Lži, sex, drby –⁠⁠ a únava. Bridgertonovým ve třetí sérii došel dech

První série Bridgertonových se stala při premiéře mimořádným fenoménem a jednu dobu byla vůbec nejsledovanějším seriálem Netflixu. Podobně jako v případě pozdější Hry na oliheň (která je v žebříčku předstihla) byl úspěch cukrkandlové série z počátku 19. století tak trochu překvapením, který se povedl díky postupné šeptandě.

Svou roli zajisté sehrálo i vhodné načasování během první zimy s pandemií covidu-19, kdy lidé v lockdownech a obavách z nákazy rádi trávili čas u kýčovitě barevného příběhu plného sexu a drbů, což je osvědčený koncept už z dob Gossip Girl.

Druhá série, která přišla v březnu 2022, pak výsadní postavení Bridgertonových potvrdila – stala se třetím nejsledovanějším seriálem na Netflixu, přičemž tři čtvrtiny diváků tvořily ženy, zato však ze všech věkových i národnostních skupin. Podle hesla „neměň, co funguje“ se celá zápletka točila opět okolo jednoho ústředního páru a příběh se po již provdané a zaopatřené Daphne Bridgertonové stočil k jejímu bratrovi, vikomtovi Anthonymu, dědici titulu. Určitým osvěžením pak bylo jeho tápání mezi dvěma ženami.

Třetí série, jejíž druhá část měla premiéru v těchto dnech, bohužel zaostala za očekáváním. Ve snaze zakončit množství paralelních dějových linek, které se v předchozích sériích rozběhly, se tvůrci snaží pochytat příliš mnoho zajíců najednou. Dříve tak přehledná zápletka se nesmyslně štěpí do mnoha zákrut, což má za následek jedno – k žádnému ze dvou až tří párů si divák nevytvoří příliš velké sympatie, protože na to zkrátka není čas.

Nejvíce to tak odnáší „ústřední“ dvojice Penelope Featheringtonové a Colina Bridgertona. Ohlédneme-li od toho, že chemie mezi oběma představiteli není zdaleka tak silná a uvěřitelná, jako tomu bylo u párů v předcházejících sezónách, hlavní problém tkví zejména v tom, že celá jejich dějová linka působí mimořádně uspěchaně.

Paradoxně je přitom postava Penelope ze všech hrdinek v sérii nejzajímavější – jak víme už od konce první série, je ona tou tajemnou Lady Whistledownovou, autorkou bulvárního zpravodaje, šířícího klepy o soudobé londýnské aristokracii.

Ačkoliv totiž v alternativním historickém světě Bridgertonových neexistuje rasismus, mužské a ženské role zůstávají striktně rozděleny, jak si to jen na počátku 19. století dokážeme představit. Lady Whistledownová je tak do značné míry osobním emancipačním projektem kvůli vzhledu jinak přehlížené Penelope. Konflikt mezi ní a jejím vyvoleným, kterého v minulosti haněla ve svém věstníku, však vinou scenáristů vyznívá do prázdna.

Právě líné psaní je největším kamenem úrazu třetí sezóny Bridgertonových. Dohnala je klasická nemoc podobných seriálů – vytvořili si velké množství rizikových situací a cliffhangerů, aniž by věděli, jak z nich vybruslit. Nechtějí se ani vzdát některého z oblíbených hrdinů, případně zanést do pestrobarevného světa až příliš rušivé emoce. Ze všeho se tak nepříliš elegantně vybruslí jedním dvěma dialogy, které ovšem zcela popřou dosavadní charaktery a vývoj postav.

Možná to někomu přijde naivní, ale i od přiznaně červené knihovny je možné očekávat alespoň elementární dějovou logiku. Aby si to tvůrci ještě více ulehčili, zcela se vytratila i rozdílná třídní postavení, která do děje vnášela alespoň určitou socioekonomickou dynamiku. Ve třetí sérii jsou zcela všichni aristokratičtí a velice posh.

Jak ovšem ukázal loňský spin-off Královna Šarlota, svět Bridgertonových umí nabídnout i zajímavé a temnější příběhy. Ze spíše komické vedlejší role povrchní panovnice se stala charakterní a tragikomická hlavní postava, která se musela popasovat jak s (reálnou) duševní nemocí svého manžela a krále, tak i s (fiktivní) historickou úlohou první nebělošské panovnice. Velká škoda, že se tato tvůrčí invence nepropsala i do originální série.