Tvrďáci bývají největší křehotinky, říká režisér oceňované novinky Mord

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Film Mord je pro čtyřiatřicetiletého Adama Martince celovečerním debutem a zároveň absolventským snímkem na FAMU. Natočil ho na Osoblažsku, kde sám vyrůstal, a do hlavní role obsadil svého otce. S lehkostí se v něm dotýká i těžkých témat, jako jsou mužská zranitelnost nebo strach ze samoty. Po uvedení v hlavní soutěži na festivalu v Karlových Varech film začátkem srpna zamířil do českých kin.

Dějištěm filmu Mord je venkovská zabijačka. Máte na ni z dětství nějaké formativní vzpomínky?

Mám, vycházel jsem z nich i ve scénáři. Vzpomínám si, jak jsem šel jednou ráno krmit prase a máma se mě snažila odehnat. Věděla, že se má odehrát zabijačka, tak nechtěla, abychom čuníkovi dávali jméno, abychom si k němu vytvořili vztah. Já jsem ale vůbec nechápal, o co jde. Jen jsem viděl, že má hrůzu v očích, a strašně mě to vyděsilo. Byl jsem tehdy ještě malý, v předškolním věku.

Ve filmu je pro malého chlapce zabijačka jakýmsi momentem zocelování. Zatímco táta chce, aby porážce přihlížel, máma by ho od té podívané radši uchránila.

Ano, sám jsem byl před podobnými chlapáckými záležitostmi dost často ochraňován. S rodiči jsme bydleli ve městě, kdežto prarodiče ještě byli z vesnice. Odmalička jsem cítil, že to na mně můj děda vidí a že mi to má trochu za zlé. Pak ale zestárl a jeden rok už nedokázal zvednout ruku tak, aby na podzim mohl zabít králíky. Musel jsem to udělat já. Děda mě tím pádem učil, jak je správně klepnout, stáhnout, vyvrhnout a naporcovat. Myslel jsem si, že díky tomu v jeho očích konečně dospěju. Během dne jsem ale pochopil, že zvířata má mnohem radši než jakékoli chlapáctví. Ve skutečnosti mi vůbec nevyčítal, že jsem toho nebyl součástí, spíš mi záviděl, že jsem to dělat nemusel.

To bylo poprvé, co jste viděl, jak se zvířata zabíjejí?

Ne, ještě předtím jsem viděl právě porážení prasete. Už si nevybavuju, kolik mi bylo, ale vím, že to pro mě byl silný zážitek. A to nejen samotné umírání zvířete, ale i moment, kdy se z něj stávají výrobky. Vidíte, jak při tom chlapi pijí, aby přepili smutek a strach, který se se zabijačkou pojí. Ten, kdo ji zjednodušuje na barbarskou tradici, podle mě neví, o čem mluví. Nikdy jsem nezažil, že by se chlapi těšili, až prase zabijí. Vždycky k němu přistupovali s ohromnou pokorou a úctou. Dělali všechno pro to, aby ani nevědělo, že umřelo. Myslím, že každý, kdo jí maso, by měl aspoň jednou vidět, jak zvíře umírá, ať už je to prase, králík, kráva, nebo cokoli jiného.

Viděl jste v zabijačce něco symbolického? Byla pro vás metaforou střetu venkova s městem, mužského světa s ženským, tradiční společnosti s moderní?

Ani ne. Spíš jsem ji vnímal jako pole, kde se budu moct scenáristicky hodně vyřádit, protože nabízí celou škálu situací. Pro mě je ve filmu nejdůležitější postava Karla. Uvědomuju si, že jsem se v životě často choval a do jisté míry pořád chovám jako on – jako kretén. Zároveň mě děsí, že kvůli tomu skončím sám. Tuhle hrůzu jsem tak přenesl právě na hlavního hrdinu, který je paradoxně na zabijačce obklopený celou svou rodinou. Strach z osamocení v sobě ale nakonec mají zakódovaný skoro všechny postavy a myslím, že je silným tématem snad pro každého z nás.

Co vás na Karlovi, potažmo na sobě samém tak štve?

Především to, že pro své ješitné ego kope kolem sebe, že s druhými lidmi neumí komunikovat a ani se jim nedokáže omluvit, i když se o to snaží. Často je přesvědčený, že on jediný ví, co je správně, a všichni ostatní jsou pitomci. Vždycky musí být po jeho, jako kdyby se celý svět točil jen kolem něj. A když se odhalí nějaké jeho selhání, neumí uznat chybu. Tohle všechno jsou vlastnosti, které pozoruju nebo jsem pozoroval i na sobě, včetně toho, jak přehlíživě se Karel někdy baví se ženami. Otiskl jsem do něj všechno, čím nechci být.

Věříte, že vám film o vlastních temných stránkách pomůže stát se lepším člověkem?

To určitě ne. Na druhou stranu film vznikal čtyři roky a během té doby jsem ho tolikrát vyprávěl tolika různým lidem, že to ve mně myslím něco zanechat muselo. Čas, který jsem s tématem strávil, rozhodně nebyl promrhaný.

Zabijačka je v Mordu zároveň vyobrazená jako rituál, při kterém se ega mužských postav nabourávají. Chtěl jste proniknout pod tvrdou slupku chlapáctví a ukázat, že se pod ní často skrývá zranitelnost, kterou tolik neukazujeme?

Přesně tak. Jsem přesvědčený, že největší tvrďáci bývají zároveň největší křehotinky. Což je úplně přirozené, to není žádná výtka. Oceňuju, když chlapi dokážou být pevní a silní a převzít na sebe zodpovědnost. Zároveň mám rád, když umí sundat masku a přiznat, že jsou dojatí nebo že mají z něčeho strach. Stejně tak obdivuju, když se za sebe dokážou postavit ženy, když překonají své pochyby. Mám pocit, že mezi ženami v mém okolí často převládá zbytečná nejistota, která jim nesluší. Když konečně pochopí, že si můžou věřit, je to naopak ohromně přitažlivé. Samozřejmě ale vím, jak to musí být těžké.

Do hlavní role jste ve filmu obsadil vlastního otce Karla Martince. Proč jste se rozhodl právě pro něj?

Táta mi pomáhal už při kamerových zkouškách s neherci, kde vždycky potřebujete někoho, kdo nahazuje text. Od začátku jsem tedy věděl, že bude hrát minimálně jednu z vedlejších rolí. Když jsem pak film konzultoval s Bohdanem Slámou, viděl tátu na zkušebních záběrech a přesvědčoval mě, ať do role Karle obsadím právě jeho. Když syn sleduje svého tátu, jak hraje, nedokáže se na něj pochopitelně dívat nezaujatýma očima. Bohdan ale potřebný odstup měl a jsem rád, že jsem ho nakonec poslechl. Zatím mi nikdo neřekl, že by táta v roli selhal, naopak ho všichni chválí.

Byl to ale samozřejmě velký risk a pro nás oba to bylo těžké. Táta nechtěl svého syna zklamat a já jsem měl zase problém mu roli uvěřit. Když někoho znáte tak dobře, napíšete mu postavu na tělo a on ji pak hraje trochu jinak, než jste si představoval, tak s tím bojujete. Naštěstí jsem na place nebyl sám a dramaturg Honza Gebert i zbytek štábu mě ujišťovali, že táta postavu Karla přesně vystihuje.

Přiznáváte, že mezi vámi a tátou byla spousta křivd. Pomohlo vám natáčení propasti překonat a některé věci si vyříkat?

Ne, to se nestalo. Je pravda, že náš vztah byl hodně porouchaný. Žehlit se ale začal spíš časem než nějakými aktivními kroky. Postupně se dožehlil do stavu, ve kterém jsme asi oba spokojeni, přestože jsme si o tom nikdy nepromluvili. Pokud jsme ale tak podobní, jak si myslím, tak o podobný rozhovor ani nestojíme. Což neznamená, že bychom se neměli rádi nebo nebyli kamarádi, jen jsme si prošli i těžším obdobím.

Váš táta je v roli Karla opravdu dost přesvědčivý a další neherci, které jste v Mordu obsadil, také nepůsobí nijak prkenně. Jak se vám je k takové přirozenosti podařilo přivést? Předpokládám, že metody, které fungují u profesionálů, tady byly málo platné.

To je pravda, při komunikaci s herci už máte k dispozici zavedený slovník, kterým jim všechno vysvětlíte. Většinou přesně vědí, o čem mluvíte, nebo to pochopí, když jim záběr ukážete, a začnou na tom sami pracovat. S neherci se ale žádného pojmového aparátu držet nemůžete. Tím pádem vymýšlíte všechno možné, abyste jim k autentickému výkonu pomohli.

Snažíte se je pořád mentálně vracet do situace, ve které je jejich postava. Konfrontujete je s tím, co by na jejím místě dělali, co by řekli a s jakou intonací, kdyby se to skutečně stalo. A když už jste úplně v nouzi, tak jim scénu třeba i předehrajete. Pak si z placu natočený materiál odnášíte do střižny a ještě padesátkrát se musíte sami sebe zeptat, jestli je to uvěřitelné.

Čím vás práce s neherci láká? Pokud to tedy není jen z nouze ctnost.

Z nouze ctnost to trochu je. Přece jenom nemám neomezený rozpočet, abych pracoval se všemi herci světa, které si vysním. Na druhou stranu nechápu, proč se u nás neherci nevyužívají častěji. Někdy je lepší obsadit průměrného neherce než špatného herce. Zvlášť když hraje sám sebe a konfrontujete ho se situacemi a prostředím, které zná. Na práci s neherci mě fascinuje hlavně nepředvídatelnost toho, co se stane. Je to loterie, ale když se to podaří, dostanete magii, kterou by vám profesionální herci ve stejné podobě nedoručili.

Po novinářské projekci jste říkal, že budete rád, když na Mord přijde do kin pět tisíc lidí. Zdálo se mi, že jste dost skeptický. Není pro režiséra takový přístup nevýhodou?

Myslím, že jsem spíš realista než skeptik. Mord je absolventský film, který jsem natočil ještě v rámci studia na FAMU. Tím pádem mi mohlo být jedno, kolik na něj přijde lidí. Teď ale stojím před otázkou, jestli vůbec točit nějaký další. To, že v Česku pořád točíme filmy, na něž pak lidé do kin nechodí, je rozpor, který budeme muset nevyhnutelně řešit.

Film je jedna z nejdražších hraček, se kterými si v rámci umění můžete hrát. Jinak se s milionovými částkami pracuje snad už jen v architektuře. Filmy, o kterých mluvíme, jsou u nás navíc placené z daní všech lidí. Pokud o ně tedy nestojí, pak je ten systém nemocný. Můžeme si samozřejmě říkat, že vytváříme nějaké kulturní dědictví. I tak mi ale náš způsob financování přijde trochu vachrlatý.

Nezačala by česká kinematografie na druhou stranu postupně skomírat, kdyby se u nás točily jen filmy, na které přijde třeba sto tisíc lidí?

To je pravda. Sám mám jako divák taky mnohem radši filmy, na které chodí jen pět tisíc lidí, než ty se stotisícovou návštěvností. A vždycky je budu bránit. Pokud ale film, který dostal na Českých lvech cenu za nejlepší režii, vidělo v kinech jen 17 tisíc diváků, pak je něco špatně. Podle mě žijeme v iluzi, že naše filmy někoho zajímají. Ano, některé lidi pořád zajímají, jen je jich mnohem méně, než si myslíme.

Jsme malá země s limitovaným počtem diváků, jejichž pozornost se čím dál víc tříští, a měli bychom to brát v potaz. Možná je načase, abychom přestali točit filmy jen pro Česko a začali nad kinematografií uvažovat v evropském měřítku. Nemyslím si, že tak kolegové neuvažují, jen nemám pocit, že bychom v tom byli nějak úspěšní.

Zvláštní uznání poroty, které jste za Mord získal na letošním ročníku festivalu v Karlových Varech, podle vás diváky do kin nepřiláká?

Pro mě je to samozřejmě obrovské vyznamenání, protože mě ocenili lidé, kterých si vážím. V porotě byl mimo jiné islandský spisovatel Sjón, jehož literaturu miluju. Vím, že on má rád zase tu českou, takže z mého filmu musel být buď úplně nadšený, anebo ho nenávidět. Bohužel jsem byl příliš bázlivý, abych se s ním o tom pobavil. Běžného člověka ale ocenění z Varů asi příliš nezajímá.

Mám zkrátka pocit, že filmy už nejsou tak relevantní. Stejně jako předtím přestala být relevantní třeba opera. Operním divám se kdysi na Národní třídě házely kytice pod nohy, ale dnes už se to neděje. Možná teď něco podobného čeká kinematografii – většina lidí se bude bavit u masové produkce a vedle toho se budou točit filmy pro pár nadšenců.

Nedá mi, abych se vás na závěr nezeptal ještě na srovnání s filmy československé nové vlny, které v recenzích na Mord často zaznívá. Máte z něj radost, nebo byste se podobnému škatulkování radši vyhnul?

Na jednu stranu je to pro mě samozřejmě pocta. Zároveň je to ale naprostý průšvih, protože pak budu muset poslouchat, že se novou vlnu pokouším neúspěšně napodobovat. O což jsem se opravdu nesnažil. Myslím, že styčných bodů mezi Mordem a filmy nové vlny nakonec najdete velmi málo a ještě jsou všechny hrozně obecné. Že tam jsou neherci, humor a zároveň vážná témata? Takových filmů je přece celá řada a nejen u nás.