Neumíme se popasovat s ničím, co je jiné. Úsvit vyvolá bouři, říká režisér

Do kin se chystá jeden z nejočekávanějších českých filmů roku, Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka (29). Dobová detektivka z baťovského Svitu zkoumá, jak se společnost vyrovnává s jinakostí. Už teď je jasné, že bude diváky rozdělovat.

Tento rozhovor byl vydán při příležitosti uvedení filmu v hlavní soutěži Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.

„Určitě vyvolá bouřlivé reakce,“ říká režisér snímku, v němž se řeší transsexualita. V rozhovoru mluví o naší potřebě tvořit si bubliny, o ambicích a neduzích českého filmu nebo o své cestě k režírování.

„Nikomu jsem neřekl, kolik mi je let, až do dotočné,“ přiznává Chlupáček, který svůj debut Bez doteku začal točit v 17 letech. Měl tak rád film, že málem nedostudoval základní školu.

Zápletku vašeho filmu Úsvit docela hezky uvádí Martha Issová, která v tom filmu hraje takovou klepnu, která říká, že v areálu továrny ve Svitu na Slovensku bylo objeveno monstrum.

Je to tak. Je to takový velmi konzervativní, ustrašený pohled jedné části toho společenského spektra, které se ve světě, kde se film odehrává v roce 1937, objevuje. Ten nález uprostřed fabriky způsobí množství drbů, které pak hýbou společenským vnímáním a rozjedou paniku hlavní postavy Heleny, která se rozhodne na své vlastní triko vyřešit, co se vlastně stalo uprostřed Svitu.

Co je to za monstrum?

Je to mrtvé novorozeně, které má při bližším ohledání oba dva pohlavní orgány, což v roce 1937 způsobí absolutní paniku. Hermafroditismus, v dnešním slovníku řečeno intersex, je kondice, která sice byla v té době známá a velmi edukačně popsaná prof. Hájkem, který byl autorem Soudního lékařství, které zároveň inspirovalo vznik tohoto filmu, ale obyvatelé města přesto pojmou podezření, že se mohlo jednat o sabotáž továrny Jana Antonína Bati, že mohlo dojít k otravě vody chemikáliemi. Jediný, kdo má zájem o tu skutečnou pravdu a má dojem, že se mohlo jednat o něco naprosto přirozeného a přírodního, je právě Helena v podání Elišky Křenkové.

Na uvedení filmu ve Varech jste říkal, že jste chtěl natočit moderní dobovku. Slovo moderní je pro ten film velmi důležité. Objevuje se i v anglickém názvu. We Have Never Been Modern (Nikdy jsme nebyli moderní). Co všechno slovo moderní, modernita, v souvislosti s vaším filmem označuje?

Pro mě je to určitě hlavní téma filmu. Celou dobu se mezi řádky ptáme, jestli společenství lidí, které přichází z pokrokového Zlína pod Tatry na čirou zelenou pláň, je skutečně nositelem toho nového, moderního. Jestli jsou tak napřed oproti všemu, co je kolem nich. Protože jejich reakce na situaci, která nastane, není moc moderní.

Moderní dobovku myslíme také formálně. Ten film je natočený mladě a současně, používá ruční kameru, herci mluví a hrají v současném stylu, mluví sprostě, říkají slova, která se v té době vůbec neříkala. Eliščina postava jednou dokonce ukáže na jednu z postav prostředníček. Je to opravdu posunuté, myslím, že je to svěží, že to může více reflektovat, že se snažíme mluvit o současnosti, nejen o minulosti.

Myslím, že ten film mluví o současnosti velmi silně. Ukazuje, že společnost se nijak dalece neposunula, co se týče intersexuality nebo transsexuality. Má pořád stejně konzervativní názory jako v roce 1937. Čím to je?

Myslím, že je to vlastně za celou lidskou historii pořád stejné. Tvoříme si určité skupiny a bubliny, ve kterých se vynacházíme, a cokoliv, co je jiné nebo nové, nezapadá do našeho řádu, do řádu baťovské první republiky, která byla pro svá pravidla pověstná, tak se s tím neumíme popasovat. V Úsvitu je několik takových postav, které se neumí s ničím novým popasovat. A rády by veškeré výstupy vyšetřování, případně názorů, zaškatulkovaly do nějakých šuplíků, které mají jasně pojmenované, definované. Myslím si, že je to tak i v dnešním světě.

Jak se z toho člověk může dostat? Pomáhá třeba literatura? Knížky jsou pro Úsvit důležité. Učebnice soudního lékařství, ale i Bruno Latour.

Jakákoliv edukace má význam, obzvlášť v tématech, o kterých nic nevíme. Úsvitem se vlastně snažíme říct strašně banální myšlenku: že by si člověk měl nejdřív zjistit něco o té druhé straně, než začne tvořit tu svou. Literatura k tomu určitě napomáhá. Je to důvod, proč je Úsvit občas až přehnaně edukativní. Explicitně upozorňuje na to, že se bez edukace nemůžeme posunout dopředu. Edukativní část jsme ale do Úsvitu nedali proto, abychom někoho poučili. Hlavní postava tématu nerozumí, snaží se s ním nějakým způsobem seznámit a pomůže jí až to, že se s tím přímo konfrontuje. Proto je tam ta velmi polopatická, pro mě krásná animovaná sekvence, která přesně tohle, o čem si teď povídáme, říká.

Nemyslím si, že by takovéto filmy byly na české scéně úplně obvyklé. Neříkal vám třeba někdo: „Matěji, dávej bacha, tohle bude diváky rozčilovat.“? Podle mě ten film vyvolá bouřlivé reakce u poloviny lidí, která nemá stejné názory jako vy a váš štáb.

Určitě vyvolá bouřlivé reakce. Už se to děje. I v nějakých recenzích v Karlových Varech je vidět, že ten film opravdu nenechá nikoho chladným. Jsme na to připraveni. Od začátku jsme si uvědomovali, jak složité téma točíme, že je nějakým způsobem politické, případně velmi kontroverzní pro určitou část publika. Proto jsme se rozhodli ho žánrově zařadit do detektivky, která se pak přelomí do dramatu.

Obecně mám ale pocit, že v Barlettě (produkční společnost, pozn. red.) se snažíme něco artového zabalit do přístupnějšího hávu, aby naše filmy nebo seriály byly přístupné. Aby i publikum, které by si třeba takové téma jen tak nevybralo, přišlo. Kdybych někoho chtěl nalákat na film o intersexu, přijdou dva tisíce lidí, protože to nikoho nebude zajímat. Tohle je ale baťovská detektivka z první republiky a uprostřed fabriky se najde něco, čemu nikdo nerozumí. Helena jakožto hlavní postava musí vyšetřit, co se stalo, a narazí na své vlastní předsudky i na názory ostatních. Je to film, který se dá i s takovým tématem prodat docela širokému publiku. Alespoň tomu chci věřit.

Říkal jste, že už ten film tady ve Varech budí silné reakce. Čeho se týká kritika Úsvitu?

Když už někdo Úsvit kritizuje, většinou dojde k tomu, že je to v jádru dobrý film. To mě strašně těší, protože jsme se Úsvit snažili dělat upřímně. Dali jsme si práci s hereckými výkony, technickými detaily. Největší výtka, kterou recenzenti zmiňují, obzvlášť ti čeští, je ta, že film působí obzvlášť v první polovině malinko přeplácaně, že obsahuje velké množství témat, která se třeba nakonec nedohrají, jenom naťukávají motivy, které jsou zajímavé, ale nedotažené. Já s tímhle hodně nesouhlasím. Všechny zahraniční recenze naopak film chválí.

Mám takový dojem, že zahraniční diváci neřeší dobový kontext, neřeší, jestli je Svit existující město, nebo jenom nějaká alegorie. Nikdo neřeší postavu inspirovanou Janem Antonínem Baťou, protože ho neznají, nikdo neřeší tehdejší politický systém nebo to, o čem se baví ve smyslu politiky. Pro zahraniční diváky existuje pouze kontext těch charakterů a to je vlastně všechno. Z toho já mám velkou radost. Chápu kritiku směrem k přeplácanosti, ale necítím, že ten film je přeplácaný.

Čím to, že v Česku nevzniká víc politicky angažovaných filmů?

Je to o nějaké schopnosti řešit univerzální téma. Musíte chtít, aby váš film cestoval do zahraničí, kde už není možné odprezentovat příběh jen lokálnímu publiku, je škoda to takhle omezit. Hodně tvůrců neumí najít cestu se scenáristou. Hodně scenáristů neví, jak takové téma odprezentovat. Nedovedu si představit, že by politicky angažovaný film zajímal někoho v zahraničí, pakliže se nebude týkat širšího tématu.

Když slavný Paolo Sorrentino, který byl úspěšný na všemožných festivalech světa a dostal Oscara za Velkou nádheru, natočil film o Berlusconim a italské politice, zajímal najednou jen velmi omezenou část publika. Já ten film miluju, ale neznám upřímně nikoho jiného. Ten film je tak specificky italský, tak specificky navázaný na to, co se v Itálii dělo, že ztratil tu mezinárodnost.

O univerzálnosti příběhů mluví i Robert Hloz, váš generační vrstevník, jehož film Bod obnovy byl uveden ve Varech pár dní poté, co premiéroval na jihokorejském festivalu v Soulu. Je to generačně specifická věc?

Je to nezbytná věc. Bod obnovy i Úsvit jsou filmy, které mají po dlouhé době mezinárodního sales agenta ještě před svým oficiálním uvedením v českých kinech. Je to úspěch. Pokud takhle budou přemýšlet i ostatní filmaři, budou mít zájem shánět mezinárodního distributora, ukážou svůj film v nějaké fázi někomu zvenčí, pustí do toho zahraniční dramaturgii, můžou ten film vylepšit. Zní to, že mu ořežete hrany, uděláte ho srozumitelným úplně pro všechny na světě. Tak to samozřejmě být nemá. Možná mu ale najdou jádro, díky kterému uspějí v kinematografii Maďarska, Rumunska, Švédska.

Předchozí generace kolem roku 2000–2010 měla problém, že vůbec nikam necestovala. Její filmy byly neexportní, nebyly srozumitelné. Neřešila se témata, která řešil celý zbytek světa.

Jaké máte know-how, že jste dokázali navázat vztah se zahraničím?

Myslím si, že je to opravdu dané příběhem a jeho srozumitelností. Zkoušeli jsme to už u Polednice, vůbec jsme neuspěli. Polednice nebyla nesrozumitelná, ale odehrávala se ve velmi specifické atmosféře českého venkova, která je podle mě pro zahraniční publikum mrtvá minimálně od 60. let. Ta poetika už není v zahraničí zajímavá. Nic moc nereflektuje. Bylo nám tehdy kladeno na srdce, že ten film je příliš lokální.

U Úsvitu to bylo úplně jinak. My jsme komunikovali v době prvního střihu s 10 mezinárodními agenty a ti se nám okamžitě ozvali, všichni se na film podívali, všechny to zaujalo, samozřejmě s některými jsme se nedomluvili, protože prostě ve výsledku nakonec ten film pro ně nebyl až tak skvělý nebo jim neseděl do jejich spektra. Každý z nich dělá ročně třeba jenom osm, 10 filmů, takže síto je opravdu hrubé. Přesto to v případě Úsvitu bylo jednodušší. Ten film je svým příběhem mnohem mezinárodnější.

Jak na tom byl Jan Žižka, další z pokusů o mezinárodně úspěšný český film? Byl velmi drahý a nejsem si jistý, jestli uspěl.

Ekonomicky ano. V tom smyslu se jim povedlo něco nevídaného. Ale neměl zas tak výrazný úspěch v kinech. Ani v amerických, ani v českých. Doma se očekával minimálně dvojnásobný výsledek. Nestalo se. Žižka je malinko mimo můj osobní vkus, i když jde castingově i rozpočtově o veliký úspěch. Je úžasné, že se tohle někomu povedlo. Ale podle mě ten filmy nebyl vlastně ničím tak úplně výjimečný. Ve smyslu kinematografických postupů je to prostě akční film v lese. Všechno tam fungovalo, skvělý zvuk, ale dělat mezinárodní film neznamená vzít nějaký žánr a jenom ho zreplikovat. To umí úplně každý. Musíte prostě mít něco speciálního, něco vlastního, čím zaujmete, protože v Americe nebo v Anglii je milion režisérů, kteří dokážou natočit film se šermujícími lidmi v lese. Nechci, aby to vyznělo jako kritika Petra Jákla. Myslím si, že je fantastický producent. Je neuvěřitelné, co se mu povedlo, a Jan Žižka určitě své diváky má.

Povězte mi něco o svých začátcích. První film jste natočil před 10 lety, začal jste, když vám bylo 17. To je docela neuvěřitelný příběh, někdo by ho klidně mohl natočit.

Je to tak, ale nebylo to zas tak úchvatné, jak to popisujete. Já jsem prostě vždycky věděl, že chci dělat filmy. Už od svých osmi let. Nechtěl jsem trávit čas na filmové škole, nechtěl jsem ho trávit ani na střední škole, chtěl jsem se prostě rovnou věnovat tomu, co mám rád. V 17 letech jsem dostal do ruky scénář, který mě bavil. Byl podle mého původního námětu, napsal ho můj kamarád, který v té době studoval filmovou školu v Písku. Podařilo se mi sehnat velmi profesionální filmový štáb. Obzvlášť kameraman Alexander Šurkala mi tehdy pomohl proniknout do toho filmového světa.

Jak jste dostal ty herce, kteří už v té době nebyli úplně neznámí? Hrál tam Marian Roden, Ondřej Malý, Hana Vagnerová. Jak se stane, že sedmnáctiletý kluk obsadí takové lidi do štábu?

Napsal jsem e-mail. Já jsem jednoho dne sledoval na HBO první sérii Terapie a strašně se mi ten seriál líbil. Byl natočen právě Alexanderem Šurkalou. Říkal jsem si: „To je skvělé, s tímhle pánem bych strašně chtěl točit.“ Napsal jsem mu: „Dobrý den, já jsem Matěj, mám tady tenhle scénář, nechcete se potkat?“ Záhy mi odpověděl, že se mu to líbí, že mu to přijde zajímavé a mladé a že by to chtěl dělat. Nikomu jsem neřekl, kolik mi je let, až do dotočné toho filmu. Když byl večírek, řekl jsem, že je mi 18 a že jsem měl zrovna narozeniny.

Co na to říkali?

Byli překvapení. Kdybych jim to řekl během natáčení, ztratil bych pochopitelně respekt. Všichni si mysleli, že jsem zrovna vyšel školu, že jsem mladý, že je mi třeba pomoct. Kdybych jim řekl, že mě málem vyhodili ze základky, protože jsem místo docházky koukal na filmy, byl by to asi průšvih.

Co jste se za těch 10 let od režisérského debutu naučil? A proč jste tak dlouho otálel s dalším filmem?

Během těch let jsem režíroval nějaké seriály, ať už Terapii, nebo teď To se vysvětlí, soudruzi. Mě strašně baví režírovat. Je to moje absolutní vášeň. Dělám to raději než produkování. To je pro mě jakési hobby, které dělám, aby fungovala firma. Ne všechny filmy chci režírovat. Některé se mi prostě jen líbí, ale necítím se na ně jako režisér a rád pracuji s jinými lidmi. S Majou Hamplovou kurátorsky vybíráme projekty, pomáhá nám s tím i Miro Šifra, který u nás v Barlettě pracuje jako jakýsi šéf vývoje, skrze jeho oči a ruce prochází všechny projekty, které nám jsou nabídnuty.

S Úsvitem jsem prostě dostal do ruky scénář, který si zasluhoval kino. Byl dojemný, krásný, ale hlavně se odehrával ve světě, který už neexistuje, který bylo potřeba nějakým způsobem vytvořit a to vytváření obsahovalo různé formy, které podle mě stojí za to vidět opravdu ve velkém kině a nekoukat na to doma na notebooku.

Co je největší neduh současné české filmařiny?

Už jsme to naťukli na začátku. Nedostatek témat, která by diváka zajímala. V dnešní době, kdy se každý může za pár set korun podívat vlastně na úplně cokoliv z celého světa, musí mít divák sakra velký důvod pro to, aby šel do kina. Jako národ jsme ztratili v posledních 20 letech smysl pro to, co je zajímavé. Ty filmy jsou strašně často o věcech, které nikomu nic moc nepřinesou. Je to vidět, i když se podíváte na výsledky kin. Ten úpadek je docela znatelný, myslím, že lidé jsou prostě unavení. S českým filmem se pojí pocit nedokonalosti, něčeho nudného, něčeho, co jinde můžu vidět lepší. Bylo by skvělé, kdyby filmaři začali točit o tématech, která je skutečně baví a kterými chtějí něco říct.

Co myslíte nudnými tématy? Takové ty romantické komedie o chlapech, co dělají skopičiny ve středním věku?

Ty komedie zmiňujete správně, ale to je určitý žánrový segment, který vlastně donedávna měl docela relativní úspěch. Po covidu se na to přestalo chodit a došlo k takovému přehlcení, kdy už ani takovéto romantické komedie zázračný úspěch v kině nemají. Mám ale spíš pocit, že ta nuda se týká artových filmů. Vždycky šlo o takové hořkosladké sociální sondy do života lidí, kteří vlastně nic moc nedělají. V recenzentských kruzích se tomu říkávalo chcípácké filmy, opravdu to platilo.

Donedávna ty chcípácké filmy opanovaly česká kina. Mohla to být prostě záplava těchto prapodivných filmů, která unavila publikum a způsobila to, že to vlastně nikoho moc nebavilo. To stejné se stalo v zahraničí, český film byl absolutně neexportní, jak už jsme si několikrát říkali, a myslím si, že to bylo dané právě tím, že jsme nedokázali jako filmaři přijít s něčím, co by mluvilo k lidem, ke světu, co by posouvalo veřejnou debatu někam dál.

Proč české filmy tak často vypadají nedodělané?

Mám pocit, že je to nedostatkem dramaturgie a vývoje. Tohle stadium se u nás prostě velmi lehce přeskakuje, vývoj netrvá zas tak dlouho, a pakliže trvá dlouho, tak je to spíš ve financování. Producent shání dlouho peníze na nějaký film, ale nic moc se neděje s těmi scénáři jako takovými. Nemáme obor dramaturgie, dramaturgů je v Čechách pomálu, a ještě k tomu to většina z nich neumí dělat, protože neví, co je dramaturgie.

Máme teď čerstvou zkušenost s dramaturgií z německé ZDF, což je jejich státní televize, a to bylo něco neuvěřitelného. K látce přistupovali s takovým pochopením, stejně tak k autorům, k tomu, co chtějí říct. Jenom vlastně napomáhali tomu konkrétnímu tvaru.

Myslím si, že se to teďka mění ve smyslu práce pro streaming a televizi. Naše spolupráce s Voyo je například pro mě zajímavá tím, že na dramaturgické pozici sedí Michal Reitler s Matějem Podzimkem a diskuze třeba s těmito dvěma je opravdu obohacující. Ale dramaturgů na volné noze, které by si producent měl najmout ještě předtím, než ten projekt chce někomu nabízet, než s ním jde do televize za nějakým Reitlerem, tak těch moc není.

Dramaturgie se často objevuje až ve finálním stadiu vývoje, když projekt odevzdáváte fondu. Dáváte jim prezentaci, režijní koncepci. A nikdy se nestane, že by vám to fond vrátil a řekl: „Takhle ne, to není dodělané, to není kvalitní.“ Nebavím se vyloženě o tom scénáři, protože to je samozřejmě strašně subjektivní. Ve smyslu dodaných materiálů si ale myslím, že by fond měl být mnohem přísnější, že by se na producenty měl klást mnohem větší důraz, přece jenom nedostáváme málo peněz na vývoj každého filmu. Něco kolem milionu korun. To není málo peněz, za to musí být každý producent schopen zafinancovat dramaturga, grafického designéra, rešerše pro režiséra, výtvarníka nebo kameramana. Aby před tou žádostí na výrobu byly filmy opravdu soběstačně vyvinuté a promyšlené, protože to se neděje. Je tak strašný tlak na kvantitu, že se každý žene do výroby bezhlavě a ty filmy pak vypadají tak, jak vypadají.

Co je vaše největší ambice? Co je váš film snů?

Já asi úplně nemám film snů, ale mám kariéru snů. Já bych strašně chtěl překročit ty hranice České republiky a dostat se ven a dělat ty filmy v anglofonním světě, ať už je to Anglie, nebo Amerika. Mě by strašně bavilo se skrze naše projekty posunout dál, proto děláme koprodukce. Proto Soudruzi vznikají ve spolupráci se ZDF, proto je Dcera národa vyráběna jako první československý seriál pro Canal+. Myslím si, že ta cesta vede přes spolupráce a že už je načase český film nebo české filmaře vyvézt ven.

Matěji, moc díky za rozhovor.