Marek Adamczyk: Rodina, která drží pohromadě? Pořád z říše snů

Aktuálně hraje Miloše Formana na letní scéně Divadla Kampa, ale také snílka Davida v seriálu Mozaika. Ale kdy si Marek Adamczyk napíše vlastní roli na tělo?

„Chtěl bych se přiblížit k prameni kreativity a stvořit něco od základu. Už je to tak neodbytná myšlenka, že to musíte vyzkoušet a strašlivě v tom selhat. Ale vědět, že je to jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Aspoň jste to zkusil,“ říká herec Marek Adamczyk o vlastních tvůrčích ambicích.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o své lásce k Formanovi, ale i o novém rodinném seriálu Mozaika z dílny Voyo. „Pokud s ním diváci vydrží, odmění je. Ještě je čekají věci, které stojí za to odvyprávět,“ říká Adamczyk o seriálu, který vypráví o rodině, kterou jen tak nějaký problém nezlomí. „Pro spoustu lidí to může vypadat jako z říše pohádek. Nebylo by špatné, kdyby více rodin umělo držet pohromadě.“

Máte za sebou premiéru v představení Forman na Letní scéně Divadla Kampa, hrajete v něm hlavní roli v alternaci s Patrikem Děrgelem a už jsem vás slyšel říkat, že je to pro vás největší herecká výzva. Proč?

Nevím, jestli si mě nevydoloval nějaký novinář, který to chtěl slyšet (smích). Je to samozřejmě velká výzva. Nevím, jestli je úplně největší, ale rozhodně je to velmi exponovaná věc, co už samo o sobě vždycky člověka trošku znervózní. Zároveň mám Formana hodně rád, člověk to nechce zkazit. Další aspekt je, že prostě ztvárňujete někoho, koho všichni tak nějak znají, mají na něj nějaký svůj názor, svou představu o tom, jak se má ten člověk projevovat a co je zač. Zároveň nechcete vytvářet jen nějakou kopii. To je nesmysl. Musíte to pojmout po svém, se svou vlastní náturou.

V tomhle je výzva. Chcete Formanovi porozumět, ale zároveň do něj vnést něco svého, udělat ten správný mix.

Odzbrojující obyčejnost, schopnost zachycovat dramata všedního dne. Tohle vás, když jsem tak četl různé rozhovory, na Formanovi zjevně baví, co tím přesně myslíte? Proč vás tohle baví?

Dokáže najít ve všednodennosti něco, co vás zaujme. Příběh všedního dne umí odvyprávět s takovým nábojem, že se stane výjimečným. Myslím si, že je to hlavně vidět v těch jeho prvních filmech, které jsou vysloveně postavené na tom, že zachycují obyčejné lidi, ale vypráví o nich neuvěřitelně fascinujícím způsobem. Je v tom něčím hrabalovský.

Řekl jste: „Často mám pocit, že se u nás hodně řeší otázka, jestli člověk má tvořit to, co chce on, anebo jestli má podléhat nějakému systému či očekávání, komu se povede pracovat tak, aby obojí dokázal skloubit.“ Odpovídáte si, že právě Forman to dokázal skloubit. Co vy? Máte spíš tendence podléhat očekávání, anebo si děláte to, co chcete vy?

Já si myslím, že to, jak to dokázal Forman, je vykoupené obětí. Všechno tady musel nechat, zahodit a odjet. V té hře mluvíme o tom, že u nás cítil ideologický tlak, v Americe zase tlak komerční. Nikdy nejste úplně svobodný, že byste si dělal jen to, co chcete. A když ano, tak je opravdu výjimečné, že by se vám za vašeho života povedlo uspět. Tihle lidé, kteří jsou hodně před svou dobou, si často musí počkat, až je doběhne. Když jste herec, vaše práce po smrti už neexistuje. Musíte se podrobit, fungovat v tom systému. Nejlepší nástroj, jak si alespoň trochu zachovat věrnost tomu, co chcete vy, je naučit se odmítat projekty, které vás neinspirují. A vkládat energii do toho, co pokládáte za hodnotné. Snažím si nějakou svobodu zachovat, ale stoprocentní svoboda to určitě není.

Čím se u vás ta svoboda vykupuje?

Myslím, že pro herce je hrozně těžké zažít absolutní kreativní svobodu. Nejjednodušší to mají lidé, kteří jsou nejblíž kreativnímu prameni. Autoři scénářů a her, knížek, možná producenti, kteří mají velkou možnost rozhodovat. Jako herec jste hrozně závislý na tom, jaké příležitosti se k vám dostanou. Dneska jsou ale herci víc schopni vytvořit si příležitost vlastní. To mě fascinuje, toho bych chtěl dosáhnout.

Co myslíte tou vlastní příležitostí?

Třeba geniální seriál Fleabag, který vytvořila Phoebe Waller-Bridge. Chtěla pořádnou roli, tak si ji sama napsala a zahrála a byl z toho totální hit. Nebo zbožňuju seriál Atlanta, který napsal a účinkuje v něm Donald Glover. Přesně ten typ člověka, který nečeká, až příležitost přijde k němu, ale nějakou si vytvoří. To já obdivuju. To je svatý grál. Cesta k větší svobodě je ale také cesta větší zodpovědnosti a disciplíny v rámci vašeho zaměstnání. Když víte, že tu práci dokážete odvést vždycky dobře a spolehlivě, tak se vám taky těch dveří otevře víc.

Už máte jasné, po jakém projektu toužíte?

To vůbec ne. Vždycky si vzpomenu na jednu řeč, co měl Steven Spielberg. Mluvil o tom, že intuice vždycky jen šeptá, nikdy na vás nekřičí. Je těžké dopřát jí sluchu. Nevím, co by mě bavilo, kde se vidím za pět let. Ale snažím se poslouchat to šeptání a jít tím směrem, kam mě intuice vede. Jsou to často drobné krůčky a často nikam nevedou.

Prý píšete. Pořád jen do šuplíku? Není čas to někam posunout?

Asi budu muset, protože se to ke mně opakovaně vrací. Po premiéře, kdy mám vždycky víc volného času, se moje myšlenky začnou ubírat tím směrem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ že bych se chtěl dostat k blíž k tomu prameni kreativity a stvořit něco od základu. Už je to tak neodbytná myšlenka, že to musíte vyzkoušet a strašlivě v tom selhat. Ale vědět, že je to jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Aspoň jste to zkusil.

Co přesně píšete? Zaslechl jsem něco o úvahách. Co prózy? Deníkové věci?

Deníky jsou základ, to je taková ta průběžná věc, kterou píšu každou chvíli. Snažím se to dělat, aby mě to aspoň trochu bavilo, takže to není: „Snídal jsem dvě vajíčka a pak jsem si šel zaplavat a večer jsem hrál divadlo.“ Spíš prostě vytahujete nějaké zajímavé epizody nebo věci, co se vám staly, a ty se snažíte nějak jako přetvořit do takových, dejme tomu, krátkých mikropříběhů. A pak to jde směrem už k fikci nějaké, kdy si píšu krátké povídky, sci-fi…

To jsem nečekal.

Sci-fi je super žánr, protože vám to úplně nastartuje fantazii a hrozně si s tím může člověk vyblbnout.

A co teď čtete?

Teď zrovna Empusion od Olgy Tokarczukové, což je moc hezký román o tom, jací jsou chlapi troubové.

Na chvíli se přesunu k mužům. I když myslím, že v Kukačkách ani v aktuální Mozaice zas takové trouby nehrajete. V čem jsou David (Mozaika) a Martin (Kukačky) jiní?

Primárně jsou jiní v přístupu ke své práci. Martin je velmi výkonnostní člověk, je to architekt, má velmi analytickou mysl, zatímco David je prostě bohém a je pro něj hrozně těžké v sobě nějakou analytickou stránku najít. Je to člověk, který žije svoje sny, zatímco Martin prožívá v Kukačkách spíš noční můru a používá k tomu svou schopnost přemýšlet racionálně. Tlačí věci před sebou, snaží se držet pohromadě, kdežto David se spíš plácá zleva doprava a hraje na to, že je to sympatický, vtipný týpek, kterému všichni odpustí.

Ke komu z nich máte blíž?

Mám pocit, že mám v sobě od každého trochu. Dřív jsem byl víc David a teď jsem víc Martin. Nerad bych skončil jako David, i když je to sympaťák a na pivo bych raději šel s ním.

Kukačky měly velký úspěch. Dokážete říct, čím to bylo?

Myslím, že bylo silné ústřední téma výměny dětí. Lidé se toho bojí, já tomu rozumím, že je to taková noční můra. Tím pádem měly Kukačky od začátku skvělý start, protože lidé chtěli vědět, jak se s tím ti hrdinové vyrovnají a kam to vlastně všechno dovedou.

Jak podle vás u diváků dopadne Mozaika?

Doufám, že dobře. Myslím, že jsou v něčem konejšivější než Kukačky. Ten konflikt v nich není tak zásadní. Když se rozvádějí rodiče, je to blbé, ale když těm dětem už je všem přes 30, tak to asi není strašlivé. Vnímám, že první díly Mozaiky se nesetkaly s tak úžasným ohlasem jako Kukačky, ale myslím si, že ten seriál má jako velkou kvalitu a že pokud s ním diváci vydrží, tak je odmění. Ještě je čekají věci, které stojí za to odvyprávět.

Baví mě ta nuancovanost vztahů. Mozaika je laskavá a nečekaná v tom, jak věří, že se lidé v rodině dokážou pochopit, že zapnou vůli a problémy překonají. To v seriálech není úplně typické.

Mě to také baví. Pro spoustu lidí to ale pořád může být jako z říše pohádek. Možná se s tím nedokážou ztotožnit, protože jim to přijde až nereálně snadné. Přestože v Mozaice problémy jsou, nikdy nevyeskalují tak moc. Myslím, že by nebylo špatné, kdyby víc rodin bylo schopných takhle držet pohromadě.

„Kukačkám patří dík za to, že pomáhají narušovat hegemonii detektivek,“ psala má kolegyně Táňa Zabloudilová. Řešíte, co se u nás točí?

No jasně, protože v tom potom člověk hraje, takže to řešíte. Hodně detektivek je jednoduchá záležitost nabídky a poptávky. Detektivka bude fungovat vždycky, nikdo se nebojí do ní dát peníze, ví, že si svoje diváky najde. V tomhle ohledu jsou Kukačky skvělé, protože se vydaly jiným směrem. Když chcete přijít na něco neotřelého, tak na to potřebujete poměrně víc času a peněz. A produkce se málokdy pustí na tenký led.

To mě trochu vrací k Formanovi, který tomuhle také musel čelit. Dokáže dnešní doba tvořit další Formany, které nemusí ohrožovat ideologie, ale umí se také vykašlat na systém nabídka–⁠⁠⁠⁠⁠poptávka?

On se na nabídku–⁠⁠⁠⁠⁠⁠poptávku nevykašlal. Jen nepřestal hledat, dokud nenašel něco, kde se to všechno začalo potkávat. Proto byl schopný uspět na dvou kontinentech, na dvou diametrálně odlišných trzích. To, co my považujeme za jeho režijní styl, za jeho rukopis, vzniklo právě z toho, že pracoval s omezenými prostředky a našel si vždycky tu jedinou věc, která ho bavila, a tu využil. V tomhle je hrozně poučné se podívat na Taking Off. Forman sám ho měl hrozně rád, ale byl to totální propadák. Natočil ho v Americe v době, kdy ještě neměl schopnost pochopit, co americký trh vlastně požaduje. Nezhroutil se z toho, zase si našel to, kde se protíná jeho osobní rovina s tím, co chce trh.

Pro Formany je vždycky místo, nevím, jestli ten systém dokáže takové typy protlačovat a vytvářet. Je potřeba, aby se narodil génius, který tuhle věc dokáže v téměř jakémkoliv prostředí.

Už tu někdo takový je?

To nevím, to bych neřekl (smích).

Dokážete se prosadit?

Dokážu se prosadit, ale musím pracovat na tom, aby to člověk nevzdal v těch kritických chvílích. Někdy se mi to daří a někdy méně.

Dáte mi příklad?

Třeba Stardance. Tam jsem to podělal v šestém kole a myslím si, že to je přesně ta chvíle, kdy je člověk na hraně, že může podat skvělý výkon, anebo to zkazit. A už je to jen otázka nějakého podvědomí, vůle a chuti se dostat dál. Mám pocit, že jsem ji v sobě neměl.

Třeba vám intuice šeptala něco jiného. Už to nech být, to nevadí.

Intuice nemusela mít pravdu. Intuice se neplete, ale je jen tak dobrá, jak dobré jsou informace, které má ze světa. A někdy jich nemá dost.

Proč je Stardance tak oblíbený? Myslím, že je to jeden z největších kulturních fenoménů poslední doby.

To je asi na nějakou komplexnější odpověď, kterou nemám. Ale ta soutěž dokáže propojovat generace. Je to ten pořad, který dokáže posadit celou rodinu na gauč, což se podaří jen občas. Asi je tam dobrá míra toho, že se koukáte na soutěž, ale ne na bandu idiotů, kteří se potácejí v nějaké vile a řeší blbosti. Pořád ti lidé mají nějaký účel, ale zároveň je tam dost z toho, abyste šli s nimi, řešili jejich příběhy a prožívali s nimi jednotlivá kola, viděli je v nejrůznějších situacích, ve kterých se třeba ani nechtěli ukázat.

Půjdete někdy do další soutěže? Mám pocit, že rád sportujete, možná snad krom fotbalu. Do hanspaulské ligy asi nepůjdete.

To by moji spoluhráči asi nevydrželi.