Vítězka Magnesia Litera: Neměla jsem v plánu stát se spisovatelkou

„Neměla jsem v plánu stát se spisovatelkou,“ říká rusistka Alena Machoninová, jejíž román Hella se stal Knihou roku Magnesia Litera. Výjimečný text není jen rekonstrukcí zapomenutého osudu, ale hlavně oslavou literatury.

Na první pohled je čerstvě oceněný román Hella knihou o polozapomenutém osudu československé Židovky Heleny Frischerové, která byla v roce 1937 zatčena v Moskvě a poslána do gulagu. Její manžel byl zastřelen, ona byla v domovském Československu považována za mrtvou.

Osud Frischerové je fascinující i tím, že se v průběhu uplynulého století nečekaně zjevoval v knihách. „Není to příběh o živé osobě. Je to příběh o literatuře,“ říká autorka Helly, rusistka Alena Machoninová, která posledních 15 let pobývala v Moskvě. V Česku je od loňského podzimu.

„Když jsem přijela, překvapilo mě, jaká tu panuje lhostejnost vůči válce,“ vzpomíná Machoninová. „Cítila jsem se spoluzodpovědná za to, co se děje. Za to, že se mi nepodařilo dostatečně vysvětlit, že Rusko je skutečně nebezpečná země. Myslí si to i celá řada Rusů, těch, kteří smýšlejí svobodně, protirežimně. Upozorňovali na to dlouho, a Západ to vůbec nechtěl vidět.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Machoninová také o svobodném prostoru literatury i o těžkostech psaní.

Před několika dny jste získala Knihu roku Magnesia Litera, byla jste tím velmi zaskočená. Řekla jste, že debut Hella je nejspíš vaše poslední kniha. Proč?

Neměla jsem v plánu psát prózu ani se stát spisovatelkou. Byla to pro mě z nouze ctnost. Věnuju se rusistice, ale poslední dobou se nepohybuju v akademickém prostředí, takže proč psát monografii, když to nepotřebuju pro kariérní růst? Proto jsem se rozhodla, že se pustím do prózy, která mi dala svobodu v tom, jak příběh uchopit. Měla jsem hrozně moc materiálů o životě Heleny Frischerové, ale pořád ne dost na to, abych mohla dopodrobna vyprávět její životní osudy a s jistotou tvrdit, že věci byly tak, jak se mi jeví. Tušila jsem, že se ta kniha musí proměnit v prózu. Jestli bude nějaká další próza, to nevím. Vlastně bych se naopak ráda vrátila k esejistice o ruské literatuře. I Hella je vlastně takový velký esej o ruské literatuře. A nejen o ní.

Mám pocit, že začínáme na konci toho dost bizarního příběhu o tom, jak se rusistka rozhodla zmapovat znepokojivé osudy jednoho člověka a dostala za to literární cenu. Jaký je začátek? O životě Heleny Frischerové jste se poprvé doslechla díky románu Jiřího Weila Moskva-hranice z roku 1937?

Není to úplně tak. Když jsem četla Weilův román, nehledala jsem za ním reálné postavy. Poprvé jsem se s Frischerovou setkala ve vzpomínkách Tamary Petkevičové, jejichž první díl jsem přeložila do češtiny. Petkevičová se s Hellou potkala v lágru, popisuje ji jako československou občanku, cizinku s klasickým osudem, který ve 30. letech v Sovětském svazu takové lidi potkával. Tehdy mi začalo být jasné, že už jsem tenhle příběh četla, i to jméno mi přišlo povědomé. To mě vrátilo k románu Jiřího Weila. Paralelně s tím jsem zjistila, že Helena Frischerová napsala své vlastní vzpomínky. Stal se z toho propletenec různých literárních děl. To mě na tom příběhu zaujalo nejvíc.

Že máte před sebou reálnou osobu, o které vznikla spousta na sobě nezávislých knih?

Přesně tak. O pamětech Tamary Petkevičové Hella věděla. Ale jsem si jistá, že nevěděla o tom, že Jiří Weil použil její osud jako předobraz pro hrdinku svého románu. Sama po sobě navíc zanechala obrovskou korespondenci právě s Petkevičovou. Skutečně jsem před sebou měla změť textů, do toho různé archivní materiály, oficiální texty. Z těch dokumentů vyvstává nějaký živý člověk. Sám jste ale řekl, nemůžu znovu poskládat živou osobu, že je to celé marná snaha.

Byl to pro vás spíš průzkum života osoby Helly, nebo vás zajímala spíš literatura a to, co dokáže o životě reálné osoby říct?

Pro mě je důležitější literatura. Narodila jsem se čtyři roky předtím, než Helena Frischerová zemřela. Šance se s ní seznámit vlastně neexistovala. Je to pro mě cizí člověk, netroufám si za ni mluvit. Někdo z žijících příbuzných by se mohl ozvat, říct, co si to dovoluju, když se zmocňuju jejího příběhu. Není to příběh o živé osobě. Je to příběh o literatuře, o textech, které jsou o ní, ale i o dalších textech, které na to navazují – alespoň v mých představách.

Proč by měl příběh Heleny Frischerové zajímat lidi? Čím je tak fascinující?

Musím říct, že když jsem knihu psala, vůbec jsem na lidi nemyslela. Až když vyšla, začalo mi docházet, že ji lidé budou číst. Trochu jsem se toho lekla. Vůbec nevím, proč by to mělo být zajímavé, ale z nějakého důvodu je. Překvapuje mě to.

Promiňte, ale možná jsme dostatečně nezdůraznili, že jde o československou Židovku, která skončila v ruském gulagu, a aby přežila, například psala básně. To mi samo o sobě připadá dost fascinující.

Určitě to je fascinující, na druhou stranu takových příběhů je strašně moc. Mluvila jsem s ruskými známými ze společnosti Memorial a oni, když se na osud Helly podívají, říkají: takových příběhů tady máme, cizinek, které skončily v lágru, to není nic výjimečného. Její lágrová zkušenost pro mě nebyla to podstatné. Podstatné bylo, že i přes ni v Sovětském svazu zůstala. Navíc její manžel byl popraven a ona o tom celých deset let, co byla v lágru, nevěděla. Dozvěděla se to až po rehabilitaci v druhé polovině 50. let.

Místo, které bylo nepříhodné pro život, se stalo jejím domovem. Vůbec neuvažovala o tom, že by se vrátila do Československa. Rusko se od té doby zas tak nezměnilo a řada mých známých si jistě myslí, že se tam nedá žít, nicméně i já jsem tam našla svůj domov.

Z Ruska jste se vrátila teprve nedávno. Žila jste tam skoro 20 let.

To je trochu moc, 20 let tam jezdím. Dohromady je to asi 15 let. Do České republiky jsem přijela loni v listopadu, předtím jsem asi sedm měsíců žila v Gruzii.

Vrátila jste se poté, co začala válka. Hrála ve vašem návratu roli?

První rok války jsme strávili v Rusku. Možná bychom i zůstali, ale válka nás připravila o práci, o vízum, o možnost tam pobývat.

V Helle jsou pasáže, které se týkají mého pobytu v Rusku a protestů, které se tam odehrály v letech 2011–2012. To byla velmi euforická doba, kdy se zdálo, že by se ještě něco mohlo změnit. Těch protestů jsem se velmi aktivně účastnila, spoluprožívala jsem to s Moskvany a obyvateli Ruska. Bohužel se ukázalo, že režim pochopil, že by se občané mohli domoci změny, takže následovaly represe, pak anexe Krymu a pak už se jen utahovaly šroubky, jak se říká rusky.

Jak myslíte, že vaši přátelé v Moskvě současnou situaci prožívají?

To je různé. Někteří odjeli hned, když začala válka. Řekli si, že to je konec, tímto se Rusko definitivně odřízlo od zbytku světa. Někteří se zase vrátili, protože pochopili, že úplný konec světa nenastává a nikdo je v emigraci nečeká. Někdo v Rusku zůstal záměrně i s vědomím rizik a snaží se něco dělat, v prostoru, ve kterém už mnoho dělat nejde.

Na začátku války jsem měla očekávání, že lidé vyjdou do ulic, jako to udělali v roce 2014, že se jim podaří válku zastavit. To se nestalo. Už fungovaly zákony, které zamezovaly jakémukoliv protestu. Lidé se báli. Musela by se najít úplně jiná strategie, jak režim zevnitř rozložit. Ale jaká, na to už nemám odpověď. Myslím, že je důležité, aby se lidé, kteří zůstávají v Rusku, udržovali v pohybu a napětí, ve vědomí, že v tom nejsou sami.

Nechci dělat přehnané paralely, ale nepřemýšlela jste nad tím, že by se vám mohlo stát něco podobného jako Helle?

Z legrace jsme o tom s manželem doma mluvili. Myslím ale, že pro ruský režim jsem úplně bezvýznamná osoba. Muselo by se něco stát. Česká republika by musela něco prohlásit a mě jako českého občana ohrozit. Takhle ale ruský režim nefunguje, že by se zabýval každým jednotlivě.

Možná se ptáte, kde byla ta hranice, kdy se člověk rozhodne odjet, protože už je to v Rusku nebezpečné. Myslela jsem, že nějakou hranici mám. Když začala válka, byl to pro nás ohromný šok, ale nenapadlo mě, že bych teď měla odjet. Spíš jsem si řekla: To je zajímavé, musím se podívat, co se tady bude dít. Zjistila jsem, že pud sebezáchovy úplně postrádám.

Už z dob covidu mám pocit, že člověk si na velké krize velmi rychle zvykne. Brzy mu nenormální věci začnou připadat jako norma.

Myslím, že máte pravdu. V Rusku si zvykli na to, že je válka, režim se vůbec snažil vytvářit dojem, že žádná válka není. Panovala klidná, až sváteční atmosféra. Když jsem pak přijela do Česka, překvapilo mě, jaká je tady vůči válce lhostejnost. Nechci říct, že lidé nepomáhají. Jednotlivci určitě ano. Vypadá to ale na povrchu, že válka není.

Když jsem pak žila v Gruzii, která má své problémy s Ruskem, byla v mém životě válka každodenně přítomná. Cítila jsem se spoluzodpovědná za to, co se děje, za to, že se mi nepodařilo ve své práci rusistky dost dobře vysvětlit, že Rusko je skutečně nebezpečná země. Myslí si to i celá řada Rusů, těch, kteří smýšlejí svobodně, protirežimně. Upozorňovali na to dlouho, a Západ to vůbec nechtěl vidět. Člověk žije neustále s pocitem viny. Ale i na ten pocit viny si zvyká – a to je strašné.

Vrátím se k literatuře. Jaké je sledovat, jak se Hella pohybuje z knih do života a zase zpátky do knih?

Tím, že já Hellu zase převádím do literatury, se zodpovědnosti zase zbavuju. Nechci, aby to bylo vnímáno jako nějaká výmluva. Myslím, že je to prostě fakt. Na autofikci mě nejvíc zajímá ta fikce, to, jak já fakta skládám dohromady. V dílčích věcech je pravda, ale to, jak s nimi manipuluju, vytváří fikci. Nedá se pak říct: Ano, takhle to ve skutečnosti bylo. Vyprávění už je fikce.

Takže autofikce je cesta k subjektivitě, k přiznaným autorským limitům? Nebo to vidím moc jednoduše?

Myslím, že bych s tím mohla souhlasit.

Je literatura něco, čemu pevně věříte, nad čím nepochybujete?

Prostoru literatury věřím, protože je hrozně tvárný. Je to prostor svobody.

Hranice si můžete stanovit sám. Když budete psát vědeckou práci, máte jasně dané, co můžete a nemůžete. V Helle si dovoluju takové věci, které bych v žádné odbornější práci dělat nemohla. Směšuju spolu texty, které spolu souvisí právě jen tím, že je dávám dohromady. Hledám mezi nimi oslí můstky. Spojuju Hellu s Andrejem Platonovem, teoreticky tam ale žádná souvislost není, ale já si ji najdu.

Bylo těžké přijmout, že najednou píšete prózu, když jste celý život překládala, věnovala se akademickému psaní s jasnými pravidly?

Píšu celý život. Když píšu recenze, také je tvořím takhle volně, takže to nebylo něco úplně nového. Psaní pro mě ale bylo vlastně velmi mučivé. Myslela jsem, že potom to už bude lepší. Ale vydání a teď ty ceny jsou ještě mučivější.

Narážím na to vlastně i v knize, že má schopnost psát je zmrzačená překládáním. Když překládáte, pořád hledáte vhodná slova, pořád je střídáte. Když jsem tenhle text psala, pořád jsem měnila slova, přehazovala je, aby to sedělo rytmicky tak, jak se mi to líbí. Byl to velmi těžký proces. Další věc je, že poslední dobou se opravdu míň a míň pohybuju v českém jazykovém prostředí, ani jsem moc česky nečetla a cítím, že můj jazyk není úplně přirozený. Někdo mi už říkal, že ta kniha je jazykově nějaká nečeská. Což je možná pravda. Nevím, jak si to vyložit. Možná mám zastaralý jazyk. Nejsem člověk, kterému se lehko píše.

Chápete, proč jste Knihu roku dostala?

Myslím, že to byla nějaká shoda okolností, že se to sešlo. Já se celý život cítím jako takový kůň, který seběhl z dráhy. Tenhle příměr použila moje profesorka ruské literatury. Mám pocit, že se někomu zachtělo ocenit knihu mimo hlavní proud. Něco marginálního. Občas se věci na okraji dostávají do centra. Jsem za to samozřejmě vděčná.

Co by se muselo stát, abyste své prohlášení, že další knihu už nenapíšete, změnila?

Nebrala bych to tak kategoricky. Mám pár nápadů, o čem by se dalo psát. Ale píšu velmi pomalu. Musí na to nazrát nějaká potřeba. Nebudu psát knihu jenom proto, že bych teď měla být spisovatelka. Napíšu to až ve chvíli, kdy ucítím, že to skutečně potřebuju.

Moc díky za rozhovor.