Uvědomil jsem si, že ta cena nepatří mně, říká autor Knihy roku

„Psaní jsem chápal jako vzdor smrtelnosti,“ říká aktuální nositel ceny Kniha roku Magnesia Litera. Získal ji za sbírku veršů, v níž se vyrovnává s náhlou smrtí své ženy.

„Můžete řvát od podlahy ke stropu, vylézt na dvůr a řvát do nebe, ale stejně vám to není nic platné,“ říká básník a spisovatel Miloš Doležal o stavu beznaděje, který prožíval poté, co v červnu 2021 jeho manželku ze samoty na Vysočině odnesla záchranářská helikoptéra. Den poté zemřela.

V básníkovi ta událost podle jeho slov rozevřela jámu, kterou už nic nezaplní. „Můžu nad ni ale povystoupit, popsat ji a pojmenovat. A pojmenování už je hodně,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Doležal, který je po čtrnácti letech prvním českým básníkem s hlavním oceněním Magnesia Litera.

V rozhovoru mluvíme o tom, zda básně dokážou čelit smrti lépe než jiné umění, i o tom, proč nečteme víc poezie.

Co jste cítil, když jste se minulé úterý večer dozvěděl, že vaše sbírka zádušních básní za manželku získala cenu Kniha roku?

Já jsem byl trošku marod, na tom vyhlášení jsem nebyl. Ležel jsem doma a napsala mi o tom dcera, která tam sice také nebyla, ale sledovala to v televizi.

Nejdřív jsem byl dojatý. A pak jsem si uvědomil, že ta cena nepatří mně, ale že patří Janě. Je to ocenění její dobroty a lásky. Já byl jen ten, který něco v šíleném stavu zapisoval, zaznamenával.

Jak se to vám rozleželo doteď?

Myslím, že se to moc nezměnilo. Mluvil jsem s dětmi a s blízkými přáteli a vlastně to chápou podobně. Není to satisfakce, že člověk zažije něco hrozného a pak najednou dostane nějakou náplast, je oceněný. V téhle logice to vůbec nevnímám. Vnímám to skutečně jako něco, co přišlo shůry skrze Janu a pro Janu.

Ale jedna věc mě překvapila. V loňském roce jsem vydal dvě knížky, ta druhá byla soubor dokumentárních próz, která se jmenuje 1945: Léto běsů. Myslel jsem, že jestli by něco mělo obstát, tak spíš ta sbírka povídek než něco takhle subtilního, lyrického, intimního.

Proč vás to překvapilo?

Protože přece jenom poezie je ve veřejném prostoru něco okrajového a minoritního, kdežto próza, zvlášť ta, která reflektuje novodobé dějiny, se hojně diskutuje.

Fotografka Libuše Jarcovjáková mi tvrdila, že právě to osobní vyhrává. A musím říct, že vaše básně na mě zapůsobily velmi silně. Přiznávám, že jsem četl až v noci po předávání, v jednu ráno na balkoně, trochu jsem u toho slzel a hodně jsem tomu rozuměl, přestože stejnou zkušenost nemám.

Ale máte podobnou zkušenost. Každý druhý člověk má zkušenost se smrtí, se smrtelností, s odcházením někoho blízkého, to se týká nás všech. Ta sbírka se dotýká těchto témat, ale nejen jich.

Ano, já bych si to velice přál, aby osobní, naléhavé výpovědi byly čteny, aby byly nějak reflektovány. Nejradši v literatuře mám autory, kteří ručí svým životem za to napsané slovo. V téhle souvislosti velice oceňuju knížku Jakuba Demla Smrt Pavly Kytlicové. Vůbec celé to jeho dílo je velice osobní a existenciálně naléhavé, ale v téhle knížce detailně popsal umírání své přítelkyně.

Na předávání Magnesie Litery byl váš syn. Přiznal se, že sbírku nečetl, protože je to pro něj příliš osobní a bolestné. Co vy? Dokážete se na ty básně ještě podívat?

Ne ještě, ale už. Už se na ně zase dokážu podívat. Básně jsem zaznamenával bezprostředně ve stavu vytržení, v těžké rozechvělosti, nespavosti, blouznění. Tehdy jsem moc nerozeznával mezi dnem a nocí. Na některých textech jsem samozřejmě ještě pracoval, ale většina z nich vznikla takhle deníkovitě.

Pak jsem ten soubor poslal svému příteli, literárnímu editorovi a historikovi Janovi Wiendlovi. Myslel jsem si, že to je tak privátní a soukromé, že bych z toho udělal jen sešitek pro své děti a nějaké příbuzné. Přečetl to a řekl, že je to víc než privatissimo a ještě mi pomohl ten text poskládat jinak a dal tomu nový směr a půdorys, díky kterému jsem pak sbírku vydal v Revolver Revue.

Na uvedení knihy jsem to nebyl schopen ani přečíst, ale poslední dobou, tak půlrok, jezdím s muzikantem Jardou Svobodou, který byl frontman kapely Traband, on hraje na harmonium, zpívá své texty a já pak v takových mezičasech čtu ze sbírky. Konečně se do toho dokážu nějak vpravit.

Musím to ale pak vždycky několik dní vydýchávat, je to pořád naléhavé a trýznivé. Dostanu se do nějakých těch obrazů a cítím to fyzicky, šátrá to po mně. Není to snadné. To se neomlouvám, jen to konstatuju.

Tenhle ten text mě silně zasáhl a ještě víc potom, když jsem se dozvěděl, že básně opravdu vznikaly v přímém přenosu. Představoval jsem si vás na samotě na Vysočině, odkud vzlétá helikoptéra s vaší manželkou. Člověk je bezmocný. Jediné, co může, je vzít do ruky tužku a papír.

Je to svým způsobem bláznovství. Vystřelujete šíp slov proti smrti. Naprostá bezmocnost. Ale nic jiného nemáte v ruce. Možná ještě modlitbu nebo zoufalý křik. Ale ten křik je také hlavně dovnitř. Můžete řvát od podlahy ke stropu, vylézt na dvůr a řvát do nebe, ale stejně vám to není nic platné.

U psaní je fakt důležitý i ten kontakt ruky, mysli, duše s tužkou. Pro mě to byl fyzický akt. Každá bolest rozevře nějakou škvíru. Je to prostě taková průrva a ta jakoby mluví. Může sípat, naříkat, volat, zpívat, radovat se. Ve mně vyvolala potřebu děj se co děj zaznamenávat.

Dlouhá léta se zabývám rozhlasovým dokumentem, jsem vlastně svým způsobem dokumentarista. Ne, že bych chtěl sám sebe zachycovat, ale duše chtěla zachycovat něco, co odplouvá, co už je nenávratné, co mizí. Zapisování jsem chápal jako vzdor smrtelnosti. Chápu, je to chabé a bláznovské. Ale nic jiného vám v té chvíli nezbyde.

Já myslím, že v tom bláznovství není. Naopak. Zachováte si díky tomu zdravý rozum. Říkal jste ale, že jste dokumentarista, také píšete prózy. Ve chvíli, kdy se vyrovnáváte se smrtí, je poezie lepší než jakýkoli jiný formát?

Přesně. Máte pravdu, samozřejmě to není jen bláznovství. Ta sbírka taky jen není (pohřební píseň, pozn. redakce), není to jen requiem nebo žalozpěv. Taky je to milostné vyznání, ne? A láska je přece něco, co nás vtahuje do nějaké podstatnosti. Už jsem naznačoval, že píšu povídky, dělám dokumenty…

Jen taková vsuvka: už jste jednou Knihu roku dostal. Tehdy to byla anketa Lidových novin a cenu získala vaše publikace o faráři Toufarovi.

Ano. Jsem spíš takový badatel. Ale tady si to médium poezie řeklo samo. Poezie se společně s hudbou může dotýkat v takové koncentrované zkratce těch nejpodstatnějších věcí. Aspoň já jsem to tak cítil, že poezie mi najednou pomáhá některá slova vyvrhnout a spojit. Já jsem to nedokázal reflektovat, s tím mi pomohl až Jan Wiendl. Byl jsem v tom tak namočený, že jsem reflexe nebyl schopný.

Cítil jste po napsání těch básní úlevu?

Cítil jsem takový léčivý dech. Většina těch básní vznikala mezi dnem a nocí, na předělu svítání. Hodně nocí jsem tehdy nespal, dělo se cosi zvláštního, nad ránem jsem si něco zapsal v posteli a později to přepsal.

Některé ty texty mluví o tenkém sklu mezi životem a smrtí, životem a posmrtným životem. Když jsem si četl básně, které vznikly automaticky, aniž bych je později musel opravovat, říkal jsem si: tak nějak to asi je.

Úlevu jsem necítil. Cítil jsem, že jsem přežil další den a viděl to v podobě textu. Pro mě je psaní náročné, nesamozřejmé. Verše píšu pomalu. Jsem z Vysočiny, z venkova, mí předci byli kameníci, pracovali se žulou, tak jsem vždycky měl pocit, že ty verše sekám kladivem a sekáčkem do šutrů, že psaní básní je hmotná, fyzická věc.

Jsou mi blízcí autoři, kteří také tvrdě pracovali na textu. Třeba jako Ota Pavel, o kterém jsem nedáno zjistil, jak složitě psal jednu stránku své prózy, jak je to průzračné, čisté. Viděl jsem jeho rukopis, to je prostě prales škrtů, přehazování výhybek, vpisování. Vyznala se v tom jen jeho manželka Věra.

Chci říct, že úleva, jestli nějaká byla, byla v tom, že jsem něco napsal a že je to takový malý šutýrek, oblázek. Nic víc.

Vaše žena je ve sbírce všude přítomná. Fungovala jako vaše imaginární beta čtenářka?

Včera jsem si shodou okolností vzpomněl, že jedna báseň vznikla v noci z 15. na 16. června, den předtím, než se to stalo. Jana ji četla. Byla pro mě vždycky editorem, osobním kritikem. Říkala mi vždycky podstatné věci. V té básni mi nesedělo jedno slovo, řekla mi: Nech ho tam, patří do rytmu.

Ve sbírce jsou také zapsány její sny. Měla takový sešitek, zabývala se sněním, četla hodně Junga, zabývala se také dětskou psychologií, protože byla učitelkou a pedagožkou a vedla Dismanův dětský rozhlasový soubor. Podstatné sny si zapisovala, doplňovala k nim i kresbičky. Sešitek se pak ztratil a já ho náhodně při jednom úklidu po její smrti našel zapadlý za jejím pracovním stolem. Napadlo mě, že by ty texty její mohly tvořit dialog s těmi mými. Je to vlastně takový rozhovor. A ty sny uvozují každý oddíl sbírky, mají důležité místo ve struktuře knihy. Chápu to tak, že spolu hovoří, prolínají se, jako se prolínají dvě těla a duše.

Vaše sbírka může působit tragicky, jako bolestné čtení. Sám jste ale říkal, že kniha implikuje také, jaké to je, někoho milovat.

Samozřejmě to není jen žalozpěv, ale prostě vyznání. A myslím, že i vděčnost za to, co bylo, protože to bylo dobré. Ne vždycky růžové, jak to samozřejmě na světě bývá, ale bylo to dobré a křehké.

Také je důležitý ten rozměr, že se to celé odehrává na Vysočině, na zahradě, což může trošku evokovat taky první zahradu světa, praráj. Je pro mě důležité, že tam vstupuje reálný svět s květinami, lípou, dubem, kamennými zdmi, polními cestami. Do tohoto světa vstupuje něco, co zahoří jako blesk, udělá jámu. Je na nás, jak s tou jámou naložíme.

Já se rozhodl, že jámu nebudu zahazovat, už ve mně zůstane navždy, rozevřená, zející škvíra. Můžu nad ni ale povystoupit, popsat ji a pojmenovat. A pojmenování už je hodně. Je to krok k vnitřní svobodě.

Pořád věřím na to, že slova mají velikou moc. Rád cituji Karla Jaromíra Erbena, že mocné slovo draka sváže, mocné slovo má, má sílu rozvazovat i svazovat, literatura má moc nejen popisovat, ale i probouzet mrtvé. Umí vzpomínat a vzpomínkou mnohé věci evokovat, nasvěcovat. A poezie je jeden velký, koncentrovaný rituál, který nás také přivádí k počátku světa, k těm prvním ohňům, k tomu bubnování, k zaříkávání. Podle mě se to takhle provazuje.

Poezie je podle všeho dobrý způsob, jak překonávat těžkosti, proč ji tedy víc nečteme?

Možná jsme trochu ohluchli. Nevím. Nechci se pouštět do generalizování, ale myslím, že lidé trochu otupěli. Ale nejsem v tom skeptický, poezie je součást vesmíru, existuje navzdory. I když tu je hluk, smog. Až lidé zase zcitliví, k poezii se vrátí.

Není problém už na té základní škole, kde se nás pořád ptali: co tím chtěl básník říci? Říkal jsem si pak, že básníci schválně mluví nějakou tajnou řečí.

Vzpomněl jsem si, když jsem na střední škole četl Baudelairovu Mršinu. Úplně to se mnou tehdy otřáslo. Báseň může být takhle syrová? Mělo to na mě dobrý vliv. Nedokážu ale říct, jak se dnes literatura učí. Poezie pro mě není mimo každodennost. Snažím se jí dotýkat v obyčejných věcech. Když vyvážím kolečko hnoje nebo vynáším popel nebo topím v kamnech, to je taky poezie. Poezie je součástí řádu světa, jenom je potřeba ji někdy uvidět. Anebo ji nemusíme vidět, ale můžeme se jí jen podvědomě dotýkat, to stačí.

Hodně mi pomohlo, když jsem si uvědomil, že poezii nemusím rozumět.

Ono to taky souvisí se stavem jazyka. Jazyk se totiž najednou tak nesmírně zploštil. Pavel Šrut, básník a textař, mi říkal, že poezie je vlastně taková pračka, která pročišťuje jazyk, vnímání světa. Ale jak si užít poezii? Já nevím. Pro mě má dobré umění vždycky nějakou šifru, ale nejzajímavější na něm není to luštění nebo hledání významů, ale obyčejné pobytí s ním. Já mám dobrou zkušenost, když čtu knížky venku u vody nebo na louce. Pak to můžete zavřít a čučet do krajiny, kontemplovat. To je můj návod. Nejsilnější je, když jste s knihou sám a čtete si to na mezi a pak zvednete oči od textů a vidíte strom. Poezie vám pomůže porozumět světu a hlavně sám sobě.