Malátný tanec s časem. The Cure jsou se Songs of a Lost World na vrcholu

Už od prvních tónů album Songs of a Lost World na člověka sešle černý mrak a uzavře v rozpadajícím se světě zpěváka The Cure. Úvodní píseň „Alone“ s mrazivým syntezátorových riffem je možná nejtíživější, jakou Robert Smith kdy napsal. „Tohle je konec každé písně, kterou zpíváme/, oheň vyhořel na popel a hvězdy potemněly slzami,“ zpívá tu.

V písni vyvolává podobenství konce, jak se z nebes bezvládně snášejí ptáci, slova dochází, naděje a sny jsou už dávno pryč. Takhle atmosféra vlastně celých devětačtyřicet minut nepoleví a desku protínají osudová témata o nevratnosti času, zapomnění, smrtelnosti a propastech, které už nikdy nelze překonat.

Tíha času je něco, s čím se kapela aktivní téměř půlstoletí musí nutně vyrovnávat. Letos uplynulo pětačtyřicet let od debutu The Cure Three Imaginary Boys a k tomu pětatřicet let od desky Disintegration, která je katapultovala do role největší alternativní rockové kapely vyprodávající haly po celém světě. Nutně se stali součástí historie a přispěla k tomu taky loni vydaná kniha Curepedia: An A-Z of The Cure shrnující každičký detail z jejich diskografie.

Navíc od poslední nahrávky The Cure dělí Songs of a Lost World šestnáct let a na svět se nedostávala bez obtíží. Už několikrát ji totiž britská kapela plánovala vydat. Osm písní Smith neustále předělával, jako by je nechtěl pustit z ruky, jelikož patří k tomu nejosobnějšímu, co kdy udělal.

Čas byl pro The Cure tématem od samého počátku. Utíkali před bezútěšnou realitou thatcherovské Británie a všudypřítomnou hrůzou ze smrti uprostřed studené války do devatenáctého století a dál, odkud se do jejich hudby dostával fatalismus, duchařina, nadpřirozeno. Položili základy celé gotické subkultuře a z písní The Cure se stal „domov“ pro lidi vymykající se údajné normalitě středního proudu – citliví outsideři a outsiderky v nich nacházeli lék na ztrápenou duši.

Smith měl blízko k prokletým básníkům a Baudelairovi, jindy se v textech inspiroval apokalyptickým pijákem Dylanem Thomasem, přitom videoklipy The Cure rádi natáčeli v ruinách psychiatrických léčeben z viktoriánské doby, které se nacházely v prstenci kolem Londýna.

Již zmiňovaný úvodní song „Alone“ z aktuální čtrnácté studiovky vychází z básně anglického viktoriánského básníka Ernesta Downsona popisující „strašlivé zapomnění“. Zatímco na předchozích albech se na vzdálenost století na své romantické hrdiny napojuje, na Songs of a Lost World se stává jedním z nich a mluví napřímo za sebe. Některá předchozí alba The Cure měla až duchařsky zastřený zvuk, ale tentokrát je sound průzračně čistý.

„Vím to, vím / Můj svět zestárl / A nic není napořád,“ prohlašuje na novém album ve sladkobolném lovesongu s klavírem a smyčcovými aranžemi „And Nothing Is Forever“. Starý svět končí, ale nic se neděje, pokud budeme spolu, říká podivně nadějnou písní, během níž se onen temný mrak Songs of a Lost World na okamžik projasní. Tempo se zrychlí pak v energetické „Drone:Nodrone“ s kytarovými vyhrávkami, které mají parametry největších hitů The Cure jako „Killing an Arab“ inspirovaného knihou Cizinec od Alberta Camuse. Zbylých šest skladeb na Songs of a Lost World na člověka ale padnou jako deka a spíš plynou v tempu depresivních balad střihu „All Cats Are Grey“ z desky Faith.

Na srovnatelně ponurém albu Disintegration z roku 1989 má taky strach ze stárnutí, ale na novince je dnes pětašedesátiletý Smith smířlivý a nakonec je z písní znát jistý vnitřní klid. Disintegration bylo rozbouřenější. Táhlo mu na třicítku a přišel si na pódiu nepatřičně, že „přežil“; do toho všeho si dával velké dávky LSD a vyrovnával se s tragédií, kdy novozélandští fanoušci po poslechu The Cure spáchali sebevraždu (jak popisoval v roce 1989 například v rozhovoru pro časopis Spin).

Disintegration otevírala slova: „Venku prší a je temno.“ Zdá se, že se do toho momentu Smith několikrát vrací a cestuje ve vzpomínkách. „Přemýšlím, co se stalo s tím klukem a jeho světem/ jsem venku v temnotě a divím se, jak moc jsem zestárl,“ lamentuje v epické skladbě „Endsong“, která je postavená současně na vzpomínce, jak jako malý kluk sledoval start vesmírné mise Apollo 11.

Smithův hlas odolává času, téměř se nezměnil a je v něm stále mladistvá melancholie. Baskytara Simona Gallupa pravděpodobně nezněla nikdy osudověji a bicí Jasona Coopera jsou současně neúprosné i něžné, což je zvláštní paradox vyhovující tématu nové desky. Hudba je na Songs of a Lost World stejně emocionálně intenzivní jako texty písní – v tomhle ohledu se fatalismem vyrovná albům jako Blackstar od Davida Bowieho, které vypráví o neúprosném plynutí času a blížícím se konci.

Přestože je čtrnácté album The Cure o stárnutí a opouštění starého světa, ukazuje kapelu v čele s Robertem Smithem na vrcholu sil. Nic nenaznačuje, že by tomu mělo být naopak – kapela stále hraje více než tříhodinové vyprodané koncerty a zpěvák z rozcuchaným „hnízdem“ na hlavě se bije za fanoušky, když veřejně vystupuje proti lichvářským praktikám prodejců lístků.

Jak si všímají někteří hudební kritici a kritičky, je to dost možná nejlepší deska The Cure od Disintegration z konce osmdesátých let. Na vynikající Songs of a Lost World, která možná velkolepě uzavírá téměř půlstoletí kapely, zpívá Smith o svém „malátném tanci s věkem“ a osaměle temném pódiu. Deska je důkazem, že odtud stále dokáže pohnout s pocity publika rozpínajícího se dnes přes několik generací – a rozhodně tam není sám.