Léto podle Miřenky Čechové: Otužujte tělo i mysl, jeďte do lázní a čtěte

„Říká se, že kdo se živí uměním, tak na něj jen tak zážitkově chodí pramálo. Když se k tomu přidá ještě rané rodičovství, je už penzum chuti a volných večerů téměř vyčerpáno,“ píše Miřenka Čechová. Přes léto, kdy její divadelní práce trochu ubývá, se performerka vrací k umění, které paradoxně není moc letní. O to lépe se u něj otužuje.

Jsem nadšená předplatitelka Aerovodu, české onlinové videopůjčovny, která je součástí kin Aero, Světozor a Bio Oko. Její výběr filmů je tedy kurátorovaný a odpovídá kvalitou zmíněným kinům. Zatímco na Netflixu a HBO se často nudím, na Aerovodu si můžu užít opravdu lahůdky, nekomerční počiny, filmy překračující zavedené žánry a vybočující z norem toho, co se běžně konzumuje.

Nejsem žádný filmový profesionál ani nadšený amatér, filmu rozumím obsahově, jde mi v prvé řadě o téma. Takže v době zvýšené možnosti zátěže si dopřávám především dokumenty, které považuji za společensky aktivizující. V síti sice žádnou novinkou není, já mám ale konečně čas si v bezpečí domova pustit necenzurovanou verzi, u níž se mi chvílemi křiví obličej a pocit zhnusení nad některými „aktéry“ pokračuje do celého těla. Kdyby mě během toho někdo pozoroval, asi by uviděl otevřenou pusu a děs v očích, který mě přepadá při představě, že mám třináctiletou dceru, jež si chatuje s „hodnými strýčky“ na Facebooku.

Pokud dokument V síti odhaluje násilí na internetu, pak dokument Tomáše Etzlera Nebe ukazuje násilí oficiální, politické, státotvorné a jeho míra je na poměry někoho, kdo žije stále ještě v demokratickém systému, naprosto nesnesitelná. Záběry zobrazující zcela nelidskou lhostejnost, brutální a stále přitvrzující totalitní režim, (který já jsem už v podstatě nezažila), stíhající zcela všechny, kteří by jen minimálně projevili soucit se slabými (scéna přejetého dítěte, jež všichni obchází a nikdo nehne ani brvou, aby přivolal pomoc), mě budou hystericky děsit ve snech ještě dlouho. Ačkoliv se někomu může zdát dokument příliš černobílý, za mě je rozhodně „must-see“ filmem pro všechny, kteří si ještě stále myslí, že ekonomický rozvoj Číny je v pořádku.

Abych vyvážila dvě špičkové brutality, servíruji si film Gogo Pascala Plissona, zvláštní hybrid na pomezí stylizovaného dokumentu a dramatu, který zobrazuje porodní bábu, jež se ve svých 94 letech rozhodne nastoupit do první třídy základní školy, aby si splnila sen a naučila se číst a psát. Úžasně pozitivní a mile úsměvný prázdninový film pro celou rodinu mi připomíná, na jak privilegovaném místě planety jsem se narodila, a v porovnání s úsilím poloslepé negramotné stařenky, která se po nocích na internátě drtí písmenka, si říkám, že bych se měla sakra snažit víc. Výše zmíněné filmy jsou si v něčem podobné, jsou extrémně motivující a mluví o lidské odolnosti.

Právě dočítám knihu o hudbě, politice a emocích Nepřestat se dívat kolem sebe, kde zpěváka, textaře a hudebního publicistu Banána vyzpovídává Maxim Horovic. O hardcore punkové subkultuře nevím absolutně nic, snad kromě toho, že je často straight edge, tedy bez drog a alkoholu, je potetovaná a levicově orientovaná. Banán, matador a legenda HC scény, mi odkrývá paralelní svět, v němž se bojuje za ideály občansky aktivní komunity, empatické a environmentálně vědomé společnosti, lidská a zvířecí práva, ale taky za svobodu a nespoutanost uměleckého gesta. Připadá mi, jako by za mě práci v komunikování mizejících hodnot odpracoval a odžil právě Banán.

Když zmiňuji odolnost, která je v současnosti velkým tématem – a myslím si, že bude stále víc –, musím doporučit knihu, jež mi leží na nočním stolku už dlouho a do které čas od času zabrousím. Je to kniha Pavla Koláře Posilování stresem – Cesta k odolnosti. Každý si z ní pravděpodobně přecedí odpovědi na vlastní otázky, někdo hledá konkrétní medicínská fakta, jiný spíše psychoterapeutický koučink. Protože se jedná o celostní pohled, autor zmiňuje též duchovní oblast a spirituální hodnoty.

Podívat se na stres z pozitivního hlediska, vystřídat blahobytný komfort za občasné vystavení se fyzickým i psychickým výzvám, třeba v rámci snížení pokojové teploty na 17 °C, může být dobrým trenažérem na „horší časy“.

Tohle ale, pravda, není mým prázdninovým čtením. Pokud stejně jako já znečišťujete životní prostředí a během prázdnin cestujete letadlem („Příště už ale fakt pojedu vlakem!“), mohou vás stejně jako mě bavit knížky, jejichž tloušťka se rovná cestě Praha–Londýn s jedním přestupem. Narazila jsem v knihkupectví zcela náhodně na knížku Sametový geroj Martina Harníčka, protože mě zaujala surrealistická obálka.

Harníček je také terapeut, ale gerontopsychoterapeut, který emigroval z Čech do Německa v 80. letech, avšak Sametový geroj není studií, nýbrž groteskně brutální novelou. Odhaluje totalitní praktiky od dob poválečného Československa až do prvních let po sametové revoluci z opačné strany než dokument Nebe. Z pozice obyčejné lidské malosti. Je vyprávěn v ich formě, ústy bezskrupulózně kolaborujícího agenta, jehož všichni považují za disidenta a důvěryhodného člověka.

Ráda prozkoumávám místa zašlé slávy, dekadentní chátrající vzpomínky na starý svět. Mými oblíbenými cíli jsou západočeské lázně. Nemůžu si pomoci, ale nadržovat budu vždy Františkovým Lázním, kde jsem strávila první čtyři roky života a kam se stále vracím za svou babičkou. Ale úžasně nostalgické jsou i Mariánky nebo Kynžvart. Na chvíli se zastavit, nedat si espreso tonic, ale vídeň se šlehačkou a horkou oplatkou, pokračovat degustační procházkou po místních pramenech, číst si v parku nebo nechat rozžít fantazii pohledem skrz žluté fasády, to je pro mě skutečný odpočinek.