche Mode je upnutá pozornost tolik jako léta ne: tisk, který nad nimi zíval, je teď častuje místy až nadšenými recenzemi. Toho je nejlepší si vůbec nevšímat - a poslouchat na vlastní uši.

Jejich sound se za léta posunul od instrumentace nástrojů směrem k sound designu - tedy rozehrání šumů, hukotů, dozvuků, jako ve filmovém zvuku. Úvodní My Cosmos Is Mine nabízí jednoduchou mantru, melodicky velmi jednoduchou, ale tenhle model v minulosti Depeche Mode „slušel“ a i tady má redukovaná melodie schopnost hypnoticky si namotat vstřícnější publikum. Industriální sound připomíná, že se kdysi hlásili k inspiraci berlínskými Einstürzende Neubauten - a je znát, že lidé kolem kapely vědí něco i o dubstepu.

Wagging Tongue připomíná, že Depeche Mode přese všechnu elektronickou technologii píší romantické kousky a mnohdy navazují na britskou beatovou invazi: když vezmete z téhle písničky jen melodii a text, mohla by ji snadno brnkat nějaká britská kytarovka se zvonivými kytarami od Byrds po Lush. Jistě: na prosvětlené sloky v dur tvrdě naráží slogan „watch another angel die“, „zase už vidím umírat anděla“.

Kolik lidí dnes ještě poslouchá alba celá? Má to cenu: kdyby se vám sám o sobě zdál první singl Ghosts Again trochu všední, na albu má místo, kdy se melodie poprvé rozběhne hodně do široka - tím spíš, že předchozí sloku tvoří jen krůčky, dvojslabičné řádky. „Zas se z nás stanou duchové,“ tyhle písně nejsou jen o smrti, ale o kruhovém mýtu návratů do smrti a pak snad nějakého nového začátku. Vychytaný je i náhlý konec písně: jako by říkal - jen si nemysli, všechno může skončit tak náhle jako život našeho šedesátiletého kámoše.

Až sinatrovský jazzpopový sound, trochu jako od oldschoolového hitmakera Burta Bacharacha, vybafne uprostřed alba v Soul With Me (s titulním sloganem „memento mori“). Tenhle těžko pochopitelný úkrok se bude v příštích portrétech Depeche Mode připomínat jako jejich velmi raritní moment. Navazují tu i na černé soulové hymny, třeba od Bobbyho Womacka, ovšem k tomuhle jsme nikdy „depešáky“ nepotřebovali a repertoár, který by u nás mohl zpívat Karel Hála nebo Ladislav Kerndl, není nakonec ani jejich silnou stránkou. Odér bizarnosti ovšem nahrávce musíme přiznat!

Druhá polovina alba je slabší a nikdo se nesmí zlobit na ty, kdo během poslechu odpadnou. Ovšem Caroline’s Monkey má výborný text, opice ovládající milou Karolínu je nepochybně obrazem závislosti a dalším odstínem na paletě různých podob smrti a temnoty na desce. Dovolíme si postřeh: Píseň je zvukem, dynamikou a nábojem méně vyhrocená, než jak by ji Depeche Mode postavili v osmdesátých letech. Mají dnes už mnohem méně originální instrumentář: Dřív by se nestalo, že zvuk jejich písně mohla mít i jiná kapela - což je případ My Favourite Stranger, trochu apartně špinavé, zároveň se smyčci, jinak je to vlastně trochu nedopečená pocta berlínským vlivům.

Nakonec si ale zapamatujeme silnější místa, po nichž lze proud alba přeskákat jako po kamenech: v Before We Drown stoupá napětí až ke sboru, který je tu ovšem nakrájený a opakovaný ve smyčce. Což je signál, že se dnes už těžko zbavíme virtuality, digitálních zásahů. Pozornější poslech tu tedy přináší schizofrenní pocit: dospěli jsme na hřímavý vrchol písně, čas ale zároveň s jistou marností prokluzuje na místě. Takové zvukové metafory se do člověka umějí vepsat.

Albu Memento Mori nesmírně prospělo, že Depeche Mode přestali bojovat o něco nového. Jako by se v nich smrtí Fletche něco uvolnilo. Nenatočili naštěstí ani retro sebe sama: brouzdají svou zkušeností a propojují ji se svou současnou inspirací. Melodicky natočili jednoduchou desku, ale vlastně pročištěnou, přehlednou. Odpadl moment zápasu o složitější inspiraci a také se šťastně rozpustilo určité předstírání, které jsme mohli cítit u kapely, která občas pracně udržovala svou existenci a důvody k ní.

Recenze serveru Pitchfork píše, že při všech obtížích nebyli Depeche Mode za celou svou existenci snad nikdy trapní: nenamáhali se totiž honit trendy mladších muzikantů. Určitá konzistence jim opravdu pomohla udržet tvář a legendu: tohle setrvání ve vlastním světě se jim vyplatilo.

Na dnešních Depeche Mode je nejlepší, že tu ještě jsou a že se jejich opotřebovanost a únava mísí se vším velkým, co zažili: Romantičnost, koketérii a smyslnost osmdesátých let. Růst až do nebe, obrovské zisky, hedonismus a závislosti devadesátek.

Říká se, že v buddhistických klášterech zenový mistr občas žákovi vyťal políček, aby ho uvedl do kontaktu s přítomným okamžikem a s realitou. Je to jen pustá hypotéza, ale stojí za vyřčení: Možná je post-šokové Memento Mori oklepáním, probuzením, po kterém přijde skutečně živoucí nová etapa Depeche Mode.