Linkin Park se vrací do bodu nula. S novou zpěvačkou ale nezní jako revival

Kdo dospíval v nultých letech, mohl hudbě kalifornských Linkin Park jen těžko uniknout. Prorazili už s debutovou deskou Hybrid Theory z roku 2000, jejíž prodeje po celém světě dosáhly 32 milionů nosičů. Svůj zvuk postavili na tehdy populárním nu metalu, oproti stylově blízkým Limp Bizkit nebo Korn však tvrdší žánr dokázali zpřístupnit i popovým posluchačům. V Česku tak na začátku milénia pravidelně vítězili v televizní hitparádě Eso a jejich první hity In the End nebo Papercut hrála jak rádia pro pravověrné rockery, tak Evropa 2. Pozici jedné z největších rockových kapel své generace stvrdili v roce 2003 na albu Meteora s hity Numb nebo Breaking the Habit.

Na úspěchu kapely měl zásadní podíl zpěvák Chester Bennigton, který se v textech vypořádával s depresemi, rozvodem rodičů i sexuálním zneužíváním, jemuž v dětství čelil ze strany staršího kamaráda. Ve svém projevu osciloval mezi křehkostí a naštvaností, k čemuž mu pomáhal hlasový rejstřík sahající od jemnějších poloh až ke křiku. Zachycoval smutek i vztek outsiderů, a právě proto mluvil z duše především teenagerům prožívajícím období vzdoru. Zdatně mu přitom sekundoval druhý frontman Mike Shinoda, který svými rapovými slokami vnášel do tvorby Linkin Park zase prvky hip hopu, jemuž se zkraje nového tisíciletí dařilo pronikat do mainstreamu.

Nu metalovou image Linkin Park poprvé odhodili, když v roce 2007 vydali desku Minutes to Midnight, na které se s pomocí producenta Ricka Rubina vydali směrem k hymnickému stadiónovému rocku. Spolupracovali s ním také na následujícím koncepčním albu A Thousand Suns z roku 2010. Zatím nejexperimentálnější zářez v jejich diskografii se nesl v apokalyptické atmosféře, dotýkal se hrozby jaderné války a namísto řízných kytar dával prostor elektronice. Linkin Park tehdy naplno ukázali, že jsou mnohem eklektičtější kapelou, než si příznivci jejich rané tvorby mysleli. Řada fanoušků však byla z jejich nové tváře zklamaná, a tak se je kapela pokusila ukonejšit návratem ke kořenům na albech Living Things (2012) a The Hunting Party (2014).

Poté však Linkin Park dospěli k závěru, že nemohou znovu vstoupit do stejné řeky. V květnu roku 2017 totiž vydali svou vůbec nejpopovější a také nejrozporuplněji přijatou desku One More Light. O měsíc později ji představili českému publiku na festivalu Aerodrome v pražských Letňanech. Když Bennigton nadšeným fanouškům zpíval skladby, na kterých vyrůstali, neměli ani tušení, že 20. července spáchá sebevraždu. Při koncertu ze sebe jako obvykle vydal všechno, hudba pro něj byla ventilem vnitřních démonů. Ukazoval, že se s nimi dá porvat, a dodával tak naději lidem, kteří podobný boj sváděli také. Byť ho sám nakonec nevyhrál.

Smrt jednoho z frontmanů se pro kapelu zdála být nenahraditelnou ztrátou. Shinoda se s ní v roce 2018 vyrovnal na sólovce Post Traumatic a doprovodném turné. Zbytek Linkin Park se po tragédii z hudebního světa načas stáhl, a bubeník Rob Bourdon kapelu dokonce úplně opustil. Ve studiu se oslabená sestava znovu potkala v roce 2019, kam Shinoda přivedl také Emily Armstrongovou – tenkrát ještě nepříliš známou zpěvačku hardrockové skupiny Dead Sara. Že se stane novým hlasem Linkin Park, nejdřív vůbec nebylo jasné. Shinoda se s ní a zakládajícími členy – baskytaristou Davem Farrellem, kytaristou Bradem Delsonem a dýdžejem Joem Hahnem – nicméně dohodl, že společně zkusí začít pracovat na nové tvorbě a pak se uvidí.

V rozhovoru pro magazín Billboard kapela připustila, že o materiálu původně ani neuvažovala jako o další kapitole Linkin Park. Comeback, v rámci něhož uskupení doplnil ještě bubeník Colin Brittain, se jí podařilo do poslední chvíle udržet v tajnosti. Oznámila ho až letos 5. září v rámci živě vysílaného koncertu z Los Angeles, kde také poprvé zahrála singl The Emptiness Machine. Přestože se dočkal poměrně vřelého přijetí a brzy pronikl mezi nejstreamovanější písně na platformě Spotify, strhla se kolem nové vokalistky kontroverze. Benningtonův syn Jaime Shinodu osočil, že nahrazením původního frontmana zničil otcův odkaz. Vyvolal tím nelibost některých fanoušků, zatímco spoluzakladatel na jeho slova dosud veřejně neodpověděl.

Armstrongová po ohlášení návratu Linkin Park čelila kritice také kvůli své minulosti v kruzích scientologické církve, kam ji už v dětství přivedli rodiče. Zpěvačka přitom otevřeně mluví o své homosexuální orientaci, která je v náboženské komunitě tabu. Její napojení na scientologické společenství se ukázalo být problematické zejména proto, že v rámci něj navázala přátelství s hercem Dannym Mastersonem, který byl loni usvědčen ze dvou znásilnění. Aby předešla dalším pochybnostem, rozhodla se „pročistit vzduch“ na svém instagramovém profilu. „Byla jsem požádána, abych u soudu podpořila člověka, jehož jsem považovala za kamaráda. Brzy jsem ale zjistila, že to byla chyba. Snažím se na lidech vidět to dobré, a tak jsem se v něm spletla. Násilí na ženách rozhodně neschvaluji a s oběťmi soucítím,“ napsala.

Přestože nad znovuzrozením Linkin Park chvíli visely otazníky, fiasko se nakonec nekoná. Na osmém studiovém albu From Zero, které vyšlo 15. listopadu, se jim paradoxně povedlo to, co už se zesnulým zpěvákem nestihli. Oživili zvuk, který skupinu kdysi definoval, aniž by zněli jako pouhý revival. Emily Armstrongová na nahrávce zvládá jak melodické refrény, tak hrdelní řev. Navzdory zjevným paralelám s Benningtonovým hlasovým arzenálem ale coby ženská vokalistka zdatně vzdoruje riziku, že svého předchůdce pouze napodobuje. Dodává převážně mužské formaci trochu jiný náboj. Se Shinodou se navíc ve zpěvu doplňuje stejně dobře jako jeho dřívější parťák.

Posluchače, kteří už nad skupinou zlomili hůl kvůli postupnému odklonu k popu, jistě potěší, že si některé položky v tracklistu From Zero v tvrdosti nezadají s největšími vypalovačkami z Hybrid Theory a Meteory. Řeč je zejména o svižné Casualty, kde Armstrongová křičí: „Pusť mě ven. Nech mě jít. Znám všechna tvoje tajemství. Nebudu tvou obětí.“ Podobně nabroušený a rozervaný je také zatím poslední singl Two Faced, v jehož energickém refrénu zpívá o pokrytectví: „Jsi zaseklý někde uprostřed. Měl sis to uvědomit dřív. Teď už je příliš pozdě, aby sis zvolil svou stranu.“ Když se pak vedle Shinodových rapových slok před závěrem ozve ještě typické skrečování v podání Hahna, propadne posluchač slastné nostalgii a neubrání se přinejmenším pokyvování hlavou.

Ke své historii kapela odkazuje také v dalším singlu Heavy Is the Crown, který svým orientálním smyčcovým motivem, skočným beatem a hutným refrénem připomíná hit Faint. „Tady máš, o co sis říkal,“ řve z hlubin svých hlasivek Armstrongová těsně před závěrečnou gradací a člověk se spolu s ní okamžitě ocitá uprostřed moshpitu. Na koncertech bude nepochybně fungovat také skladba Cut the Bridge, která se zase tepající rytmikou a sborově zpívaným sloganem podobá starší Bleed It Out, s níž kapela jednu dobu zakončovala svoje sety.

Z novinky nejvíc vyčnívá atmosférická skladba Overflow, která v půlce dvaatřicetiminutové stopáže na chvíli utne hlučné kytarové riffy a pohltí posluchače ambientní elektronikou. V textu podobně jako Cut the Bridge patrně zachycuje bezvýchodnost pramenící z klimatické krize, a formou i obsahem tak pomrkává po desce A Thousand Suns, na které Linkin Park propojovali osobní témata s globálními. Oproti svému staršímu sourozenci album From Zero zdaleka není tak odvážné. K rozjímavější poloze se na něm kapela vrací až v samotném závěru s baladou Good Things Go, ve které Shinoda popisuje truchlení po Benningtonově odchodu. „Připadám si, jako by mi v hlavě sto dní pršelo. Hledám ve svých očích světlo, ale žádné tam není,“ zpívá v dojemné tečce.

Je třeba ocenit, že kapela po sedmileté pauze dokázala přijít se silnými písničkami, které mnohdy obstojí i ve srovnání s jejím zlatým fondem. Na nadcházejícím turné tak nebude jen křísit zašlou slávu. Některé skladby navíc naznačují, že Linkin Park neztratili chuť experimentovat, což vyvolává naději, že se od alba, které potěší příznivce jejich starší tvorby, příště vydají do méně probádaných hudebních teritorií. Jejich comeback se zdá být také dobře načasovaný, popové scéně totiž momentálně vládnou hvězdy, které svou tvorbou formovali – od zpěváka The Weeknda přes rapera Machine Gun Kellyho až po zpěvačku Billie Eilish. Kultovní status skupiny ostatně potvrzují i nadšené ohlasy návštěvníků festivalu Rock for People, kde Linkin Park příští rok vystoupí.