Matematika zločinu mohla kritizovat české soudnictví. Raději počítá diváky

Rok 2008. Opilecká rvačka dvou mladíků před pražským klubem Cross končí smrtí jednoho z nich. Ten druhý, Tomáš Toman, je odsouzen za úmyslné ublížení na zdraví k dvanácti a půl letům vězení a prchá do Indonésie. Pro verdikt soudu byl klíčový posudek soudního znalce Jiřího Strause, experta na biomechaniku. O čtyři roky později Toman kontaktuje novinářku Magdalenu Sodomkovou, která o Strausovi psala v souvislosti s jinou kauzou. Toman tvrdí, že je nevinný. Sodomková se pouští do investigativy. Záhy zjišťuje, že nešlo o jediný případ, kdy Strausovy výpočty nejspíš poslaly za mříže nesprávného člověka.

Tak začíná oceňovaná podcastová krimisérie Matematika zločinu. Sodomková v ní spolu s dánskou, v Česku dlouhodobě žijící dokumentaristkou Brit Jensen rozkryla problematiku znaleckých posudků. Autorky nás v pěti epizodách provádějí členitým terénem české justice a vysvětlují, jak se v Česku počítá spravedlnost. Výsledek jejich několikaletého úsilí stojí na desítkách rozhovorů a pečlivém prostudování hory dokumentů. Přesto podcast díky promyšlené detektivní struktuře, kdy se jednotlivé dějové nitky sbíhají ke Strausovi coby hlavnímu podezřelému, zůstává až do konce přehledný a poutavý.

Totéž nelze napsat o stejnojmenné minisérii, kterou pro Voyo natočil režisér Peter Bebjak s osvědčenými spolupracovníky (scenárista Tomáš Bombík, kameraman Martin Žiaran). Poměrně věrně se drží původní chronologie událostí. Změny jsou nepatrné. K ústřednímu incidentu dochází před jiným holešovickým klubem, z Jiřího Strause se stal Ivo Kraus (ostatní jména zůstala zachována), Sodomková nepracuje pro Lidové noviny, ale pro fiktivní Noviny… Pozornost je krom toho soustředěna pouze na jeden ze dvou sporných případů, které reportérky zkoumaly, čímž si filmaři nechávají otevřená vrátka pro sequel.

Zatímco podcast byl ale jasně zacílenou investigativní detektivkou, postupující od dílčích pochybení k děravosti celého systému, minisérie se neúspěšně snaží skloubit více žánrů. Dominantní zůstává perspektiva Sodomkové, která je v podání Lucie Štěpánkové profesionálkou natolik koncentrovanou na pracovní úkol, že se jí rozpadá manželství. Tvůrci ovšem nezůstávají u jejího hlediska a dávají víc prostoru i ostatním aktérům. Blíže poznáváme Tomana, jehož soužení sugestivně vystihl Jan Nedbal, i jeho utrápenou matku (Zuzana Bydžovská) a sestru (Kristýna Boková).

Do rámce kriminálního, později soudního a vězeňského dramatu tak zasahují prvky rodinného melodramatu, což negativně ovlivňuje spád i napětí. V podcastu skoro každá věta mířila k věci a dotvářela barvitý obraz omylného českého soudnictví. Televizní zpracování zavání umělým natahováním stopáže. Každá ze tří hodinových epizod obsahuje mnoho minut dialogové vaty opakující známé informace nebo prázdných záběrů, v nichž postavy jen někam přicházejí nebo odněkud odcházejí. Namísto zvědavosti, co bude dál, vzbuzují scény nejednou spíš otázku, co nám vlastně měly předat.

Vyprávění obrazem je v Matematice zločinu ještě vzácnější než přítomnost Jiřího Bartošky, na kterého trochu klamavě láká plakát. Série si sice udržuje konzistentní vizuální styl, ale nadměrně se spoléhá na mluvené slovo. Hromada textu na rozdíl od podcastu nepodněcuje představivost.

Kdybyste poslouchali jen zvukovou stopu, váš zážitek bude srovnatelný. Bez přívalu slov si vystačí akorát působivé scény z pankrácké věznice a neméně syrové flashbacky, kousek po kousku odhalující, co se odehrálo během tragické noci roku 2008.

Víc vtahující je druhá epizoda, založená na obdobném vyprávěcím principu jako slavné novinářské drama Občan Kane. Sodomková naslouchá různým svědkům a svědkyním, z jejichž retrospektiv se snaží poskládat portrét Tomana. Je potěšující, že se jej autoři nesnaží prezentovat jako oběť systému. I zásluhou Nedbala jde o lecčím nesympatického frajírka, v nitru možná citlivého, ale často podléhajícího nebezpečným záchvatům vzteku. Ostatní postavy jsou plošší: poctivá žurnalistka, pečující manžel, hroutící se matka, arogantní státní zástupkyně…

Rozbíhavá adaptace tak na jednu stranu věnuje víc času vedlejším postavám – a po vzoru jiných sérií od Voya je víc o vztazích než o čemkoli jiném –, ale zároveň hrdiny nedokáže psychologicky prokreslit natolik, aby nás jejich soukromé životy zajímaly. Výsledný multižánrový kompromis přináší největší uspokojení jako přehlídka talentu českých herců a hereček, jejichž slzám a vzletým replikám o kohoutech bez hlavy je rutinní režie podřízena.

Tomanova situace postrádá kvůli neustálým dějovým odbočkám a dialogům naléhavost, vyšetřování Sodomkové zas dramatičnost. Přesvědčivý není ani společenský přesah Matematiky zločinu. Také v tom si může podat ruku s jinými sériemi podle nedávných lokálních událostí, jimiž se Voyo snaží vytvářet ambicióznější alternativu k vysílání Novy (Guru, Případ Roubal, Iveta, Jitřní záře). Ne ovšem tak ambiciózní, aby to odradilo kmenové publikum.

Pravda, ke kauze propírané svého času v Blesku nebo právě Televizních novinách na Nově přistupuje kultivovaně, bez stereotypů a senzacechtivosti, ale také s neskrývanou – a pochopitelnou – snahou o co nejširší divácký zásah. Složitější témata typu oligarchizace médií, sociálních rozdílů a politické (ne)závislosti soudů jen nakousne. Ve finále jsou pak všechny náznaky systémové kritiky spláchnuty vlnou emocí a ideou rodinné pospolitosti.

Sodomková a Jensen poukázaly na širší problém, který politici ani soudci nechtějí řešit. Ohrozili by status quo, z něhož těží. Minisérie Petra Bebjaka sice končí upozorněním, že Straus dál vykonává odbornou praxi, ale komplexní záležitost nakonec redukuje na černobílý souboj dvou osob. Toman vs. Kraus, (chaotické) dobro vs. zlo. Postava chybujícího soudního znalce, kterému se na limitovaném prostoru snaží dodat na záludnosti Bartoška, je přitom vůči argumentům protistrany tak bezbranná, až budí lítost. Ne frustraci a chuť ozvat se proti bezpráví. Odvaha obsažená v samotné volbě námětu se do výsledku bohužel nepropsala.