Luc Besson pro Seznam Zprávy: Chci rozplakat lidi, kteří se ještě nenarodili

„Dnešní společnost vyměnila Boha za peníze. Dokud budou peníze naší hlavní motivací, společnost bude degenerovat,“ myslí si filmový režisér Luc Besson. V Praze představuje nový film DogMan. Bůh v něm připomíná psí smečku.

V devadesátých letech patřil Luc Besson k nejvýznamnějším režisérům na planetě. Proslavil se osobitými akčními snímky jako Leon, Brutální Nikita nebo Pátý element.

Bessonův nový snímek DogMan je o chlapci, který vyrůstal mezi psy, a patří k tomu nejzajímavějšímu, co režisér v pozdnější části své kariéry stvořil. Komorně laděný příběh o excentrickém outsiderovi řeší odvěkou lidskou volbu mezi dobrem a zlem, ale také se v něm prohání smečka opuštěných pouličních psů, kteří pro svého podivínského bosse fungují jako (trochu vypelichaní) archandělé spravedlnosti.

„Pes vás přivede zpátky do přírody, od které se odstříháváme,“ říká Besson, jehož novému filmu se zatím od kritiků nedostává nejlepšího přijetí. Čtyřiašedesátiletý režisér se tím ale nenechá rozhodit. „Točím filmy pro lidi, kteří se ještě ani nenarodili. Ale co když se DogMan dotkne někoho, kdo se narodí za dvacet let, a rozpláče ho? V době, kdy už nebudu naživu?“

Jako větší problém vnímá současnou kondici Hollywoodu. „Moc v Hollywoodu se přesunula od kreativních lidí směrem k bankéřům a právníkům. Všechno propočítávají. Studují cílovou diváckou skupinu. Ale zapomínají si přečíst scénář,“ říká Besson v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Začněme s vaším novým filmem, DogMan. V jeho úvodu stojí citát: „Když je člověk v úzkých, Bůh mu sešle psa.“ Tady se nachází prvopočátek vašeho snímku? Nebo se myšlenka DogMana zrodila jinde?

Tenhle citát jsem našel někdy „po cestě“. Točení filmů je jako vaření. Nejdřív jdete do supermarketu, kde nakoupíte spoustu ingrediencí a ještě tak úplně netušíte, co přesně uvaříte. Řeknete si, že to bude třeba ryba, rajčata a cibule, a pak jste zpátky doma a všechno může být trochu jinak. Každopádně tohle je jeden prvek tvorby.

Narazil jsem na příběh o otci, který své čtyřleté dítě strčil do psí klece a nechal ho tam žít pět let. Znělo mi to jako šílenství. Tam to celé začalo. Zajímalo mě, co s tím dítětem bude, až mu bude 10, 15, 25? Stane se z něj terorista, nebo Matka Tereza? Bude mít na výběr, jestli se stane dobrým, nebo zlým člověkem. A o tom je můj film.

Když mluvíte o výběru mezi dobrem a zlem, připomíná mi to román Zeď od Marlene Haushofer. Píše, že právě v možnosti tohoto výběru spočívá rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Vnímáte to stejně?

Ano. Ale zajímavé je i to, jak se člověk od přírody postupně odstříhává. Už to trvá několik století. Zvířata byla našimi tlumočníky. Když třeba strávíte čas se svým psem, přiblíží vás zpátky přírodě. Když jdu se svým psem do lesa, je to úplně jiné, než když jdu sám. Je mým průvodcem. Proto jsou pro lidi zvířata tak důležitá.

A co je tak výjimečného na psech: jejich bezpodmínečná láska. My lidi nechápeme, jak se taková láska k někomu chová. Když jdete do obchodu pro chleba a za dvě minuty jste zpátky, pes se může zbláznit radostí. Když skočím do večerky a vítají mě děti, ptají se: „A proč jsi nekoupil i nějaké croissanty?“ Je jim fuk, že jsem byl pryč. Psi se z toho mohou zbláznit. A milují nás, ať už je člověk jakýkoli. Milují nás, i když nemáte peníze, i když musíte do vězení.

Váš film má ale hodně bezpodmínečné lásky pro svého hrdinu Douglase. Minimálně je to velmi sympatická postava.

Struktura DogMana je velmi jednoduchá. Je jako Sloní muž nebo Frankenstein. Na začátku vidíme monstrum. Myslíme si, že je to monstrum. Ale není. Dojde vám to až ve chvíli, kdy si všimnete monster kolem něho. Všechno je naopak, než jsme si mysleli. Takhle si ten film hraje s našimi očekáváními. Kdo je tím monstrem? Bezdomovec před kostelem? Nebo ten superbohatý obchodník se zbraněmi? Douglas je vlastně jen dítě na vozíku. Jak by vůbec mohl někomu ublížit? A přesto se ho bojíme.

Je zajímavé, že příběh DogMana začal otázkou, ale jak tu spolu sedíme, vidím, že už jste dávno našel odpověď. Našel jste ji hned, nebo jste se k ní musel složitě dopracovávat?

Jak jsem říkal předtím. Film tvoří mnoho ingrediencí. Na začátku nikdy přesně nevíte, jak bude vypadat výsledný tvar, je v tom nějaké kouzlo, něco magického, je to naprosto stejné jako se zamilovávat. Tu osobu ještě dost dobře neznáte, ale něco v jeho nebo v jejím úsměvu, hlasu, v těch očích ve vás vyvolává posedlost. Stýská se vám po tom člověku každou vteřinu, kterou s ním netrávíte, a přitom si říkáte, co je vlastně doopravdy zač. A pak se kousek po kousku dozvídáte, že je to láska vašeho života. I kdyby to mělo trvat třeba jen dva, tři roky. Tvorba scénáře je dost podobný proces.

Hrdina mého nového filmu pro mě jde správnou cestou. Nechtěl jsem vyprávět příběh zlého člověka. Chtěl jsem řešit osud někoho velmi dobrého. Tolik toho vytrpí, a přesto dál zůstává dobrým člověkem. Říkal jsem si: „Vím o někom podobném, kdo zažil tolik utrpení, ale vydržel nezlomený až do konce?“ Ježíš.

Vydržel všechny ty sra*ky. Nic zlého neučinil. Nikoho nezabil. A skončil se hřeby v chodidlech a ve dlaních na kříži. Tenhle chlapík něco věděl o utrpení, co?

Říkal jsem si, že v DogManovi má spiritualita své místo. V angličtině ve filmu funguje přesmyčka: dog–god (pes–bůh, pozn. red.).

Přesně o tom mluvím! Jsou to ty malé signály, ty zázraky při psaní, díky kterým pak začnu čmuchat kolem spirituality. Všimnu si, že dog a god jsou vlastně tak blízko. Pak hledám dál a najdu Kerbera, psa jako strážce podsvětí, pekla. Dojde mi, že můj hrdina vlastně prožívá peklo. Tohle se vám při „vaření filmu“ stane několikrát – a najednou máte super majonézu.

Před nedávnem jste se přestěhoval z Los Angeles zpět do Paříže. Přestal jste mít rád Hollywood?

Už jsem ho zažil v lepší formě. Není to ale otázka lásky. Dřív byla studia velmi zdravá, plná kreativity, otevřenější. Mohli jste přijít na poradu a jiskřilo to tam energií, všichni říkali: „Jasně, tenhle biják musíme udělat!“

Ve Francii to dlouhou dobu bylo opačně. Všichni říkali: „Ah, toto nebude mošné.“ (Besson paroduje Francouze hovořící anglicky.) Byl jsem z toho dost frustrovaný a přesun do Hollywoodu mi prospěl. Jenže před čtyřmi, pěti lety se to začalo měnit. Moc v Hollywoodu se přesunula od kreativních lidí směrem k bankéřům a právníkům.

Všechno propočítávají. Studují cílovou diváckou skupinu. Ale zapomínají si přečíst scénář. Z Hollywoodu zmizela energie. Stala se z něj továrna, kde už umělec nemá co dělat. Myslím, že kreativita se přesunula zpět do Evropy, do Číny, do Afriky, na místa, kde chtějí s Hollywoodem soutěžit, kde touží tvořit.

Studia mají veškerá potřebná data o svých divácích. Vytvářejí podle nich sequely a prequely, řeší „fan servis“. Není teď hollywoodská tvorba až moc řízená daty?

Mám pět dospívajících dětí. Každý, kdo má dospívající děti, ví, že jejich názory se mění třeba patnáctkrát za den. Takže hodně štěstí všem, kdo chtějí vědět, co si myslí. Nevěřím, že takhle má Hollywood fungovat. Jasně, studia mohou vydělat slušný balík peněz. Ale z dlouhodobého hlediska je to bezcenné.

Pořád koukáme na filmy Miloše Formana, Stanleyho Kubricka, Spielberga, Scorseseho. Proč? Díváme se na ně proto, že přinášejí něco, co umí jen oni. Jsou umělci. V muzeích pořád visí obrazy ze čtrnáctého století. Ne věci z minulého měsíce nebo memy z Twitteru.

Mluvíte o slavných režisérech, ale vy sám jste jedním z nich. Bylo by v dnešním Hollywoodu ještě možné natočit filmy jako Brutální Nikita nebo Leon? Na svou dobu byly docela ostré.

Myslím, že DogMan je taky docela ostrý. Ale když už něco nemůžu natočit, tak to prostě ani nezkouším. Zároveň film, který loni získal Oscara, Všechno, všude, najednou, byl také docela šílený, osobitý. Nebyl dělaný tradičním způsobem, a přesto byl úspěšný. Pole možností je menší než dřív, ale kreativní lidé pořád zůstávají, přežívají.

Jednou jste řekl, že když se vám podaří natočit deset snímků, budete velmi šťastný člověk. Teď jich máte na kontě, opravte mě, jestli se pletu, osmnáct.

Dvacet. Ano, jsem velmi šťastný.

Jak se to povedlo?

V jeden moment jsem si řekl, že po desátém filmu to zabalím. Je to způsob, jak mít jistotu, že když máte poslední dvě kulky, nevystřílíte je jen tak pro nic za nic. Naučilo mě to vyhnout se pokušení natočit film pro peníze. Znáte to, takové ty filmy s velkou hvězdou, bla bla bla… Jsou období, kdy mi chodí jeden scénář týdně s největšími „stars“ a velkými penězi, ale mně se ta věc prostě nelíbí natolik, abych na ni kývl. Nikdy jsem to neudělal, protože na to mám filmy moc rád.

Nakonec jsem natočil dvacet filmů a myslím, že přede mnou jsou ještě maximálně dva, tři. Už jsem starý. Mám ještě dva, tři náboje. A pak přestanu, stojí mě to příliš mnoho energie.

Myslíte, že jste někdy při tom střílení minul?

Jsem hrdý na svých dvacet dětí. Na všechny z nich. U některých vím, že… ne, že bych byl líný, ale… že to byly „lehké“ filmy. Že se mi točily snadno. Nebral jsem je dost jako výzvy. DogMan takový ale nebyl. Zkuste natáčet se 120 psisky na scéně…

Johanka z Arku byla náročná, Lucy také, Magická hlubina byl extrémně náročný film. Některé své snímky mám pořád rád, i když se mi točily snáz. Věděl jsem, jak na ně. Nebyla to hollywoodská produkce. Necítím se tak pyšný, když na ně myslím. Jde ale jen o dva filmy z dvaceti.

Už jsem se ptal na vaši lásku k Hollywoodu. Ale neplatí to i obráceně? Nepřestal Hollywood mít rád vás?

Opravdu to nevnímám v rovině lásky. Do Hollywoodu jsem přijel, protože mě fascinovala ta energie. Trvalo to pár let. Když energie zmizela, vydal jsem se na jiné místo, které mě fascinovalo. Odešel jsem, protože se v Hollywoodu objevili lidé, kteří komplikují život kreativním filmařům. Těm musíte předat otěže. Nechat je pracovat, i když to vypadá, že jejich dílo nefunguje. To je v pořádku, tak to má být.

Mám pocit, že teď nemluvíte jen o problému Hollywoodu. Peníze a efektivita se řeší všude.

Ano. Dnešní společnost vyměnila Boha za peníze. Dokud budou peníze naší hlavní motivací, společnost bude degenerovat. Proto přibývá násilí a nenávisti. Když dáte peníze na první místo, jsme v p**eli. Když přeskočí svobodu, přátelství, úctu. Prostě pomozte té staré paní, která přechází ulici…

Zní to tak jednoduše…

Ale ono to opravdu je jednoduché. Já jsem bohatý v porovnání s lidmi, kteří s výplatou nedosáhnou ani na konec měsíce. A jsem směšný, když mě srovnáte s těmi nejbohatšími. Když máte kde bydlet, kde pečovat o děti, můžete jim poskytnout vzdělání, když máte co jíst a navíc třeba i auto, máte extrémní štěstí. Potřebujete ta auta tři? Potřebujete dvě letadla? Ne.

Víc než dvacet let řeším peníze. Když na nějaký svůj film nezískám finance, jistím ho svými penězi. Řeknu si: „Když můj film bude úspěšný, vydělám. Když ne, no tak co.“ Dokud mají moje děti co jíst a mohou se vzdělávat, na ničem jiném nezáleží.

Pak existují lidé s miliardami. Co chcete s takovými penězi dělat?

Myslím, že DogMan je skvělý film. Ale upřímně, vaše kariéra byla na vrcholu v devadesátých letech. Závratné peníze na novém filmu asi nevyděláte. A nečekám, že vás vrátí mezi hollywoodské režisérské hvězdy. Odkud teď pramení vaše radost z tvorby?

Musíte pochopit, že dělám filmy pro lidi, kteří se ještě ani nenarodili. Chápu, co máte na mysli. Ale co když se DogMan dotkne někoho, kdo se narodí za dvacet let, a rozpláče ho? V době, kdy už nebudu naživu?

Je to podobné jako s těmi muzei, ve kterých návštěvníci studují obrazy malířů, kteří dávno nejsou mezi námi. Van Gogh ve svém životě prodával obrazy za mrzké peníze. Nechci říct, že jsem Van Gogh. Jde mi o to, že tohle posuzování nám nepřísluší. Není to na nás. Umění je pro lidi. Jeho hodnota je v lidech. A to je mnohem, mnohem důležitější než peníze.

Vzpomeňte si na pravěké malby v jeskyni. Jsou to prostě kresby zvířat. Ale lidi kvůli nim cestují stovky a tisíce kilometrů. Umění je náš společný poklad. Má mnohem, mnohem větší hodnotu než peníze.

Už jsem potkal kluka, který mi řekl: „Viděl jsem Podzemku (Bessonův film z roku 1984, pozn. red.).“ Bylo mu teprve patnáct, pocházel z Jižní Koreje a na hlavě měl červeného kohouta. A nebyl ještě na světě, když ten film vznikl.

To, co tu teď řešíme, je strašně krátkozraké. Nechte umění žít a uvidíte, že bude mít vliv i za třicet let. Třeba ovlivním režiséra, který pak natočí hit. Můj film a jeho film bude spojovat stejná DNA. Ničeho se nebojím. Má povinnost je dělat dál to, co umím, nabízet malé kousky umění, kde se dá, a nabídnout ho světu.

Moc díky za rozhovor.