Nekrolog: Muž, který otočil. Odešel velikán světové literatury

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byli čtyři: Argentinský Julio Cortázar, mexický Carlos Fuentes, kolumbijský Gabriel García Márquez a peruánský rodák Mario Vargas Llosa v 60. letech minulého století svými svobodomyslnými romány vydávanými v Evropě vyvolali celosvětový zájem o latinskoamerickou literaturu. Llosa vlnu odstartoval svým debutem Město a psi, publikovaným čtyři roky před Márquezovým slavným Sto roků samoty. A nyní právě Llosa jako poslední žijící představitel tohoto proudu odešel. Držitel Nobelovy ceny za literaturu a neúspěšný prezidentský kandidát z roku 1990 zemřel tuto neděli, bylo mu 89 let.

Každý z těch čtyř psal jinak, přičemž k jejich popularitě přispěl i zájem o dobové události jako kubánskou revoluci. Ta pro změnu odstartovala politické prozření Maria Vargase Llosy, jenž se z marxisty proměnil v zastánce kapitalismu a volného trhu. „S kubánskou revolucí jsem se identifikoval téměř po celá šedesátá léta,“ vzpomíná v také česky vydané knize esejů Volání kmene, jak pětkrát navštívil ostrov tehdy již ovládaný Fidelem Castrem.

Prvním impulzem k rozchodu s levicovou doktrínou se stal příjezd do Sovětského svazu, kde Llosa pochopil, že „kdybych byl Rus, tak bych v této zemi byl disident, nebo bych pomalu hnil v gulagu“. V srpnu 1968 veřejně odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Definitivně jej pak zlomila perzekuce kubánského básníka Herberta Padilly, nejprve účastníka revoluce a posléze její oběti. To vše postupně zformovalo Maria Vargase Llosu v propagátora liberalismu a například obdivovatele konzervativní britské premiérky Margaret Thatcherové, které v roce 1990 po jejím odchodu z funkce poslal květiny.

Llosa už pak celý život varoval před charismatickými vůdci či režimy, v nichž člověk poslouchá „všemocného šamana nebo náčelníka, který za něj všechno rozhoduje, kde se cítí v bezpečí, nezatížený zodpovědností, podřízený stejně jako zvíře ve smečce stádu, nebo jako člověk v gangu či skandujícím davu“.

Romanopisec byl přesvědčen, že od tohoto „volání kmene“ člověka osvobozuje jedině demokratická, liberální kultura, vyzdvihující svrchovaného jedince a nade vše ctící svobodu v politice, ekonomice stejně jako kultuře, argumentoval Llosa. S reformním pravicovým programem ostatně kandidoval i na funkci peruánského prezidenta v roce 1990, kdy se představa umělce zvoleného do nejvyššího úřadu díky dramatikovi Václavu Havlovi nezdála nemožná. Na rozdíl od českého prezidenta, kterého poznal i osobně, však Llosa neuspěl. Později z Peru odjel do Španělska, načež už o politice vždy jen mluvil. A hlavně psal.

„Pro spisovatele mé generace byl ten, kdo nepsal o diktaturách, zvláštní, protože Latinská Amerika byla z jednoho konce na druhý samá vojenská diktatura,“ vzpomínal na dospívání za vlády Manuela A. Odríi. Ten v Peru zorganizoval ozbrojený převrat roku 1948, kdy bylo budoucímu spisovateli dvanáct, a u moci zůstal osm let. „Celá moje generace tak přešla z dětství do dospívání a nakonec dospělosti za diktatury. Myslím, že proto jsou v mých knihách diktatury tak často přítomné,“ vyprávěl Mario Vargas Llosa roku 2019 na pražském veletrhu Svět knihy.

Volně tak parafrázoval svou nobelovskou řeč z roku 2010, kdy jej Švédská akademie vyznamenala za „mapování struktur moci a pronikavé zobrazení odporu, revolty a porážky jednotlivce“. Romanopisec na to konto poznamenal, že vždy rád psal o politické i ekonomické moci. „V mých knihách najdete úctu a obdiv k lidem, kteří se dokázali postavit všem těm vojenským diktaturám a brutálnímu vynucování myšlenek, postojů či chování,“ dodal.

Literaturu vnímal i jako prostředek k rozvíjení kritického myšlení. „Když dočteme velké literární dílo, vidíme, jak je náš svět chudý ve srovnání se světem, který si umíme představit díky jazyku a imaginaci. A to v nás podporuje kritický postoj vůči tomu, co nás obklopuje,“ uvažoval také v Praze.



V podobném rozpoložení napsal už debut Město a psi, inspirovaný traumatickou zkušeností z dětství. Cholerický a zprvu dlouho nepřítomný otec tehdy poslal mladého Maria Vargase Llosu na vojenské gymnázium v Limě. „Dozvěděl se, že píšu, jenže pro něj byli všichni spisovatelé ožralové a citlivky. Doufal, že na akademii to ze mě vymlátí. Avšak stal se pravý opak, ten zážitek mě přiměl napsat román,“ líčil Llosa. V próze originálně vypráví příběh několika kadetů nazývaných jinak na gymnáziu a jinak ve městě, kde tráví volný čas.

Literárně ještě odvážnější byla próza Zelený dům z roku 1966, inspirovaná několikatýdenní cestou do amazonského pralesa. Podle překladatelky Anežky Charvátové prolíná často v jediném větném celku různé časové roviny, vypravěčská hlediska a společně s česky nenapodobitelným stylem jakési polopřímé řeči „vyvolává představu spletité pralesní struktury, kde se musíme prodírat bujnou vegetací slov a obrazů a prosekávat si mačetou stezku, která občas naráží na stezky jiné, proplétá se s nimi a zase je opouští“, přirovnala Charvátová v literárním časopisu Host.

To bylo pro Llosu charakteristické. Na rozdíl od Gabriela Garcíi Márqueze, spojovaného s označením magický realismus, spíš než nespoutané imaginaci nebo vysloveně zázračným příběhům dával důraz na formu. Zejména v začátcích experimentoval s kompozicí románu a oživoval styl vyprávění, například když v jedné větě propojil dění na dvou vzdálených místech, aniž by je přesně ohraničil. Jindy vynechával interpunkci či nerozlišoval jednotlivé mluvčí. Programově zkoušel napsat takzvaný „totální román“, zachycující člověka ve vší jeho rozporuplnosti s celým jeho světem.

Zpětně sám tvrdil, že právě v Zeleném domu to „přehnal“, až příliš ovlivněn americkým klasikem Williamem Faulknerem. Naopak nejraději měl ze svých knih Rozhovor u Katedrály, odehrávající se ve zkorumpovaném Peru 50. let a rámovaný rozhovorem frustrovaného novináře s bývalým rodinným šoférem. „Rozhovor u Katedrály mi dal nejvíc zabrat. Myslím, že z něho jsem zešedivěl,“ připustil v Praze.

Diktaturám se věnoval také v politickém thrilleru Kozlova slavnost z roku 2002, vyprávějícím o dominikánském vůdci Rafaelu Leonidasovi Trujillovi zodpovědném za desítky tisíc mrtvých, nebo v Keltově snu. Jeho protagonistou je skutečný britský diplomat irského původu Roger Casement, jenž odhalil zneužívání původních obyvatel v Kongu a nakonec byl popraven kvůli boji za irskou nezávislost. „Casementa okouzlila dobrodružství cestovatelů a průzkumníků jako Livingstona. Když ale přijel do Afriky, zjistil, že nejde o žádnou civilizační misi a šíření pravé víry mezi divochy, nýbrž že jako divoši se naopak chovají Belgičani,“ popsal Llosa v narážce na tehdejší koloniální velmoc. V knize reflektuje i spornou část Casementova příběhu, údajné deníky líčící šokující styky s nezletilými chlapci.

Diktatura se objevuje též v pozdním románu Pětinároží z roku 2017, kde figuruje jeho někdejší rival z peruánských prezidentských voleb Alberto Fujimori, později odsouzený k 25 rokům žaláře za porušování lidských práv. „Román je ale spíš o tom, jak ve službách diktatury fungoval bulvár,“ objasnil literát.

Mezi více než padesátku jeho knih patří také humoristické tituly jako dvakrát zfilmovaný Pantaleón a jeho ženská rota, kde svědomitý důstojník buduje v amazonském pralese pojízdný nevěstinec pro vojáky. V Česku ještě populárnější pak byla Tetička Julie a zneuznaný génius, částečně autobiografický příběh o lásce k nepokrevní tetičce doplněný příběhovou linií s brakovou tvorbou. I podle této prózy v roce 1990 vznikl film, v němž účinkoval mimo jiné hollywoodský herec Keanu Reeves.

Mario Vargas Llosa každý den ráno vstával a psal. „V jiných věcech ukázněný nejsem, ale při psaní ano. Román se rozdrobí, pokud se mu nevěnujete pilně,“ prohlásil v Praze. Označoval se za jednoho z posledních literátů, kteří ještě píšou rukou a po nichž zůstanou rukopisy. „Potřebuji cítit vůni inkoustu, slyšet, jak pero šramotí po papíře. Ten zvuk mě stimuluje. Můj pohyb ruky při psaní odpovídá pohybu myšlení,“ řekl.

Československo prvně navštívil v 60. letech, kdy nocoval v dejvickém hotelu International a objevoval místa spojená s Franzem Kafkou. Už po sametové revoluci pak poznal Václava Havla, naposledy roku 2019 se mimo jiné setkal s tehdejším ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem z ČSSD. Největší ohlas měl na pražském veletrhu, kde jej nejprve na červeném gauči zpovídala hispanistka Anežka Charvátová, načež Mario Vargas Llosa v kině Lucerna besedoval s další nobelistkou Hertou Müllerovou. Na podpis od něj tehdy někteří Češi stáli skoro hodinovou frontu.

„Díky Vargasu Llosovi jsem začala před lety číst latinskoamerickou literaturu,“ uvedla například česká spisovatelka Markéta Pilátová. Autorova největší zdejší propagátorka Anežka Charvátová právě za překlad jeho románu Vypravěč získala cenu Magnesia Litera. „Budu mu navždy vděčná, že mi otevřel nové obzory a ukázal mi světy, které jsou tak jiné, a přitom tak podobné tomu, do něhož jsem se narodila,“ shrnula toto pondělí Charvátová.

Mario Vargas Llosa před lety vyslovil přání „psát až do konce, zemřít s perem v ruce“. Téměř se to podařilo. Jeho poslední, necelé dva roky starý román nazvaný Vám teď věnuji své ticho v českém překladu teprve vyjde. Až pak Mario Vargas Llosa věnuje své ticho i českým čtenářům.