Megalopolis: Coppolův vysněný velkofilm, který nikdy neměl vzniknout

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Projekt s názvem „Megalopolis“ byl od začátku tak problematický, že snad ani nemohl dopadnout dobře. Než se tedy pustíme do rozplétání toho, proč je nový snímek režiséra Francise Forda Coppoly tak nesoudržný, pojďme si shrnout stručnou historii jeho vzniku.

Režisér kultovních snímků, jako je Kmotr nebo Apokalypsa, na Megalopolis začal pracovat už na začátku 80. let minulého století. Jeho výrobu, která nakonec trvala více než čtyřicet let, ale zbrzdilo několik okolností. Po Coppolově muzikálovém propadáku s názvem One From the Heart (1982) se tvůrcům vrátil jen zlomek z 26 milionů dolarů, které do něj tehdy nasypali, a slavný režisér byl donucen se na dlouho podřídit vkusu filmových studií. Po teroristických útocích z 11. září 2001 zase nebylo vhodné točit film o obnově zničeného města nápadně podobného New Yorku. A poslední vážný odklad přišel kvůli pandemii koronaviru.

I natáčení a následné uvedení Coppolova vysněného díla ale provázela řada kontroverzí. Objevovaly se zprávy o tom, že na setu panuje chaos. (To by z dnešního pohledu mnohé vysvětlovalo.) A těsně před květnovou premiérou na festivalu v Cannes také britský list The Guardian s odkazem na anonymní zdroje uvedl, že se Coppola snažil během natáčení líbat komparzistky. Sám režisér to nejdříve popřel, později - po zveřejnění videí, která jeho chování zachycují - se ale přiznal a řekl, že šlo „o mladé ženy, které znal“.

S takovou pověstí tedy v květnu Megalopolis přicházela do Cannes. Ostře sledovaná premiéra filmu ale pověst nevylepšila. Nejdříve ho sice čekaly sedmiminutové ovace vestoje, později se ale vyrojily rozporuplné recenze. List The New York Times mluvil o dialozích, které jsou „buď přímo deklarativní, nebo zcela nevyzpytatelné“. Server Deadline snímek nazval „čirou drzostí“ a „nepořádkem“.

Filmový svět se ale ještě pořád mohl chlácholit myšlenkou, že Megalopolis přinese zvláštní, ale zajímavou podívanou. Že půjde o snímek, který pod rukama kdysi nekonvenčního režiséra boří zavedené postupy a bude přinejmenším originální. To se ale nestalo. Francis Ford Coppola na sklonku kariéry přišel s dílem, které ve výsledku nedává smysl.

Už jenom shrnout, o čem Megalopolis vlastně pojednává, je téměř nadrecenzentský úkol. New York nahradilo město New Rome City, které jakoby žilo na pomezí dvou realit. Jeho obyvatelé řídí moderní auta a používají QR kódy, ale na druhou stranu se baví opulentními zápasy v aréně, oblékají zmodernizovanou tuniku a tógu a na nohou nosí zavazovací sandály.

Divák je do srdce velkolepého města vržen v momentě přestavby - a to jak urbanistické, tak společenské - kdy je třeba rozhodnout, kam se bude Megalopolis ubírat: Půjde cestou udržitelnosti a nejistoty, nebo starých, osvědčených pořádků a korupce? Vsadí na nové technologie, nebo na beton a ocel?

První cestu reprezentuje architekt Caesar v podání Adama Drivera, tu druhou starosta Cicero, kterého ztvárnil Giancarlo Esposito. To celé je navíc okořeněné vztahem Caesara a Cicerovy dcery, se kterým pochopitelně starosta New Rome City nesouhlasí.

Na papíře stručný popis Megalopolis zní bizarně, ale lákavě. Film může fungovat jako alegorie současné rozštěpené společnosti, která se nedokázala poučit z chyb předešlých generací. Mohlo by to chytře připomínat klimatickou změnu a nutnost posunout se v rámci dříve nastavených pravidel. Dokonce by z Megalopolis mohla být archetypální romance na pozadí dvou znesvářených rodin, které reprezentují dva nesmiřitelné světy. Alespoň by dávalo smysl, proč má Caesar neustále a bez varování potřebu citovat Williama Shakespeara.

To by však alespoň část z náznaků Francise Forda Coppoly musela někam dospět a přinést rozuzlení. Přestože se na snímku s přestávkami pracovalo čtyřicet let, ani jedna z linek, kterou nám režisér a scenárista nabízí, není dotažená.

Ani to by ale nakonec nemuselo vadit. Jako vodítko k rozklíčování bizarního zážitku může sloužit i snímek, o kterém Francis Ford Coppola mluvil jako o jednom z inspiračních zdrojů a jehož vliv na Megalopolis je ve vizualitě filmu a koneckonců i v názvu jasně patrný: Metropolis režiséra Fritze Langa z roku 1927. Ani ten se nedočkal v době svého vzniku přijetí. Kritika tehdy děj ztrhala, diváci snímek nechápali a nechtěli na něj chodit do kin. Přesto už tehdy bylo patrné, že jde o vizuálně přelomové dílo, a postupně se z něj stal popkulturní fenomén, ze kterého čerpaly i Star Wars.

Zato na Megapolis nevypadá dobře, natož nápaditě, snad vůbec nic. Kulisy i kostýmy mají působit velkolepě, ale nakonec jsou jen laciné. Ne snad, že by snímek za 120 milionů dolarů vypadal levně, spíš neuvěřitelně prvoplánově.

A podobně na tom jsou i dialogy a herecké výkony. Nejhůř nakonec dopadají erotické scény, ve kterých se Francis Ford Coppola dostal za hranici trapnosti, jakou předváděli němečtí filmaři v erotických filmech ze 70. a 80. let. Viz zbraň schovaná pod peřinou, kterou postava vydává za ztopořený úd.

Těch několik diváků, kteří se odváží na Megalopolis přijít do kina, se bude všudypřítomné trapnosti nejspíš smát. Nakonec je to ale hlavně smutné. Francis Ford Coppola definitivně zabouchl dveře za vším skvělým, s čím se diváci v jeho tvorbě mohli setkávat. Neotřelost, dravost, neústupnost. To všechno se během let proměnilo v tragikomedii a to dobré zůstalo pod sutinami města, které nikdy nemělo vzniknout.