Marty Pohl: Nechci šokovat. Nářky nad politickou korektností jsou zbytečné

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Se svéráznou rodinnou komedií Na plech dostal hned první víkend do kin přes 65 tisíc diváků. Když přitom před lety na koleně natočil film Párty Hárd, musel si režisér a scenárista Marty Pohl sály nejdřív soukromě pronajímat, aby ho k příznivcům pokleslého vkusu vůbec dostal. Opovržení většinové společnosti zpočátku budil také jako maskovaný raper Řezník. I na jeho alter ego si ale podle něj lidé po prvotním šoku zvykli. „Češi měli vždycky vytříbený smysl pro humor, včetně toho černého,“ vyzdvihuje.

Hlavním hrdinou vašeho nového filmu Na plech je čerstvý absolvent ekonomie Marek Severa, který se kvůli zaměstnání stěhuje na sever Čech, kde vyvíjí marketingovou strategii pro výrobce pisoárů. Sám máte inženýrský titul z Vysoké školy ekonomické. Byly vaše první pracovní zkušenosti taky podobně zoufalé?

Ne, na rozdíl od Marka jsem měl to štěstí, že jsem se už ke konci studia začínal živit tvorbou – nejdřív hudbou, pak kreslením Martyho frků. Tím pádem jsem nemusel nastoupit do korporátu, kam zamířila většina mých spolužáků. Při psaní scénáře jsem si tak spíš představoval, jaké by bylo nejhorší zaměstnání, které bych po VŠE mohl dělat. Je to taková moje noční můra.

Marek Severa se ve filmu posléze seznámí s romskými sourozenci, kteří na sídlišti vaří pervitin, a pomůže jim byznys rozjet ve velkém. V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že se perník prodával v hospodě, kterou jste kdysi vedl. Měl jste díky tomu drogové prostředí odpozorované?

Jen bych uvedl na pravou míru, že se v hospodě Martyho frky pervitin prodával bez mého vědomí. V žádném případě to nebyla součást mého byznys plánu. Jenom ho tam jedna barmanka dealovala pod pultem, což se v českých podnicích mimochodem děje dost často.

Inspiroval jsem se ale spíš Rumburkem, odkud pocházím. Spousta mých kamarádů z rodného města drogám propadla. Díky tomu jsem dobře věděl, co závislost obnáší. Zároveň jsem do filmu obsadil bratry Oračkovy, kteří s pervitinem mají vlastní zkušenosti, a dokázali tak vařiče zahrát dostatečně autenticky. Kdyby hrál feťáka třeba Langmajer, těžko byste mu to uvěřili. Některé věci zkrátka nezahrajete, jakkoli můžete být dobrý herec.

Konzultoval jste scény, ve kterých se vaří nebo užívá pervitin, i s odbornými poradci?

Film Na plech má být hlavně sranda, takže jsme se o realistické zmapování drogového prostředí ani nesnažili. Spolupracovali jsme ale třeba s rekvizitáři, kteří předtím o pervitinu točili dokument pro Českou televizi. Tím pádem dokázali varny docela přesvědčivě zreplikovat, byť samozřejmě každá může vypadat jinak. Jaký si to uděláš, takový to máš.

A bratři Julius, Karel a René Oračkovi se zase postarali, aby se jejich postavy skutečně chovaly jako uživatelé pervitinu…

Přesně tak. Ukázkovým příkladem je scéna, ve které Markovi varnu poprvé ukazují a jeden z nich si v roli Laca připravuje dávku. Než si ji vpálil, dal si na chvíli stříkačku do pusy, aby si mohl zaškrtit ruku. Mě by to ani nenapadlo, ale pro něj to bylo naprosto přirozené. Udělal to tak, jak byl zvyklý. Jinak jsme se ale nesnažili, aby se postavy po aplikaci dostávaly do bůhvíjaké euforie nebo se pouštěly do nějakých bláznivin. Chtěli jsme, aby to byla běžná součást jejich života.

Film jste částečně natáčeli právě ve vašem rodném Rumburku. Vznikly tam i scény z vybydleného sídliště, které opravdu vypadá jako drogové doupě?

Ne, exteriéry toho paneláku jsme natáčeli v Kostelci nad Černými lesy. Původně tam bývalo plicní sanatorium, které se pak ale vybydlelo a zdemolovalo. Interiéry jsme zase točili v ruzyňské věznici, konkrétně v budově, která slouží pro výcvik zásahových jednotek. Jejich členové tam trénují na mise v terénu, hledají rukojmí, vykopávají dveře a střílejí po zdech. Tím pádem jsme tam našli zničené byty, které jsme ani nemuseli nijak zvlášť předělávat. Jen jsme je poslepovali se záběry na sanatorium, aby to celé vypadalo jako jeden objekt.

V oblasti Šluknovského výběžku ale o podobné lokality předpokládám není nouze…

To není. Přímo ve Šluknově je sídliště, které nám sloužilo jako inspirace. Kdysi jsme tam jeli točit scénu z filmu Párty Hárd, ve které hlavní hrdinové poprvé přijdou za vařičem pervitinu Grundzou. Místním obyvatelům se to ale tenkrát nelíbilo, tak na nás naběhli a s pomocí policie nás odtamtud vyhnali. Proto jsme si teď radši našli bezpečnější místo, kde už nikdo nežije.

Ve filmu Na plech se objevuje o dost víc profesionálních herců než ve vašich starších počinech. Hlavního hrdinu ztvárnil Jan Hofman, jeho kolegu zase Vladimír Škultéty a otravného šéfa si střihl Tomáš Jeřábek. Jak se vám je dařilo zkoordinovat s neherci?

S profesionály se samozřejmě pracuje úplně jinak než s neherci. Společné scény Honzy Hofmana s Robertem Nebřenským byly například hereckým koncertem, který už stačilo jen jemně ladit, aby odpovídal mým představám. Neherci měli naopak často problém repliky vůbec odříkat. Jednu větu jsme s nimi někdy museli opakovat třeba pětkrát. Zase ale do výkonu dali něco ze sebe, což nakonec přispělo k autentičnosti.

Občas se ve scénáři ztratili a zabrousili úplně jinam. V některých případech jsme to ve finálním střihu nechali, jindy to nešlo. Když byl zrovna s neherci na place Honza Hofman, tak se dokonce někdy ztratil s nimi, i když měl scénář naučený. Často pak padla nějaká šílená hláška a všichni se začali smát.

Drobnou roli číšníka jste svěřil Milanu Šteindlerovi, kterému se údajně líbil váš předchozí film Párty Hárder: Summer Massacre. Znamená to, že máte mezi herci věrné fanoušky?

Je to tak. Milan Šteindler mi dokonce vyprávěl, jak šel na Párty Hárder do kina s přítelkyní a během projekce se oba tak smáli, až je ostatní diváci museli utišovat, aby film vůbec slyšeli. Právě proto jsem se Milana rozhodl obsadit. Vždycky jsem si ho vážil, ať už jako herce, nebo režiséra, protože podle mě natočil opravdu kultovní filmy. A byla pro mě čest, že na nabídku kývl.

Jeho role přitom obnášela i jednu zvracející scénu a nechutných momentů je ve filmu mnohem víc. Které vám daly při natáčení nejvíc zabrat?

Nejnáročnější byla právě scéna s Milanem. Museli jsme si totiž nechat vyrobit takový „blitkostroj“. Milan si tam usrkne jisté substance, která byla v ústřicích, a pak z něj začnou tryskat zvratky. Musel mít na sobě při tom přidělanou tyč a zůstávat stále ve stejné poloze, aby nešla vidět. Nakonec přesto vidět byla, takže jsme scénu museli malinko sestřihnout. Milan z ní byl každopádně nadšený. Říkal, že to je jako z Monty Pythonů. Jinak se nám ale všechny vyměšovací scény natáčely docela dobře.

Filmový publicista Tomáš Stejskal v recenzi pro Aktuálně.cz namítal, že už mu všemožné fekální scény nepřijdou ani tak šokující, jako spíš otravné. Vám záběry s výkaly ještě pořád připadají provokativní?

Fekální scény ani neměly nikoho provokovat, sám je beru jako součást vtipu. Když jsem film pouštěl manželce, taky mi říkala, že jich je tam možná až moc. Jenže jsem je už měl všechny tak rád, že jsem se nedokázal rozhodnout, které z nich by mohly jít ven. Uvědomuju si, že filmy plné výkalů nejsou pro každého, byť mě osobně pořád baví. Proto si beru propříště poučení, že fekální humor může být i vyčerpávající, pokud je ho příliš.

Film Párty Hárd kina nejdřív odmítala promítat a nasadila ho až díky velkému zájmu vašich fanoušků. Na druhý díl už v Česku přišlo přes 56 tisíc diváků a distributorem byl Bontonfilm, stejně jako v případě nejnovějšího Na plech. Nestává se z vašich kdysi okrajových černých komedií pomalu střední proud?

Za vzrůstající zájem o moje filmy jsem samozřejmě rád. Zároveň si myslím, že Češi vždycky měli vytříbený smysl pro humor, včetně toho černého, a že tady ta cílová skupina byla i předtím. Drsné vtipy byly mezi lidmi oblíbené třeba už v době České sody, jenom se pak z domácí kinematografie postupně vytratily a diváci čekali, až se k nim zase někdo vrátí. Proto mám radost, že se toho Bontonfilm nebál a rozhodl se vzít moje filmy do distribuce.

Myslím, že je to správný směr. Většina komedií, které u nás v současnosti vznikají, totiž pracují s jemnějším humorem, u něhož se člověk spíš jen pousměje, než že by se vyloženě popadal za břicho. Doufám, že se mi třeba podaří inspirovat i další tvůrce, aby se trochu odvázali a nešli tolik na jistotu. Sám jsem taky zariskoval, a přesto jsem si, jak se zdá, fanoušky našel.

Seriál Most! nebo film Banger. napovídají, že už možná k odvážnějšímu humoru pomalu směřujeme…

Je pravda, že Prušinovský s Kolečkem to trochu posunuli a Adam Sedlák to tady taky osvěžil, i když Banger. nebyl úplně komedie. K hraničnímu humoru se blíží třeba i Vyšehrad, takže se očividně něco děje. Jen houšť.

Přemýšlel jste někdy, jak by vaše filmová tvorba vypadala, kdybyste vystudoval režii na FAMU, kam jste se před lety neúspěšně hlásil?

To je zajímavá úvaha. Hodně lidí mi říkalo, jak je dobře, že jsem se na FAMU nedostal, protože by mě tam zku*vili. Já si zas myslím, že by se moje filmařské cítění pod vlivem studia asi těžko změnilo. Spíš bych byl na škole nešťastný, protože by se tam mým nápadům nedostávalo takového uznání, jaké by si podle mého zasloužily. Každopádně jsem rád, že jsem tam nešel, i když jsem se všechno musel učit za pochodu. A pořád se učím. Moje filmy rozhodně nejsou precizně vybroušené diamanty, naopak jsou plné nedokonalostí, což jim ale možná přidává na kráse.

Dřív jste měl největší zásah jako raper Řezník, teď už si ale získáváte podobný úspěch i jako režisér a scenárista. Čemu se v budoucnu chcete věnovat víc – hudbě, nebo filmu?

Rád bych dělal obojí, dokud to půjde. Na druhou stranu nevím, jestli by ještě bylo vtipné, kdybych třeba v padesáti na pódiu lítal s maskou. Filmy člověk může klidně točit i na stará kolena, kdežto v rapu si tím nejsem tak jistý. V Anglii je třeba duo rapujících dědků Pete & Bas, které mi přijde skvělé. Když máte ale padesát let pořád stejný repertoár, může to v rapu působit trochu divně. Rockeři klidně můžou hrát i v osmdesáti, ale v rapu si to neumím představit.

V Česku už na druhou stranu zakladatelům rapové scény táhne na padesát a pořád vystupují…

To je pravda. Jen už tihle nestoři rapu většinou těží z toho, co bylo kdysi, a nepřinášejí žádnou revoluci.

Loni jste jako Řezník vydal desku Hrozny hněvu. Dlouho jste přitom nahrával aspoň jedno album ročně. Jak těžko se vám po letech hledají nové nápady? Zvlášť v žánru horrorcore, který má jistá pravidla – černý humor, morbidní témata, temnou estetiku…

Přiznám se, že mám nápady ještě třeba na dvě tři desky dopředu. Některé texty už mám rozepsané, jen se mi na to těžko hledá čas. Momentálně ještě řeším spoustu věcí kolem filmu, do toho mám samozřejmě rodinný život a potřeboval bych se rozdvojit, abych všemu mohl věnovat tolik prostoru, kolik bych si přál. Tvůrčí krize mě naštěstí zatím nepotkala. Hrozny hněvu jsou sice po výrazové stránce pořád temnější, ale z hlediska témat už je to spíš sociálně a politicky kritický rap než klasický horrorcore.

Budí Řezník u většinové společnosti ještě takovou kontroverzi, jako když vás v roce 2013 kvůli vulgaritě a násilí ve vaší tvorbě vyřadili z ankety Český slavík, nebo už si na něj Češi zvykli?

Myslím, že už pro ně zdaleka není tak šokující, jako když jsem před lety natočil videoklip Ta holka v mym sklepě a přišla na mě žaloba. Postupně se mou tvorbu naučili nějak přijímat. I proto už nepotřebuju za každou cenu šokovat a spíš se snažím, abych do svých textů dostal nějaké úvahy, zamyšlení. Pozornost už jsem získal, tak se teď můžu soustředit na další kroky.

Lidé, kteří žánr horrorcore nechápali, si vás často ztotožňovali s vaším alter egem a předpokládali, že třeba opravdu zavíráte holky do sklepa. Čím si vysvětlujete, že ve filmu nebo literatuře už násilí ani vulgarita dávno tolik nepohoršují, ale v hudbě pořád dokážou vzbudit morální paniku?

Tohle je myslím české specifikum. V zahraničí bylo přece jenom odjakživa mnohem běžnější, aby zpěváci nebo kapely měli nějakou image nebo roli, zatímco u nás se tahle stylizace tolik nenosila. Přišlo to sem zkrátka trochu později.

V posledních letech čím dál častěji zaznívají stesky nad přílišnou politickou korektností. Řada etablovaných tvůrců se v médiích rozhořčuje, jak je dnes společnost vůči některým tématům přecitlivělá a ubývá umělecké svobody. Jak to vidíte vy?

Nářky nad politickou korektností mi přijdou zbytečné. Mně osobně do filmu nikdo nekecal. Všechny blbosti, které jsem si vymyslel, jsem si taky zrealizoval. Tlak na korektnost se myslím týká spíš firemní kultury v korporátech nebo na něj možná narazíte v České televizi, těžko říct. V komerční tvorbě, kterou si natočíte za svoje peníze bez podpory veřejných institucí, vás ale nikdo neomezuje. V Česku navíc nemáme žádná pevná pravidla, která by určovala, od jaké věkové hranice má být film pro diváky dostupný. Záleží na samotném distributorovi, jak si ji určí. Ani tady neexistuje nějaká cancel culture jako v Americe.

A v zahraničí tedy přílišný tlak na politickou korektnost vnímáte? Ať už mluvíme o etnickém a genderovém zastoupení v hollywoodských filmech, nebo citlivosti vůči potenciálně urážlivému obsahu…

Určitě. Všímám si třeba, jak je v některých seriálech a filmech z produkce Netflixu na sílu protlačená diverzita, i když se do daného příběhu nebo žánru vůbec nehodí. Vždycky mi to přijde hrozně okaté. Zdá se mi, že to ubírá pozornost samotnému ději. Přitom vůbec nejsem proti tomu, aby vznikala tvorba o nejrůznějších menšinách, jen by měla působit přirozeně.

Což mi připomíná recenzi Tomáše Stejskala, který vyzdvihl, že Romové ve vašem filmu Na plech nakonec působí mnohem sympatičtěji než kravaťáci z korporátu. Leckdo by přitom čekal, že se v komedii nevyhnete rasistickým fórkům…

Téma rasismu jsem ve filmu vůbec řešit nechtěl. Pro mě to jsou kluci, kteří vaří perník. A jak říkáte, pro hlavního hrdinu se nakonec stanou mnohem většími kamarády, skoro až rodinou, než jeho kolegové z korporátu. Žádné rasistické hlášky tam nezazní, protože by mi v komedii ani nepřišly zábavné.

Zmiňoval jste, že jste se teď v rapu posunul ke společenským a politickým tématům. Baví vás reagovat na konflikty současných kulturních válek a přilévat olej do ohně? Narážím třeba na song Cyklopeklo, ve kterém se stylizujete do morouse nadávajícího na dnešní svět a plivete na cyklisty v pražských ulicích.

To byl alternativní název poslední desky – Mrzutý dědek, který nadává na mrak. Schválně jsem si vybral témata, o kterých bych mohl rapovat z pohledu starého muže nas*aného na svět. Další album bude mít třeba zase úplně jiný koncept. Cyklisti mi mimochodem vůbec nevadí. Jenom mě štve, jak se doprava v Praze na sílu mění, ale nikdo už přitom nevymyslí, co s auty udělat, když jim najednou zaberou místo cyklopruhy. Nakonec jsou všichni naštvaní právě na cyklisty, kteří ve výsledku za nic nemůžou.

Přilévat olej do ohně ale nechci. Jde mi jen o to, aby se posluchači pobavili. Něco podobného jsem koneckonců dělával i dřív. Koukal jsem se na problémy z obou stran – jednou jsem třeba natočil track o drogách a jindy track proti dealerům. Střídám perspektivy, aby posluchač nikdy nemohl odhadnout, jak to doopravdy myslím.

Dlouhodobě kritizujete zatuchlost českého hudebního mainstreamu a jeho odtrženost od zahraničních trendů. Pozorujete se vzrůstajícím vlivem streamovacích služeb a slábnoucím vlivem rozhlasových stanic i hudebních cen nějaké změny?

Něco se určitě mění. Rádia a televizní ceny sice ještě pořád tlačí normalizační pop, ale realita už je jinde. Jenom nevím, kdy se ty zkostnatělé instituce konečně podaří přimět, aby realitu zohlednily. Na Českých slavících na jednu stranu vznikla kategorie pro hip hop a rap, jenže pak stejně přijde moderátor, který rapery paroduje. Tyhle trapné momenty bohužel dokazují, že rap pořadatelé vůbec neberou vážně. Ani si neumí představit, že je teď pro mladé lidi populárnější než zpěváci, kteří dostávají ceny už padesát let.

V Americe je přitom zcela běžné, že nejvíc ocenění získávají právě rapeři. Na druhou stranu si nedokážu představit, jak by běžní posluchači českých rádií reagovali, kdyby jim ve vysílání zničehonic pustili třeba Yzomandiase. Asi by dost prskali. I proto si myslím, že to chce ještě aspoň jednu generaci, než se to srovná.

Z rapu se stal přinejmenším pro mladou generaci v podstatě nový pop. Jste rád, že ho najednou poslouchá tolik lidí? Neztrácí pak punc undergroundu, který byl kdysi součástí jeho kouzla?

Underground se dá myslím na hiphopové scéně najít i dneska, jen člověk musí víc hledat. Rap už zkrátka není elitářská záležitost pro pár vyvolených skejťáků, ale žánr pro všechny. Podobný osud asi dřív nebo později potká každý hudební styl. To je přirozený vývoj, kterému se nedá zabránit. Sám si komerční rap od Yzomandiase nebo Ektora ve volné chvíli sice nepustím, ale uznávám, že to dělají dobře.