Nechť vládne láska. Lenny Kravitz vyprodal O2 arenu s jasným vzkazem

Bývaly doby, kdy Lenny Kravitz jezdil metrem. Tou dobou už se nemusel živit prodáváním rybích sendvičů v bistru jako předtím, ani si přivydělávat mytím nádobí v kavárně. Pracoval jako studiový hudebník v Los Angeles a každý měsíc létal lowcostovými aerolinkami do New Yorku, kde zkoušel prorazit s vlastní tvorbou. Podařilo se to v roce 1991. „Jel jsem do nahrávacího studia. Vylezu z metra a zatímco čekám na křižovatce, slyším ze zapnutých rádií v autech hrát svou píseň It Ain’t Over ’til It’s Over. To byl zlomový okamžik,“ vzpomíná na začátek své slávy.

Od té doby trvá skoro 35 let. Dnes už sice není tak závratná jako na přelomu tisíciletí, kdy čtyřikrát za sebou získal cenu Grammy a vedl hitparády, lidé ale na Lennyho Kravitze stále chodí. Vloni stihl vystoupit na finále fotbalové Ligy mistrů v londýnské Wembley nebo závodech formule 1 v Singapuru, vysloužil si hvězdu na hollywoodském chodníku slávy a převzal cenu MTV za nejlepší rockový videoklip.

Tuto středu se o přetrvávající síle jeho charismatu přesvědčili návštěvníci koncertu ve vyprodané pražské O2 areně. Lenny Kravitz byl nezaměnitelný od prvních minut, kdy efektně vyjel na pódium výtahem zabudovaným v podlaze a pohodil hlavou s dready sahajícími pod ramena. Na sobě obrovské černé brýle a světlemodrou koženou bundu končící nad odhaleným pasem, který kamera celý večer přenáší na velkoplošné obrazovky, aby vyniklo, v jaké je šedesátiletý hudebník formě.

Když zpívá, kromě vlasů se pohupují zlaté kruhy na jeho kytarovém popruhu či amulet na krku. Jsou vidět tetování: japonský drak na hrudi nebo africký náramek na zápěstí pravé ruky. Nezaměnitelnou siluetu v bokových džínech dotváří pro Kravitze typická kytara Gibson Flying V ve tvaru písmena V.

Lenny Kravitz tu zdaleka není poprvé. Do Evropy, kde je o něco populárnější než v USA, jezdí od roku 1989. Hned na prvním turné zažil v německé metropoli pád Berlínské zdi. „Lidé ji rozbíjeli na kusy krumpáči a kladivy. Vzal jsem tehdy s sebou dědečka, který na starém kontinentě nikdy nebyl. Tak vylezl ven, taky si kus zdi odštípl a strčil si ji do kapsy,“ líčí hudebník v autobiografii Let Love Rule z roku 2020.

Do Česka poprvé zavítal v polovině 90. let minulého století. Od té doby účinkoval mimo jiné roku 2016 na vánočním večírku skupiny PPF, který se konal na Pražském hradě, nebo vloni na festivalu Colours of Ostrava, kde ho sledovalo 50 tisíc diváků včetně prezidenta Petra Pavla.

Až takový dav by tuto středu vyprodaná O2 arena s kapacitou zhruba 20 tisíc lidí nepobrala. Ani se tu nestalo nic tak mimořádného, jako když Lenny Kravitz na stejném místě v roce 2014 pozval na pódium neohlášeného hosta, světového kytaristu Carlose Santanu. Přesto Američan i tentokrát odehrál výborný koncert s průřezem kariérou od samých začátků po loňskou, zatím poslední desku Blue Electric Light.

Oproti ostravským Colours mění v repertoáru jen čtyři položky. Jednou z nich je balada I’ll Be Waiting, při níž multiinstrumentalista Kravitz celou dobu sedí za klavírem na vyvýšené straně pódia. Jinak se zdržuje uprostřed, nejčastěji s elektrickou kytarou Gibson či Fender na krku, byť třeba ve skladbě TK421 jako showman vystřídá rovnou dvě baskytary.

Působivá, avšak v jádru jednoduchá světelná show nenechává nikoho na pochybách, že jde v první řadě o hudbu. Ta Kravitzova je do velké míry retro. V autobiografii vzpomíná, jak už v jeho mládí byl New York plný graffiti a hiphopu. Syn ukrajinského židovského producenta a původem bahamské herečky Kravitz však poslouchal starší muziku: Jamese Browna, Michaela Jacksona, Prince či Jimiho Hendrixe. „Nevadilo, že Hendrix je dávno po smrti. V mojí hlavě žil dál,“ píše.

Dodnes hraje směs rocku, funku a soulu 60. nebo 70. let minulého století, avšak s rozhodující příměsí pop-music. Také pražské publikum nejhlasitěji odměňuje melodické skladby s refrény jako dělanými pro rádia: I Belong to You s opakujícím se cinknutím dětského klavíru, It Ain’t Over ’Til It’s Over napsané před Kravitzovým rozvodem s herečkou Lisou Bonet, a samozřejmě jeho nejznámější hit Fly Away. Eskapistický song o touze odletět jinam, přeneseně oslavu svobody, nahrál koncem minulého tisíciletí na Bahamách. „Každý den jsem vozil dceru Zoë do školy. Na silnici u pláže jsme vždycky sešlápli plyn a pustili si Fly Away pořádně nahlas,“ vzpomíná otec úspěšné hollywoodské herečky, dnes šestatřicetileté Zoë Kravitz.

Kromě toho v O2 areně zařazuje kompozici Always on the Run, složenou se spolužákem ze střední, kytaristou Slashem, nebo American Woman, coververzi písně málo známé kanadské skupiny The Guess Who. „Když se vyšvihla do hitparád, volal mi jejich zpěvák, jak je nadšený, že si díky tantiémám mohl koupit nový dům. Úplně se mu změnil život,“ řekl časopisu Rolling Stone Kravitz.

Jeho texty bývají přímočaré, akorát že ne všechny milostné písně jsou určeny ženám. Are You Gonna Go My Way napsal z pohledu Ježíše Krista, I Belong To You ve skutečnosti představuje vyznání lásky k Bohu.

Hudebně to vše v Praze pomáhá artikulovat desetičlenná kapela zahrnující sboristy i dechovou sekci. Klíčový je jako vždy kytarista Craig Ross, který se zpěvákem spolupracuje tři desítky let. Co chvíli mění nástroj a například na píseň Again si nechává donést elektrický sitár, aby napodobil původní nahrávku z roku 2000.

Rytmiku tvoří energická mladá bubenice s jazzovou průpravou Jas Kayser, která od Čechů sklízí asi minutový potlesk, a nepřehlédnutelný korejský baskytarista v černé vestě. Jmenuje se Hoonch Choi, ale říká se mu The Wolf a tvář má celý večer skrytou ve stínu širokého klobouku. Jeho chvíle přichází ve Fly Away, kde slapuje neboli hraje na basu úhozem palce.

Lenny Kravitz už více než pětatřicet let takřka všechno na své desky píše, produkuje a také z velké části nahrává, od bicích a bas přes klávesy po vícehlasy. V Praze to nicméně nemá potřebu dávat najevo. Pouze celý takřka dvouhodinový koncert poctivě hraje na kytaru až do závěrečného songu Let Love Rule ze stejnojmenného debutu vydaného roku 1989.

Zatímco klávesista George Laks sóluje na Hammondovy varhany, hvězda večera schází k prvním řadám a dlouze zdraví diváky, dokud O2 arenu nepřejde na druhý konec. Odkud pak publikum diriguje při sborovém nápěvu Let Love Rule, v překladu Nechť vládne láska.

Původně to byl nápis, který Lenny Kravitz načmáral fixem na zeď bohémského newyorského činžáku, kde přespával, než na křižovatce poprvé slyšel svou hudbu hrát z aut. Od té doby se změnilo takřka vše, slogan mu ale vydržel. „Má hudba je od toho, aby šířila lásku,“ shrnul v loňském podcastu na platformě Apple Music. Všechno při starém.