„Málem jsem umřel na diskotéce.“ The Weeknd pořádá hudební výlet předpeklím

Začínal jako anonymní písničkář a producent, který své vlastní r’n’b balady o samotě i o dekadentních večírcích slýchával na brigádě v obchodě s oblečením a pozoroval, jak na ně reagují zákazníci. O několik desek později je z dvaatřicetiletého Kanaďana Abela Tesfaye, známějšího pod pseudonymem The Weeknd, autor nejposlouchanější písně všech dob. Jmenuje se Blinding Lights a pochází z desky After Hours.

Song, který má na Spotify přes dvě a půl miliardy přehrání a za pouhé dva roky existence překonal hit Chubbyho Checkera ze šedesátých let, naživo zatím moc lidí neslyšelo.

Kvůli pandemii musel The Weeknd zrušit světovou tour, a když si chtěl chuť spravit na prestižní Superbowl Halftime Show, jeho vystoupení z tribun stadionu sledovalo dvacet tisíc panáků z kartonu. Album After Hours, tabulkově jedna z nejúspěšnějších desek posledních let, si navíc nevysloužila ani jedinou nominaci na Grammy.

Minulý pátek přišel The Weeknd s novou deskou Dawn FM, která útočí na stejné mety jako After Hours a možná ještě výš. I když atmosférou zůstává tam, kde mají fanoušci The Weeknda nejraději – hluboko v nihilismu.

„Posloucháte 103,5 Dawn FM,“ avizuje začátek nové desky hlas moderátora, mimochodem patřící Weekndovu hollywoodskému sousedovi Jimu Carreymu. „Byli jste v temnotě příliš dlouho. Je čas vstoupit do světla, přijmout svůj osud s otevřenou náručí,“ šeptá Carrey do ucha posluchačům, kteří se mají vtělit do role řidičů zaseknutých v zácpě kdesi uprostřed tunelu. Ve skutečnosti samozřejmě nejde o jen tak ledajaký tunel. Kdo už se s tvorbou The Weeknda setkal, tuší, že zpěvák s láskou ke všemu negativnímu má v rukávu temný twist.

Nová deska Dawn FM bere své posluchače do předpeklí. Na místo, kde je třeba provést audit duše. „Bojíte se? Budeme tu, abychom vás chytli za ruku a provedli touto bezbolestnou tranzicí,“ uklidňuje posluchače moderátorův hlas. Má pravdu. Když máte cestu předpeklím absolvovat s největším hitmakerem dekády, dá se odhadovat, že to minimálně nebude nuda.

Svižné tempo nasazuje hned druhá skladba desky Gasoline. Z autorádia se na posluchače sypou synťáková arpeggia evokující honičku po noční dálnici kdesi v L. A. „Je pět ráno, už zase můj čas,“ zpívá The Weeknd, který v tracku lakonicky vypráví o vlastní smrtelnosti. Po životě nic dalšího nepřijde, takže až umřu v míru, klidně moje tělo zabalte do prostěradla a polejte benzínem, konstatuje Tesfaye. V doprovodnému klipu pak všechno žene ještě absurdnějším směrem, když své starší já na večírku duší zaseklých v limbu zmlátí do bezvědomí.

Než se stačíte zamyslet nad tím, že by Weeknda mohly konzervativní kruhy označit za ničitele křesťanských hodnot, DJ z rádia Předpeklí už na posluchače hrne další a další pecky. Těžko říct, který z následujících tracků bude větší hit: How Do I Make You Love Me, Take My Breath nebo snad Sacrifice. První polovina desky patří k tomu nejzábavnějšímu, co The Weeknd ve své kariéře vydal – a není to jen tím, že zmíněné songy jsou tak očividné hity. Pomáhá i zdánlivě nenápadný detail: že je deska poskládaná jako rádiový mix, ve kterém není prostor ani na vteřinu ticha. Přidejte k tomu rámcový příběh alba (Dawn FM vlastně čímsi připomíná konceptuální desky) a cinematický osmdesátkový zvuk, o který se spolu s Weekndem postarali producenti Oneohtrix Point Never a Max Martin, a máte před sebou velmi vtahující zážitek. Dawn FM je možná víc film než deska.

Filmovou atmosféru ve své hudbě pěstuje The Weeknd už dlouho. Nijak se ostatně netají tím, že filmařina je jeho největší vášeň. Nedávno si střihl malou roli ve snímku bratrů Safdieových, Uncut Gems, ale i jeho vlastní hudební projekt čím dál víc připomíná herecký výkon. Tesfayova umělecká persona The Weeknd má být dekadentní novoromantik, který vyznává lásku jedině v půl páté ráno a úplně našrot (jak o tom zpívá ve starší skladbě Die For You) a který v jednom ze svých největších hitů, I Can’t Feel My Face When I’m With You, přirovnává zamilovanost ke drogovému rauši.

The Weeknd prochází vývojem, pomalu se před námi staví v dost plastický obraz, kterému dost pomáhají Tesfayovy promyšlené vizuální stylizace. Na předchozí desce After Hours pobíhal The Weeknd po nočním Las Vegas v červeném smokingu se zakrváceným obličejem a trochu šíleným úsměvem ve tváři. Měl zosobňovat člověka, který si užil už spoustu večírků, ale teď jsou čtyři ráno a on zažívá dojezd. Dopadá na něj tíha jeho vlastních chyb a pocit osamění. V již zmíněném nejposlouchanějším songu současnosti, Blinding Lights, se The Weeknd snaží dojet za svou láskou dřív, než vyjde slunce – jako by to byl symbol konce. Dawn FM zní jako pokračování Tesfayovy nové životní kapitoly, ve které už není čas jenom na legrace, ale i na pokání. I The Weeknd jednou zestárne. Než umřu, musím se vyrovnat se svými hříchy, říká zpěvák s novou deskou, kterou kritici často chválí jako jeho dosud nejotevřenější.

The Weeknd ale nikdy nepatřil k umělcům, kteří vyznávají autenticitu a kteří by nějak zásadně prožívali otevřené zpovědi. Místo toho se Tesfaye zdokonaluje v autostylizaci, ve vykrádání sebe sama, které dokáže převést až na hranu vědomé sebeparodie. „Málem jsem umřel na diskotéce,“ zpívá The Weeknd v jedné skladbě nové desky. Kdybyste někomu měli Weeknda vysvětlit v jednom verši, bude to tenhle.

Když porota Amerických Grammy neudělila Weekndovi ani jednu nominaci za After Hours, kanadský zpěvák se urazil a prohlásil, že už svou hudbu do cen nikdy nepřihlásí. Možná, že udělal dobře. Jeho songy nikdy nepatřily k tomu nejoriginálnějšímu, co současný pop dokáže nabídnout, a to platí i o nové desce. Osmdesátková estetika Dawn FM dominuje hudebnímu mainstreamu už dobrých pár let, ne-li dekád. A nejde jenom o to, že vykrádáte Daft Punk (viz song A Tale By Quincy). Koncept desky orámované DJským hlasem se zase dost zřetelně blíží nápadu, který měl před pár měsíci i rapper Tyler, The Creator (který mimochodem na nové Weekndově desce hostuje).

Přes tyhle výtky patří Dawn FM k Weekndovým nejlepším deskám. Jenom málokdo totiž pochopil svou roli tak dobře, jako ji chápe Abel Tesfaye. The Weeknd se stal expertem na podbízivost. Možná za to může jeho okamžitě rozpoznatelný tenor, možná nihilistické řeči, možná eskapistická produkce odkazující se k dávným časům. Každopádně platí, že málokomu propadnete tak snadno a s takovou slastí jako The Weekndovi. Není pochyb, že on sám zamíří z tunelové disco party přímo do pekla.