„Měl by vám běhat mráz po zádech.“ Detektivkář Lars Kepler mění jméno i styl

„Někdy vás navštíví postava, kterou už pak nechcete opustit,“ říkají manželé Ahndorilovi, kteří se na nějakou dobu vzdali úspěšného pseudonymu Lars Kepler, slavného detektiva Joony Linny a opouštějí i úspěšný styl brutálních a napínavých detektivních thrillerů, v nichž se prozkoumávala nejtemnější místa myslí psychopatů i švédské společnosti.

Tentokrát se chtějí obejít bez jediné kapky krve. Akční scény a seversky chladnou atmosféru nahrazuje tradiční styl anglické detektivky „whodunit“. Jako nová hrdinka se představí citlivá, inteligentní vyšetřovatelka Julia Stark. A největší potěšení čtenáře? Že vyřeší případ dřív než ona.

„Nad žánrem whodunit jsme přemýšleli už velice dlouho, hledali jsme příležitost, jak se k němu přiblížit,“ přiznávají Ahndorilovi, kteří sice patří k tahounům severského krimi, ale sami tvrdí, že se nebojí ohnout pravidla žánru. V korespondenčním rozhovoru pro Seznam Zprávy popisují svou novou detektivní sérii Klíč, jejíž první díl vychází 1. listopadu i v Česku. Mluví o výzvách psychologické uvěřitelnosti i o lásce k nové hrdince.

Začněme od toho nejdůležitějšího. Proč jste si změnili jméno?

Chtěli jsme být ke svým čtenářům co nejupřímnější, aby pochopili, že mají co do činění s úplně novou sérií knih. Pod jménem Alex Ahndoril se noříme do žánru whodunit a veškeré ambice tentokrát vkládáme do uvěřitelné psychologie.

Dobré whodunitky jsou ty, při nichž má čtenář v rukou úplně stejné indicie jako detektiv. Měli byste mít alespoň teoreticky možnost vyřešit případ ještě předtím, než se to povede naší detektivce Julii Stark. Jako spisovatelé ale musíte nápovědy schovat tak dobře, aby je našel jen extrémně pozorný čtenář.

Navíc je tu teorie, že norská detektivní škola, tak populární žánr světové literatury, se pomalu začal vyčerpávat. Vnímáte to stejně? A jestli ano, čím to je?

My se zaměřujeme pouze na naše psaní a na svět, který v knihách utváříme. Nepřemýšlíme nad tím, jestli je náš žánr populární. Věříme, že dobré příběhy jsou nadčasové a stojí nad všemi literárními trendy. Krimi knihy ve skutečnosti zkoumají hluboce lidské věci – zradu, pomstu, závist, nenávist, ale i lásku. Všechny tyhle emocionální síly mohou způsobit velmi dramatické situace. A ty nás velmi zajímají.

Váš starý pseudonym odkazoval mimo jiné na Stiega Larssona, zakladatele moderního severského krimi. Dokážete říct, co vlastně žánru přinesl a proč byl tak dlouho populární? A byl to Larsson, kdo žánr posunul ke globálnímu úspěchu? Často se mluví i o Mankellovi, Sjöwallové a Wahlöövi, ale také o Peteru Høegovi…

Všichni tihle autoři, které jste zmínil, jsou ve větší či menší míře pionýři žánru a opravdu na svou stranu získali spoustu čtenářů z celého světa. Ale asi je to úkol pro budoucnost a literární studia, aby se posoudil vliv těchto autorů. My jsme prostě hrdí, že do téhle silné skandinávské tradice patříme, nicméně se na ní také cítíme být nezávislí. Dokážeme se proti ní vymezit, rebelovat. A taky žánr umíme ohnout tak, aby nám naprosto vyhovoval.

To nepochybně umíte. Nakonec jste to vy, kdo se stal nejprodávanějším autorem dekády ve vašem rodném Švédsku – ostatně i u nás. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč to tak je?

Nejspíš to souvisí s naší láskou k thrilleru. A vždycky se při psaní snažíme překonat a překvapit sebe sama. Někdy je mezi námi skoro až elektrická atmosféra, je slyšet jen cvakání klávesnice. Stává se, že se do psaní tak ponoříme a prožíváme ho, že si musíme dát pauzu, odejít na balkon a vydýchat to. Možná se nám v psaní daří něco z téhle atmosféry zachytit a předat čtenářům.

Pod novým pseudonymem píšete také o nové hrdince, kterou jsme už zmínili. Jmenuje se Julia Stark. Je to citlivá, inteligentní žena, která následuje příkladu svých britských detektivních kolegů. Studený, přísný a brutální styl Larse Keplera je pryč a s ním i Joona Linna. Místo něj nastupují šedé buňky mozkové, ale také emoce. Kam máte s touhle změnou namířeno? A kde má své počátky?

Všechno to začalo právě se zrodem Julie. Někdy vás jako spisovatele navštíví postava, která už vás pak nechce opustit. Postava, jejíž osud a zkušenosti mají své kořeny provázané s těmi vašimi. Chápeme – a taky za to cítíme velký vděk –, že Julii musíme dále tvarovat, že jsme jediní, kdo její tajný osud může nést dál.

Julia Stark je mladá žena, která zažila strašlivou katastrofu, traumatizující událost, která ji hluboce zranila, až na dřeň, ale také ji donutila prožívat určité věci s bolestnou intenzitou. Mnozí z nás mají podobné zkušenosti. Zažili jsme okamžiky, kdy jsou naše smysly extrémně zjitřené – třeba při nehodě. Čas se zastaví, každý detail najednou může rozhodnout o zbytku našeho života. Julii se tohle stává pravidelně.

Julia působí jako mnohem otevřenější, ale také mnohem emočně upřímnější hrdinka než Joona Linna. Možná v tom příliš čtu, ale působí to na mě, jako byste chtěli psát „zdravěji“.

Joona i Julia jsou naše „děti“ a milujeme je takové, jací jsou. Snažíme se jim porozumět a naučit se o nich vše, co je možné. Být spisovatelem znamená vlastně následovat svou vášeň a přizvat čtenáře s sebou. Nad žánrem whodunit jsme přemýšleli už velice dlouho, hledali jsme příležitost, jak se k němu přiblížit. Rozhodli jsme se, že zůstaneme v dnešním Švédsku, budeme mapovat současné rodinné soužití, ale i nové druhy vztahů a složitost dneška.

Dokážu si představit, proč lidé milují severské krimi. Nebyla to nikdy „jen“ detektivka, ale i průzkum témat, která jinak nedokážeme zachytit v celku. Mám teď na mysli různé společenské patologie, negativní bujení. O to se zajímáte pořád, nebo co chcete zkoumat s Julií Stark?

To se ještě uvidí, to nám nadiktuje série samotná. Ale určitě se budeme hodně zabývat hlavně tenkou hranicí mezi rozumem a emocemi. V sérii Klíč jsme dělali vše, co je v našich silách, abychom byli psychologicky vzato co nejpřesvědčivější. Aby postavy, které čtenáři potkají, byly komplexní, ale zároveň srozumitelné.

V literatuře je čím dál víc vidět zvnitřnění, psychologizace, autobiografičnost, ale také ženská perspektiva. To se ve vašem novém psaní také odráží?

Je možné, že tyhle literární trendy se do našeho psaní také dostávají. Naše příběhy začínají často strachem, fascinací nebo nějakou záhadou. A víme už, že jediné, co s takovým silným pocitem můžeme dělat, je psát o něm.

Ještě jsme se nedostali k té nejdůležitější otázce. Nebojíte se, že když jste opustili brutalitu a akční scény, přijdete o své dosavadní čtenáře?

My doufáme, že čtenáři si zamilují whodunitky stejně jako my. Milujeme, že v centru příběhu je teď záhada samotná a že jediný způsob, jak ji vyřešit, je hluboce poznat postavy. Navíc nás nepřestávají fascinovat „záhady zamčených místností“ i „nevyřešitelné krimi“.

Často v rozhovorech popisujete svůj tvůrčí proces. Říká se, že Lars Kepler je výsledek nalezení vaší společné kreativní rovnováhy, že jste se při psaní nikdy nehádali. Byl zrod Alexe Ahndorila také tak jednoduchý a bezbolestný?

Ano, musíme vás zklamat, ale byl. Jakmile jsme pochopili, že nás zajímají záhady, šlo to lehce. Milujeme moderní vztahy, rodiny, moderní dilemata. A na tom, že máte jednu mrtvolu, jedno místo činu, jednoho detektiva a hrstku podezřelých, je něco jednoduše elegantního.

Dřív jste si akční scény přehrávali. Máte teď jiný tvůrčí proces? Kreslíte si třeba na tabuli schémata?

Knihy Larse Keplera jsou větší, temnější. Jsou to thrillery naplněné paralelními příběhy, body zvratu a násilím. A taky je u nich potřeba daleko více rešeršovat. V téhle nové sérii je největší výzva v indiciích. Čtenář se může jen opřít do křesla a nechat se vést, ale také může do vyšetřování vstoupit a zkusit najít k záhadě vlastní klíč. Pomoct si logickým myšlením, pozorováním, ale i prostými zkušenostmi a prožitky. Jakmile najdete odpověď, měla by vám připadat krystalicky jasná. Musíte prostě věřit, že všechny postavy jednaly věrohodně. Najednou by se ta místnost, v níž probíhá vyšetřování, měla rozjasnit světlem. Měl by vám přeběhnout mráz po zádech.

Myslíte, že severské krimi čeká nová fáze?

To nedokážeme předvídat. My budeme dál dělat to, co vždycky. Psát to, co bychom sami chtěli číst.

Nemáte pro naše čtenáře ještě nějaký literární tip?

George Saunders je velice zajímavý spisovatel. Nepíše tedy krimi, ale absolutně nespoutané příběhy, v nichž posouvá naši zranitelnost vůči kapitalistické mašinerii až do extrému. Jeho povídky jsou hrůzostrašné a zábavné zároveň.

Díky za rozhovor.