Levicové hvězdy Louis a Loach diskutují: Musíme se zbavit držitelů moci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V nakladatelství Paseka vyšel knižní přepis diskuze mezi režisérem Kenem Loachem a spisovatelem Édouardem Louisem. Řeší se v něm umění, politika i to, jak utiskovaným vrátit hlas. Dialog o umění a politice je útlá, ale výjimečně zajímavá kniha.

„Když jsem vydal Skoncovat s Eddym B., kde jsem psal o chudobě, v níž jsem prožil dětství, o chudobě jak na vesnici, kde jsem vyrůstal, tak v rodině, zavolala mi matka a zeptala se:‚Proč v té knize píšeš, že jsme byli chudí?’. Nechtěla, abych o naší chudobě psal, styděla se za ni,“ říká Édouard Louis.

A pokračuje: „Protože vlády, vládnoucí třída neustále chudým namlouvají, že jsou za svou bídu sami zodpovědní, že si to zavinili sami tím, že málo studovali, málo pracovali… Takže lidé, kteří trpěli, už nechtějí přiznat ‚trpěl jsem‘ - a to je zásadní politický problém. Jak máme proměnit svět, když se lidé, kteří trpí, za své utrpení stydí?“

Jsou tu obsažena klíčová témata rozhovoru Édouarda Louise s Kenem Loachem:

Tradiční levicová a aktivistická představa, že utiskovaní lidé mohou změnit svět. Představa, která je dnes spíš už na okraji veřejné diskuze. A je i trochu přezíravě vysmívaná. Nebo rovnou spojovaná s terorismem.

Teze, že mocní zmanipulovali společnost do té míry, že chudí a trpící už nerozumějí své situaci, nevědí, kdo způsobil jejich utrpení.

A konečně, že utiskovaní ztratili hlas. Respektive, ztratila se autentická levicová politika, rozplynula se mezi všemi stranami a proudy, které hájí kapitalismus a prosperitu a růst. A přehlížejí chudobu, vyloučení, rostoucí nerovnost a nespravedlnost.

„Myslím, že bychom si ještě měli promluvit o vzestupu krajní pravice, dnes představuje velkou hrozbu…“ rozvíjí Ken Loach téma úpadku tradiční levicové politiky. „Ocitli jsme se v kritickém bodě. Jak levice může a musí reagovat? Jak to, že se pravici podařilo tak výrazně prosadit?“

Známe to i z Česka. Většina voličů nedůvěřuje stávající pravicové koalici, myslí si, že nezvládá současné krize, cítí se ohroženi. Ale sociální demokracie a Zelení nemají zastoupení v parlamentu a průzkumy jim nedávají šanci na návrat. Body sbírají extremisté a populisté, především SPD a ANO. Jak to?

Édouard Louis popisuje selhání levice na základě vlastní zkušenosti. Zkušenosti dítěte z chudé dělnické rodiny ze zanedbaného kraje. Členové jeho rodiny volí krajně pravicové politiky a političky. Jeho otec to vysvětloval: „Levice na nás kašle!“ A dodával, že jedině krajní pravice se stará o „lidi“, o „dělníky“, o „takový jako my“.

A podle Louise a Loache mají ti „obyčejní“ chudí lidé svým způsobem pravdu, byť ze strany krajní pravice jde o čirou manipulaci, nikoli o autentický „dělnický“ program. Tradiční velké levicové strany typu německé SPD nebo britských labouristů totiž ze svého slovníku chudobu a protest proti nerovnosti vypustily. Ztotožnily se se zájmy zaměstnavatelů, v logice klasické poučky, že čím budou bohatší kapitalisté, tím bude bohatší celá společnost a tedy i ti nejchudší dosáhnou na postavení dobře zajištěné střední vrstvy.

K tomu ale nedošlo. Chudí zůstávají chudými a nerovnosti se prohlubují. A levice podle Kena Loache produkuje takové ukázkové pravicové liberály, jako je Tony Blair, kteří ještě navíc zemi zatahují do nelegálních ničivých válek.

Je třeba, aby levice nalezla nový jazyk. Jak by měl vypadat? Oba umělci vidí politiku nikoli jako úzce vymezené jednání poslanců, vlád či stranických sekretariátů. Ale jako živou součást občanské společnosti. Něco, co přímo ovlivňuje postoje a rozhodování lidí. Co jim může pomáhat.

Jednoduchý příklad Édouarda Louise: Každý člověk má v sobě protikladné stránky. Mezi chudými dělníky i ve své rodině se setkával s výroky „homosexuály je třeba zlikvidovat“ i s lidmi, kteří bránili gaye před fyzickým útokem. V atmosféře převahy krajní pravice dominuje nenávistný postoj. Ale není možná i jiná politika?

„Možná, že otec, který bude žít v zemi, kde levice bojuje proti homofobii, nebude na svého syna gaye tolik drsný, bude k němu něžnější, bude ho mít víc rád. Politika znamená i možnost lásky,“ vysvětluje Louis.

A Ken Loach shrnuje: „A proto chceme takový systém, který v lidech podnítí to dobré.“

Utopie? Ale proč jsme se rozhodli na ni rezignovat?

Teze Kena Loache a Édouarda Louise mohou na někoho působit jako naivní a utopické přemítání dvou od reality odtržených umělců. Zvlášť tady v Česku, kde je ve veřejné diskuzi radikálně levicový názor stále ještě většinově spojován s komunismem, a tedy něčím nepřijatelným, pokud možno zakázaným.

Připomeňme tedy, že hledání základů „nové levice“ není na Západě ani zdaleka pouze věcí zasněných filmařů nebo literátů. Podobně jako Louis a Loach uvažoval například historik a jeden z největších britských intelektuálů posledních desetiletí Tony Judt. V knize Zle se žije Zemi si kladl podobné otázky – proč pravice od šedesátých let 20. století levici doslova převálcovala? A má levice ještě vůbec šanci? Co pro to musí udělat?

Krizi levice přináší podle historika Tonyho Judta nástup „new left“ v 60. letech 20. století. To vypadá jako překvapivé tvrzení. Nová levice bývá spojována s radikální kritikou kapitalismu, společnosti „generace otců“, s požadavkem na totální osobní svobodu. A v tom je právě ten problém. Tato nová generace odmítá nejenom omezení kapitalismu, ale i omezení, na nichž vyrostla poválečná evropská obroda. Odmítá sociální stát, kolektivní organizace, regulace jakéhokoli typu… Její požadavky se zaměřují na osobní svobodu. Teze o pokroku společnosti jim připadají zastaralé, překonané, směšné.

A v tomto smyslu se „new left“ organicky propojuje s neoliberalismem, který ovládl západní svět v poslední čtvrtině 20. století. Ano, s tou ideologií, která hlásá, že chudí si za svou chudobu mohou sami a měli by se stydět. Že každý je strůjcem svého osudu, každý má stejnou startovní čáru. A hlavním nepřítelem úspěchu jsou regulace a podpora slabých.

Má levice v 21. století vůbec ještě šanci to změnit? Judt se domníval, že to musí zkusit. Jinak hrozí, že demokracie se postupně změní v autokratické režimy „vlády pevné ruky“. Lidé dají přednost bezpečí a iluzi osobní svobody před nejistým polem svobodných politických diskuzí. A uvěří, že sociální stát a kolektivní obrana proti útlaku patří minulosti.

„Proč jsme tak spěchali s bouráním ochranných hrází, které naši předkové tak pracně budovali?Jsme si tak jisti, že nás nečekají žádné povodně?“ ptá se Tony Judt.

Ken Loach považuje za jednu ze zásadních věcí pocit bezpečí. A to právě nikoli ten umělý, který poskytuje krajní pravice a vláda „pevné ruky“. Loach hledá pocit jistoty, z níž může také pramenit sebedůvěra. Pocit, který chudým a utiskovaným společnost systematicky odebírá. Mají málo peněz, nejistou práci, nejisté bydlení, žádné rezervy, nejistou budoucnost, žijí ve stresu.

A právě takové je vládnoucí vrstvy chtějí mít. Když se mezi sebou hádají, útočí na sebe navzájem – na migranty, Romy, muslimy, feministky, homosexuály, ekologické aktivisty… - jsou lépe ovladatelní.

„Člověk může být velkorysý, když se cítí dobře, Když se bojíš, připadáš si v ohrožení, jsi zoufalý, připadáš si dohnaný k cynismu, pak druhé zavrhuješ,“ říká Ken Loach. Když se bojíš a útočíš na ostatní utiskované, jsi ideální kořist pro krajní pravici. I pro neoliberály, kteří tě chtějí využít jako co nejlevnější a co nejméně obtížnou pracovní sílu.

Právě na to naráží ve své otázce Édouard Louis: „Jak si ale vysvětluješ, že vládnoucí toto bezpečí mají, a přesto jim laskavost chybí?“

Ken Loach shrnuje: „Protože ti si své bezpečí udrží jen tehdy, když jim všichni ostatní budou dál podřízeni… Nemohou si dovolit velkorysost, protože jejich bohatství je založeno na bídě druhých.“